Blog

Minulý týden u nás probíhal v čistě bojovém režimu – měla jsem nemocné děti. Když se sejde marodka obou kluků, na nějakou velkou uměleckou kreativitu nezbývá čas ani kapacita. Takže minulý týden šlo spíš o takové kreativní drobky pro udržení zdravého rozumu.

Pokračuji ve svém projektu: Středomořská oáza na terase. Koupila jsem si malou solární fontánku. Na rovinu – žádný obří gejzír to není a stříká spíš symbolicky, ale když už se zrovna rozběhne, ten zvuk tekoucí vody je neuvěřitelně uklidňující. Zjistila jsem, že mě to momentálně na terase baví mnohem víc než na zahradě. Je to tam malé a na údržbu náročné přesně tak akorát, jak jsem s mimčem schopná zvládat.

Asi to přichází s věkem, ale všímám si, že mám v sobě čím dál silnější kronikářské pudy. O tom, že pravidelně vyvolávám rodinné fotoknihy, už jsem psala. Mým novějším počinem je ale společná kuchařka, kterou vedu se starším synem. Zapisujeme do ní jídla, která má opravdu rád, a on se je podle ní učí sám vařit. Doufám, že nám to vydrží aspoň pár let.

Objevila jsem kouzlo arteterapie – vzít papír, pastelky a jen tak bezmyšlenkovitě čmárat. Je to perfektní psychohygiena a dobila jsem si u toho baterky tisíckrát líp než při bezduchém scrollování na telefonu.

Moc toho sice uplynulé dny nebylo, ale v rámci možností jsem spokojená. A co plánuji na nadcházející týden, až (snad) budeme všichni zdraví?

1. Doladit terasu: V jednom velkém květináči je ještě volné místo, které přímo volá po dalších bylinkách.
2. Nafotit nové zátiší: Už ho mám naprosto přesně vymyšlené v hlavě a nemůžu se dočkat, až ho přenesu na kartu foťáku.
3. Vyvolat fotoknihu: Jaro už dávno skončilo, ale k projití fotek jsem se ještě nedostala.
4. Trocha kultury: V Národním muzeu probíhá výstava Czech Press Photo, kde bych ráda načerpala inspiraci.
5. Vyrobit závěsné květináče, abych mohla pokračovat v domácím džunglování.

A jak prožíváte unavené dny vy? Máte taky nějaký svůj ekvivalent „čmárání na papír“, co vás spolehlivě vrátí do klidu?

Minulý týden jsem strávila hodně času přímo na výstavě – měla jsem totiž službu a hlídala naši společnou expozici. Vzala jsem s sebou obě děti a musím říct, že to mělo neuvěřitelné kouzlo. Starší syn sice normálně není zrovna kreslící typ, ale to kreativní prostředí plné obrazů ho tak namotivovalo, že tam celou dobu vydržel soustředěně malovat.

Líbí se mi představa, že jim takhle vytvářím trochu netradiční vzpomínky na dětství. Přistihla jsem se, že často, když třeba plánuji náš týden, říkám si, jak o tom pak asi jednou děti budou vyprávět svým dětem. Nebo kdyby se rozhodly napsat autobiografickou knížku, jak by svoje dětství popsaly? Staví to do jiného světla i ty nejbanálnější věci.

Možná tam bude věta: „Naše máma fotila květiny pod vodou a my jsme měli kuchyňskou linku věčně plnou divných rostlin. Cestou ze školy jsme jí sbírali divoké růže a mrtvé brouky, aby měla co aranžovat.“ Nebo: „Brácha sice neuměl kreslit, ale když máma vystavovala, seděl mezi rámy a z fleku namaloval celou sérii.“

Když jsme zrovna nebyli v galerii, našla jsem si konečně čas na jedno úplně nové focení. Měla jsem náladu na něco trochu temnějšího. Už delší dobu jsem chtěla pracovat se střepy skla a tentokrát jsem k nim přidala sušenou kytici, kterou jsem už dřív celou nastříkala na černo.

Po všech těch mých podvodních zátiších, kdy člověk pracuje s akváriem a v podstatě do poslední chvíle netuší, co z toho nakonec vyleze, to byla neskutečně příjemná změna. Měla jsem absolutní kontrolu nad každým detailem, nad světlem i nad výsledkem. Ta fotka mě baví a mám pocit, že je to začátek úplně nové série.

Zbytek týdne už sice probíhal hlavně v klasickém rodičovském režimu, ale i tak se mi do něj povedlo vmáčknout pár radostí. Našla jsem si chvilku pro sebe a nahodila na jehlice nový svetr.

Co se týče těch našich domácích lektvarů z dřívějšího týdne… zvrhlo se to v regulérní projekt. Musela jsem koupit zásobu malých flakonků a se starším synem teď pomocí mica pudru mícháme magické dryáky ve velkém. Chytlo nás to natolik, že jsme spolu začali celou tvořivou sérii a momentálně doma vyrábíme kompletní kouzelnické rekvizity.

A zveřejnila jsem nový článek na Substacku – o hledání klidu, telefonátech a modřencích, kvůli kterým jsem přehodnotila některé své názory. Tak mrkněte.

Jak se vyvíjel váš týden? Taky jste se pustili do nějakého nečekaného projektu?

Tenhle týden jsem měla narozeniny a dostala jsem nová LED světla, po kterých jsem už dlouho pokukovala. Fotit s denním světlem je skvělé a pravděpodobně to navždy zůstane mým nejoblíbenějším svícením, ale chtěla jsem trochu víc kreativní svobody. Navíc jsem nikdy nepracovala s barevnými světly a přišlo mi, že zrovna ke květinám by to mohlo perfektně sedět.

Hned druhý den, hned jak se mi dopoledne podařilo uspat mladšího syna, jsem vyběhla na zahradu a utrhla první kytku, která mi padla pod ruku. Volba padla na černuchu damašskou. Miluji ji ze dvou důvodů: pro její vzdušný, trochu exotický vzhled, a taky proto, že se každý rok poctivě sama vysemeňuje, takže se mi ji na zahradě ještě nepovedlo zahubit.

Napustila jsem akvárium a začala vymýšlet, jak černuchy pod vodou naaranžovat. Mimochodem, objevila jsem skvělý trik! Pod vodou je na upevňování květin výborná stará dobrá modelína. Klasický Florex v sobě stonky moc neudrží a při méně šetrné manipulaci se drolí do vody. A „flower frogs“ (omlouvám se, ale český název neznám) mají tak silné hroty, že na ně jemné stonky černuch prostě nenapíchnete.

Jenže ve chvíli, kdy jsem si začala hrát se světly a ladit barevné kombinace, zafungoval spolehlivý mimi radar. Syn se probudil po patnácti minutách, přestože mi běžně velkoryse věnuje celou hodinu.

Na pořádné experimentování jsem tak bohužel neměla dost času a výsledkem si nejsem úplně jistá. Respektive – samotná fotka se mi líbí, ale nejsem si jistá, zda zapadá do série, na které průběžně pracuji. Co myslíte?

Kromě samotného focení si sem chci uložit ještě dvě fotky jako vzpomínku. Staršího syna totiž odmala zapojuji do svého tvůrčího procesu. Vyrůstal obklopený květinami a naučil se díky tomu tu nejkrásnější věc: cestou ze školy trhá kytky a nosí mi je do vázy.

Naposledy mi přinesl větvičku divoké růže. Když opadala, všimla jsem si, že její okvětní lístky připomínají malá srdíčka. Možná je to trochu klišé, ale prostě jsem si je musela vyfotit a vylistovat.

Na zahradě začaly kvést pivoňky a já se na ně letos nemůžu vynadívat. Fascinuje mě, jak neuvěřitelně mění barvy. Těsně po vykvetení jsou sytě růžové, ale stačí pár dní na slunci a postupně vyblednou do mléčně žluté. Baví mě sledovat ten proces – je to jako živé malířské plátno, které se mi mění před očima každý den.

Kromě pozorování zahrady se mi tento týden našla čas na společné tvoření se starším synem. Měla jsem strach, že s příchodem miminka ztratíme prostor pro naše tvořivé chvilky. Naštěstí to ale sem tam vyjde a tyhle společné momenty jsou pro mě hrozně vzácné. Rádi spolu zkoušíme různé techniky a tentokrát padla volba na 3D umění a modelovací pastu. Bylo kouzelné sledovat, jak ho to baví, a pro mě to byl ten nejlepší relax.

Abych se ale netvářila, že je všechno jenom zalité sluncem a snovou atmosférou… měla jsem takový skvělý kreativní nápad. Chtěla jsem si vyrobit novou rekvizitu na focení – slepit k sobě skleněné střepy, přes které bych pak mohla fotit květiny. Líbil se mi ten kontrast tvrdých, ostrých střepů a jemných okvětních lístků.

Koupila jsem si vteřinové lepidlo, které mělo být stoprocentně průhledné. A hádejte co? Samozřejmě průhledné nebylo. Na skle udělalo hnusné mléčné šmouhy, takže celá tahle slavná rekvizita je mi úplně k ničemu a můžu ji rovnou vyhodit. Jako bonus jsem u toho stihla komplet ulepit stůl a definitivně si zničit kalhoty.

Tenhle týden byl ve znamení balíků. Přišly mi totiž vytištěné a zarámované obrazy na nadcházející výstavu. Musím se přiznat, že i po tolika letech, co se focení věnuji, mi to pokaždé rozbuší srdce. Vidět svou práci v reálu, na papíře, je úplně jiný zážitek než jen rychlé scrollování na displeji telefonu.

Celé dny jsem kolem těch krabic chodila po špičkách a s hotovými rámy manipulovala, jako kdyby byly z ryzího zlata. Hrozně se mi uleví, až budou bezpečně viset na výstavních panelech.

V mezičase mi dorazil ještě jeden balíček – objednala jsem si třpytivý mica pudr. Plánovala jsem s ním experimentovat při focení květin v akváriu a sledovat, jak bude ve vodě odrážet světlo. Jenže, jak už to u nás doma bývá, člověk míní a děti mění. K samotnému focení jsem se ani nedostala. Starší syn v něm totiž okamžitě uviděl úplně jiný potenciál – prý je to naprosto dokonalá přísada do kouzelnických lektvarů. Takže místo umělecké fotografie jsme doma míchali magické dryáky.

Na závěr týdne jsme si sbalili kufry a vyrazili na mini dovolenou do Plzně. Vrátila jsem se po mnoha letech do míst, kde jsem prožila svá vysokoškolská studia. Čas hrozně letí a já jsem to tam místy vůbec nepoznávala – město se hrozně změnilo a zkrásnělo. Ta nostalgie na mě ale dýchla na každém rohu a bylo hrozně fajn ukázat kousek své minulosti i dětem.

A co vy? Máte taky nějaké město, kam se rádi vracíte vzpomínat?