Blog

Většinu týdne jsem strávila tím, že jsem doma poctivě třídila věci. Cítila jsem totiž potřebu provětrat celou domácnost a s ní taky svou vlastní hlavu. Potřebovala jsem si zkrátka vyčistit prostor, aby v něm mohly začít vznikat nové nápady, úvahy a projekty. Musím kolem sebe cítit volný prostor, abych ho mohla začít zaplňovat nápady.

O víkendu jsme pak s rodinou vyrazili na výlet do Písku a mně se po dlouhé době zase hrozně dobře fotilo. Dokonce jsem si dala tu práci a lovila záběry o zlaté hodince. Jednou to bylo úplně dobrovolně, když jsem rodinu vytáhla na podvečerní procházku. A podruhé nedobrovolně, když jsem se marně a nekonečně dlouho snažila uspat mladšího syna.

V pátek jsem si konečně zase koupila notýsek na nápady. Dřív jsem bez takového sešitu nedala ani ránu, ale poslední dva roky jsem ho z nějakého záhadného důvodu neměla. Proboha proč?! Netušila jsem, jak moc mi tenhle hmatatelný prostor pro myšlenky chyběl. A tak, zatímco malý tři hodiny bojoval se spánkem, já jsem měla médium, kam jsem svoji frustraci mohla přetavit do podoby básně.

V sobotu dopoledne jsme jeli na návštěvu ke známým a potvrdilo se mi, že vesmír vám často pošle přesně to, co v danou chvíli potřebujete. Letos jsem, jak víte, na zahradu dost rezignovala – z nedostatku času, ale hlavně z pocitu, že mi tam nic nejde a roste mi tam jen tráva a psí víno.

Jenže kamarádka měla na zahradě přesně ty nádherné, bujné záhony, o kterých roky snívám. Postrčila mě tím správným směrem, dala mi pár praktických rad, jak to uchopit u nás doma, a mně se do žil vylila nová naděje. Snad už to příští sezónu konečně vyjde!

A na závěr jedna naše rodinná tradice. Se starším synem máme zábavný rituál: na každém výletě nebo dovolené se snažíme najít ty absolutně nejhnusnější, nejkýčovitější pohlednice, které pak posíláme příbuzným. A přísně je pak kontrolujeme, aby je měli vystavené na lednici!

Tentokrát jsme do našeho pátrání po estetickém dnu zasvětili i paní prodavačku v píseckém turistickém centru. Byla z náš tak nadšená, že prohrabala šuplíky, vytáhla nějaké už dávno vyřazené poklady z minulých dekád a ještě nám je dala úplně zadarmo. Ochota ostatních dělat lumpárny mě vždycky mile překvapí.

Tenhle týden jsem si v duchu neustále opakovala jednu otázku: Co můžu udělat pro to, aby byl dnešní den lepší, než od něj čekám? V běžném rodičovském kolotoči totiž člověk snadno sklouzne k tomu, že den prostě jen „přežije“. Ale přežívání není režim, ve kterém bych chtěla trávit svůj život.

Začalo to hned na začátku týdne. Mladší syn se rozhodl vstávat v neúprosných čtyři ráno a striktně odmítal znovu usnout. První reakcí bylo zoufalství a představa zničeného dne. Jenže pak jsem si řekla svoji magicku formuli, naložila ho do kočárku a vyrazila do probouzejícího se rána. Bylo čerstvě po dešti, mlhavo a teprve vycházelo slunce, což vytvořilo perfektní atmosféru. co deset metrů jsem stavěla, abych něco vyfotila. Moc efektivní uspávání z toho nebylo, ale z fotek mám upřímnou radost.

Druhý den jsem v tomhle experimentu pokračovala se starším synem. Místo klasické rychlosnídaně doma v kuchyni jsme vyrazili na snídani do venkovního bazénu. Sledovat ranní odlesky na vodě, poslouchat to uklidňující šplouchání a u toho si v klidu popíjet cappuccino, zatímco syn spokojeně posnídal – to byl čistý luxus pro duši.

Na konci července pravidelně jezdíme za přáteli do jedné malebné jihočeské vesničky. Už od té doby, co byl starší syn ještě malé miminko, jsem měla tradici, že vždycky v neděli ráno, když se vzbudil v nějakou nekřesťanskou hodinu, jsem se s ním šla projít ke koním a do lesa. Letos se tahle tradice nečekaně změnila. Poprvé jsem nešla se starším synem – den předtím ponocoval skoro do půlnoci, takže ráno dlouho vyspával. A místo toho jsem v nosítku nesla toho mladšího.

Do teď z toho mám rozporuplné pocity. Díky miminku mám nový zážitek, ale přišla jsem o čas se starším, který už je prostě moc velký na ranní chození s mámou.

Tenhle týden jsem si nařídila trochu jiný režim. Místo toho, abych z posledních sil tlačila na pilu a snažila se za každou cenu něco vytvořit, rozhodla jsem se zaměřit na doplňování své vlastní kreativní studny. Protentorkát jsem ale vynechala výstavy a místo toho se nechala opečovávat – akupunktura, pedikúra, kadeřnice. Prostě rozmazlovací týden se vším všudy.

A fungovalo to skvěle. Při zpáteční cestě ze své milované akupunktury jsem objevila roztomilou kavárnu. Když jsem vešla dovnitř, srdce mi zaplesalo – vypadala totiž skoro přesně tak, jak bych si zařídila svou vlastní kavárnu, kdybych se ji někdy rozhodla provozovat. Hned mi bylo jasné, že se z ní stane pravidelná zastávka.

Po tři čtvrtě roce jsem konečně dopletla svetr! Myslím, že na světě neexistuje větší opak fast fashion než právě pletení. Začala jsem ho plést ještě těhotná, na jehlicích se mnou putoval i do porodnice a teď, když je mladšímu synovi půl roku, je konečně hotový. Je v něm zachycený celý ten náročný, ale nádherný čas proměny. Vím jistě, že pokaždé, když si ho v chladnějších dnech obléknu, celé to období mi to připomene.

Kromě pletení jsem se vrhla do svých kronikářských tradic. Každé tři měsíce totiž sestavuji a vyvolávám rodinnou fotoknihu a konečně se mi povedlo dokončit tu jarní. Držím tuhle tradici už třetím rokem a miluji, jak se celá rodina se na chvilku zastavíme a společně si tu nejnovější prohlížíme. Staršího syna to navíc často navnadí tak, že vytáhne i starší ročníky a vzpomínáme.

A aby toho vzpomínání nebylo málo, zavedla jsem ještě jednu novou tradici: k narozeninám píšu dětem dopis, který shrnuje celý jejich uplynulý rok. Co je zrovna bavilo, s kým se kamarádili, co nového se naučili a co jsme spolu zažili. Všechny tyhle dopisy schovávám a dám jim je až za hodně dlouho – třeba k dvacátým narozeninám – jako takovou osobní časovou kapsli.

Během chvilek klidu jsem dočetla knížku Don´t Call It Art od Austina Kleona. Mám jeho knížky ráda. Jsou to sice takové rychlé jednohubky a těsně po dočtení si často říkám: „A to je jako všechno?“ Jenže text se pak v hlavě rozleží a mně dochází, jak přesně trefuje hřebíček na hlavičku, aniž by se zbytečně rozkecával.

Poslední dobou jsem dost bojovala s tím, že jsem se nemohla přinutit k žádnému většímu tvoření. Sváděla jsem to na prázdninový chaos s dětmi, ve kterém to prostě „nejde“. Jenže Kleon v knížce připomíná jednu zásadní věc: pro tvorbu by měl mít člověk vyhrazené místo, kde může nechat věci rozházené klidně několik dní.

A mně v tu chvíli svitlo! Přesně proto se mi nechtělo nic rozdělávat v obýváku na jídelním stole. To, že musím všechno připravit, naaranžovat a pak hned zase sklidit, zabere stejně času jako samotné focení. Záhadou mi ale zůstává, proč jsem si sakra celou tu dobu nerozložila věci ve své vlastní dílně, která je k tomu určená?! Někdy si člověk musí bloky v hlavě pojmenovat až s pomocí knížky.

Každopádně celá ta nařízená pauza a opečovávání zabraly. O víkendu jsme byli na návštěvě u tchyně a moje tvůrčí oko se už se zase začalo hlásit o pozornost. Místo toho, abych jen pasivně seděla na zahradě a konverzovala, musela jsem vytáhnout foťák a alespoň pár krásných detailů a momentů zdokumentovat. Studna se zase pomalu plní.

Návrat z polské idylky do reality byl tentokrát poměrně drsný. Čekalo na mě hned několik pěstitelských fackek.

Za prvé, moje milovaná rozkvetlá terasa během naší nepřítomnosti úplně vyprahla. Čeká mě tedy nová vlna sázení a investic. Když jsem šla obhlížet situaci do Hornbachu, narazila jsem tam na regál s cedulí: „Rostliny odolné klimatické změně“. Trochu mě z toho zamrazilo. Není to vlastně strašidelné, že už i v hobby marketu nakupujeme podle scénářů globálního oteplování?

Aby toho nebylo málo, doma mezi pokojovkami vypukla apokalypsa. Myslela jsem si, že nad vlnatkami, které mi už dřív zničily několik rostlin, mám vyhráno. Jenže tyhle bestie se mé dovolené rozlezly snad do každé dosud zdravé rostliny v bytě. Oficiálně jsem jim vyhlásila chemickou válku a nastříkala je tím nejsilnějším sajrajtem, který mi mohli prodat v zahradnictví bez diplomu v oboru chemie.

Ve snaze udělat těm zbídačeným chuděrám aspoň trochu dobře, jsem se rozhodla rozhodla nechat je letnit venku na terase. Našla jsem jim podle mého názoru perfektní stinné místo. Jenže mi nedošlo, že v průběhu dne na tenhle „stín“ na nějakou dobu praží slunce. Výsledek? Hrozným způsobem popálené listy. Vážně se mi teď na tomhle zeleném písku vůbec nedaří a všechno, na co sáhnu, dříve či později zhyne.

Naštěstí jsou tu věci, které mě spolehlivě vrací do klidu. Nebyl prostor na focení zátiší, tak jsem si zalezla k pletení. Pomalu finišuji svetr, který se mi na jehlicích drží už od listopadu.

A taky jsme si udělali krásné odpoledne se starším synem a vyrazili do kina na Toy Story. Musím říct, že mě to mile překvapilo. Ten motiv, kdy klasické hračky bojují proti tabletům a digitálnímu světu o pozornost dětí, je až nečekaně aktuální.

Minulý týden se nesl ve znamení cestování, oslav a taky jednoho nečekaného estetického aha-momentu. Pokračovali jsme totiž v oslavách synových narozenin, tentokrát u nás doma.

Při chystání výzdoby jsem zjistila, že se mi začíná líbit žlutá barva! Úplnou náhodou jsem zkombinovala žluté balonky a žlutý balicí papír a výsledek mě nadchl. Vypadalo to skvěle! Příští rodinné oslavy začnu cíleně barevně ladit. Bude to zábava realizovat a i fotky do fotoknihy budou líp ladit.

Hned po oslavách jsme sbalili kufry a odjeli na dovolenou do Polska. Pro mě to byl čas hlavně na doplňování mé kreativní zásobárny. Dokumentovala jsem naše výlety a trénovala si fotografické oko tím, že jsem hledala krásné světlo. A když se zrovna nechodilo po památkách, poctivě jsem dobíjela baterky a relaxovala ve vířivce.

Navštívili jsme i místní skanzen. Vždycky, když procházím mezi starými chalupami, trochu závidím lidem v minulosti, že většinu předmětů, kterými se obklopovali, si dokázali vyrobit sami. Vím, že je to ode mě hodně romantizující a zúžený pohled na historii – žili tak zkrátka proto, že museli, a jejich život byl tvrdý.

Přesto mě ta jejich soběstačnost a nezávislost fascinuje a pokaždé mě to doma dovede k radikálnímu třídění věcí. Jak je možné, že věcí v domě neustále přibývá, i když člověk skoro nic nového nekupuje?

Minulý týden u nás pokračoval v poněkud nestandardním režimu. Starší syn stále nechodil do školy, takže veškerou svou kreativitu musela investovat do toho, jak za pochodu stíhat péči o rodinu, obstarávání domácnosti a udržení aspoň základního chodu věcí.

Zase se díky tomu ukázalo, že letos absolutně nestíhám naši zahradu. V mých vyvýšených záhonech momentálně roste spíš tráva než rajčata. Psí víno se chová jako neřízená střela a agresivně si bere každé volné místo, které najde. Jediné květiny, které mi letos vyrostly, jsou krásenky – a to ještě jenom proto, že se po loňsku poctivě vysemenily úplně samy. Naštěstí mám na zahradě věrné držáky, jako jsou růže. Ty kvetou navzdory mému (ne)zahradničení a dělají mi obrovskou radost.

O to víc se teď moje pozornost stáčí k terase. Tam je to za odměnu. Všechno krásně kvete, solární fontánka občas poslušně zašumí a trávit tam odpoledne s kávou (nebo spíš s dětmi za zády) je momentálně moje nejoblíbenější část dne.

Hlavní událostí týdne ale bylo, že náš starší syn oslavil osmé narozeniny. Je to neuvěřitelné, jak ten čas letí. Už pár dní se usilovně snažím najít aspoň chvilku absolutního klidu, abych sedla a napsala mu k těmto narozeninám dopis.

Mám totiž takovou tradici – píšu mu k narozeninám dopisy, které schovávám. Plánuji mu celou tuhle sbírku mých textů a vzpomínek předat, až bude dospělý, třeba v osmnácti nebo ve dvaceti letech. Líbí se mipředstava, že mu jednou věnuji časovou kapsli plnou vzpomínek.

Máte taky pro své děti nějaké podobné schované vzpomínky, o kterých zatím nemají tušení? A jak jste na tom letos se zahradou – stíháte, nebo jste to jako já pustili na divoko?

Minulý týden u nás probíhal v čistě bojovém režimu – měla jsem nemocné děti. Když se sejde marodka obou kluků, na nějakou velkou uměleckou kreativitu nezbývá čas ani kapacita. Takže minulý týden šlo spíš o takové kreativní drobky pro udržení zdravého rozumu.

Pokračuji ve svém projektu: Středomořská oáza na terase. Koupila jsem si malou solární fontánku. Na rovinu – žádný obří gejzír to není a stříká spíš symbolicky, ale když už se zrovna rozběhne, ten zvuk tekoucí vody je neuvěřitelně uklidňující. Zjistila jsem, že mě to momentálně na terase baví mnohem víc než na zahradě. Je to tam malé a na údržbu náročné přesně tak akorát, jak jsem s mimčem schopná zvládat.

Asi to přichází s věkem, ale všímám si, že mám v sobě čím dál silnější kronikářské pudy. O tom, že pravidelně vyvolávám rodinné fotoknihy, už jsem psala. Mým novějším počinem je ale společná kuchařka, kterou vedu se starším synem. Zapisujeme do ní jídla, která má opravdu rád, a on se je podle ní učí sám vařit. Doufám, že nám to vydrží aspoň pár let.

Objevila jsem kouzlo arteterapie – vzít papír, pastelky a jen tak bezmyšlenkovitě čmárat. Je to perfektní psychohygiena a dobila jsem si u toho baterky tisíckrát líp než při bezduchém scrollování na telefonu.

Moc toho sice uplynulé dny nebylo, ale v rámci možností jsem spokojená. A co plánuji na nadcházející týden, až (snad) budeme všichni zdraví?

1. Doladit terasu: V jednom velkém květináči je ještě volné místo, které přímo volá po dalších bylinkách.
2. Nafotit nové zátiší: Už ho mám naprosto přesně vymyšlené v hlavě a nemůžu se dočkat, až ho přenesu na kartu foťáku.
3. Vyvolat fotoknihu: Jaro už dávno skončilo, ale k projití fotek jsem se ještě nedostala.
4. Trocha kultury: V Národním muzeu probíhá výstava Czech Press Photo, kde bych ráda načerpala inspiraci.
5. Vyrobit závěsné květináče, abych mohla pokračovat v domácím džunglování.

A jak prožíváte unavené dny vy? Máte taky nějaký svůj ekvivalent „čmárání na papír“, co vás spolehlivě vrátí do klidu?

Minulý týden jsem strávila hodně času přímo na výstavě – měla jsem totiž službu a hlídala naši společnou expozici. Vzala jsem s sebou obě děti a musím říct, že to mělo neuvěřitelné kouzlo. Starší syn sice normálně není zrovna kreslící typ, ale to kreativní prostředí plné obrazů ho tak namotivovalo, že tam celou dobu vydržel soustředěně malovat.

Líbí se mi představa, že jim takhle vytvářím trochu netradiční vzpomínky na dětství. Přistihla jsem se, že často, když třeba plánuji náš týden, říkám si, jak o tom pak asi jednou děti budou vyprávět svým dětem. Nebo kdyby se rozhodly napsat autobiografickou knížku, jak by svoje dětství popsaly? Staví to do jiného světla i ty nejbanálnější věci.

Možná tam bude věta: „Naše máma fotila květiny pod vodou a my jsme měli kuchyňskou linku věčně plnou divných rostlin. Cestou ze školy jsme jí sbírali divoké růže a mrtvé brouky, aby měla co aranžovat.“ Nebo: „Brácha sice neuměl kreslit, ale když máma vystavovala, seděl mezi rámy a z fleku namaloval celou sérii.“

Když jsme zrovna nebyli v galerii, našla jsem si konečně čas na jedno úplně nové focení. Měla jsem náladu na něco trochu temnějšího. Už delší dobu jsem chtěla pracovat se střepy skla a tentokrát jsem k nim přidala sušenou kytici, kterou jsem už dřív celou nastříkala na černo.

Po všech těch mých podvodních zátiších, kdy člověk pracuje s akváriem a v podstatě do poslední chvíle netuší, co z toho nakonec vyleze, to byla neskutečně příjemná změna. Měla jsem absolutní kontrolu nad každým detailem, nad světlem i nad výsledkem. Ta fotka mě baví a mám pocit, že je to začátek úplně nové série.

Zbytek týdne už sice probíhal hlavně v klasickém rodičovském režimu, ale i tak se mi do něj povedlo vmáčknout pár radostí. Našla jsem si chvilku pro sebe a nahodila na jehlice nový svetr.

Co se týče těch našich domácích lektvarů z dřívějšího týdne… zvrhlo se to v regulérní projekt. Musela jsem koupit zásobu malých flakonků a se starším synem teď pomocí mica pudru mícháme magické dryáky ve velkém. Chytlo nás to natolik, že jsme spolu začali celou tvořivou sérii a momentálně doma vyrábíme kompletní kouzelnické rekvizity.

A zveřejnila jsem nový článek na Substacku – o hledání klidu, telefonátech a modřencích, kvůli kterým jsem přehodnotila některé své názory. Tak mrkněte.

Jak se vyvíjel váš týden? Taky jste se pustili do nějakého nečekaného projektu?

Tenhle týden jsem měla narozeniny a dostala jsem nová LED světla, po kterých jsem už dlouho pokukovala. Fotit s denním světlem je skvělé a pravděpodobně to navždy zůstane mým nejoblíbenějším svícením, ale chtěla jsem trochu víc kreativní svobody. Navíc jsem nikdy nepracovala s barevnými světly a přišlo mi, že zrovna ke květinám by to mohlo perfektně sedět.

Hned druhý den, hned jak se mi dopoledne podařilo uspat mladšího syna, jsem vyběhla na zahradu a utrhla první kytku, která mi padla pod ruku. Volba padla na černuchu damašskou. Miluji ji ze dvou důvodů: pro její vzdušný, trochu exotický vzhled, a taky proto, že se každý rok poctivě sama vysemeňuje, takže se mi ji na zahradě ještě nepovedlo zahubit.

Napustila jsem akvárium a začala vymýšlet, jak černuchy pod vodou naaranžovat. Mimochodem, objevila jsem skvělý trik! Pod vodou je na upevňování květin výborná stará dobrá modelína. Klasický Florex v sobě stonky moc neudrží a při méně šetrné manipulaci se drolí do vody. A „flower frogs“ (omlouvám se, ale český název neznám) mají tak silné hroty, že na ně jemné stonky černuch prostě nenapíchnete.

Jenže ve chvíli, kdy jsem si začala hrát se světly a ladit barevné kombinace, zafungoval spolehlivý mimi radar. Syn se probudil po patnácti minutách, přestože mi běžně velkoryse věnuje celou hodinu.

Na pořádné experimentování jsem tak bohužel neměla dost času a výsledkem si nejsem úplně jistá. Respektive – samotná fotka se mi líbí, ale nejsem si jistá, zda zapadá do série, na které průběžně pracuji. Co myslíte?

Kromě samotného focení si sem chci uložit ještě dvě fotky jako vzpomínku. Staršího syna totiž odmala zapojuji do svého tvůrčího procesu. Vyrůstal obklopený květinami a naučil se díky tomu tu nejkrásnější věc: cestou ze školy trhá kytky a nosí mi je do vázy.

Naposledy mi přinesl větvičku divoké růže. Když opadala, všimla jsem si, že její okvětní lístky připomínají malá srdíčka. Možná je to trochu klišé, ale prostě jsem si je musela vyfotit a vylistovat.

Na zahradě začaly kvést pivoňky a já se na ně letos nemůžu vynadívat. Fascinuje mě, jak neuvěřitelně mění barvy. Těsně po vykvetení jsou sytě růžové, ale stačí pár dní na slunci a postupně vyblednou do mléčně žluté. Baví mě sledovat ten proces – je to jako živé malířské plátno, které se mi mění před očima každý den.

Kromě pozorování zahrady se mi tento týden našla čas na společné tvoření se starším synem. Měla jsem strach, že s příchodem miminka ztratíme prostor pro naše tvořivé chvilky. Naštěstí to ale sem tam vyjde a tyhle společné momenty jsou pro mě hrozně vzácné. Rádi spolu zkoušíme různé techniky a tentokrát padla volba na 3D umění a modelovací pastu. Bylo kouzelné sledovat, jak ho to baví, a pro mě to byl ten nejlepší relax.

Abych se ale netvářila, že je všechno jenom zalité sluncem a snovou atmosférou… měla jsem takový skvělý kreativní nápad. Chtěla jsem si vyrobit novou rekvizitu na focení – slepit k sobě skleněné střepy, přes které bych pak mohla fotit květiny. Líbil se mi ten kontrast tvrdých, ostrých střepů a jemných okvětních lístků.

Koupila jsem si vteřinové lepidlo, které mělo být stoprocentně průhledné. A hádejte co? Samozřejmě průhledné nebylo. Na skle udělalo hnusné mléčné šmouhy, takže celá tahle slavná rekvizita je mi úplně k ničemu a můžu ji rovnou vyhodit. Jako bonus jsem u toho stihla komplet ulepit stůl a definitivně si zničit kalhoty.