Někteří lidé dostávají k Vánocům kašmírové svetry nebo poukazy do restaurací s blazeovanými číšníky.
Já dostala staré, plesnivé dřevo. Pro mě vrchol luxusu.
Už dlouho jsem totiž hledala prkno s pořádnou patinou. Chtěla jsem ho využít jako podklad pro focení zátiší. A jak jsem zjistila, neshání se zrovna snadno. Rozhodně si pro něj jen tak nezajedete do Hornbachu. A čekat, než vám dřevo pořádně zestárne na terase, vyžaduje dávku trpělivosti, kterou neoplývám.
Od Vánoc uplynuly dva měsíce. Dřevo vyčkávalo, já se točila kolem novorozence.
A pak přišel ten den. Věděla jsem, že jestli vyměním ještě jednu plínku, aniž bych měla chvilku na tvoření, moje kreativita podepíše kapitulaci a odejde do předčasného důchodu.
Poctivě jsem s kočárkem křižovala jednu ulici za druhou, abych měla jistotu, že syn bude alespoň hodinu spát.
Po návratu domů jsem korbičku kočárku nesla tak opatrně, jako by v ní byl čínský porcelán z dynastie Ming. Položila jsem ji na terasu a zběsile začala shromažďovat všechny věci potřebné na focení: střepy rozbitého džbánu, natrhané větvičky kočiček, alobal na odrážení světla, kameny a to své plesnivé dřevo.
Srdce mi bušilo stejně nervózně, jako kdybych měla jít na první rande. Jenže věděli jste, že miminka ovládají telepatii?
Když je uspáváte a doufáte, že by to dneska mohlo jít rychle, protože se chcete kouknout na seriál, trvá to zákonitě o to dýl. Když naopak potřebujete, aby si dali jen lehkého šlofíka, protože za půl hodiny odcházíte k doktorovi, zaručeně se z nich stanou profesionální spáči, které by nevzbudil ani nálet stíhaček.
Jakmile se začnete radovat, že se po měsících konečně věnujete svému koníčku? V kočárku se aktivuje neviditelný alarm a miminka se probudí, aby takovou divokou rebelii utnula hned v zárodku.
Moje tvůrčí svoboda trvala přesně sedm minut.
Zbytek focení probíhal v režimu, který vás nenaučí ani na nejpokročilejších fotokurzech. Pravou rukou jsem křečovitě svírala foťák. Levou jsem na střídačku máchala synovi před obličejem kontrastními kartičkami a urovnávala větvičky, které jsem při tom máchání vždycky omylem někam nahnula.
Byla to relaxace? Ani omylem. Budu pokoušet osud i příště? Rozhodně ano.
Protože ten výsledek za každou kapku adrenalinu stojí. Nikdo totiž nemusí vědět, že za okrajem té tiché kompozice se ve skutečnosti odehrávala jedna velká, mateřská groteska.
Napsat komentář