V domě je na chvíli klid. Ten vzácný, který nastane, když se starší syn zabaví s Legem a novorozenec po pronošených hodinách sní u sebe v postýlce. Sedám si ke kytici karafiátů, kterou jsem dostala od babičky, a začínám aranžovat zátiší.
Je to nepraktické, já vím. Měla bych dát prát prádlo, vyndat nádobí z myčky a vymyslet, co budu vařit k obědu. Ale neudělám nic z toho.
Kytici nemůžu nechat jen tak uvadnout. Je od babičky. K oslavě toho, že se naše rodina rozrostla o dalšího člena. „Obyčejné“ karafiáty, které se už v záplavě instagramových eukalyptů a pivoněk tak často nevidí.
Viktoriánská květomluva mi připadala vždycky trochu úsměvná. Bílá růže pro čistotu, žlutá pro žárlivost…. Tyhle karafiáty toho ale říkají mnohem víc. Zatímco syn voní nezaměnitelnou novorozeneckou novotou, tahle kytice naopak voní kontinuitou, ve které se setkávají čtyři různé generace.
Dávat kytice k velkým životním událostem mi vždycky přišlo trochu jako paradox. Proč k výročím, narozeninám, svatbám, promocím – milníkům, ke kterým se dostat, zabralo spoustu času, dáváme něco tak pomíjivého?
Má nám to připomenout, že nic nebude trvat věčně? Užij si tenhle speciální okamžik, to jak se ti syn schová do náruče, jak se do sebe vpíjí barvy na květech karafiátů, protože to již brzy pomine?
Doufám, že když zátiší vyfotím, budu téhle pomíjivosti aspoň trochu vzdorovat. Nefotím jen nějakou kytku. Ale vzpomínku – na malého novorozence, na babičku a na kus našeho společného příběhu.
Karafiáty brzy vyhodím, ale fotka se mnou může být až do konce života.
