Autor: Jarka

V domě je na chvíli klid. Ten vzácný, který nastane, když se starší syn zabaví s Legem a novorozenec po pronošených hodinách sní u sebe v postýlce. Sedám si ke kytici karafiátů, kterou jsem dostala od babičky, a začínám aranžovat zátiší.

Je to nepraktické, já vím. Měla bych dát prát prádlo, vyndat nádobí z myčky a vymyslet, co budu vařit k obědu. Ale neudělám nic z toho.

Kytici nemůžu nechat jen tak uvadnout. Je od babičky. K oslavě toho, že se naše rodina rozrostla o dalšího člena. „Obyčejné“ karafiáty, které se už v záplavě instagramových eukalyptů a pivoněk tak často nevidí.

Viktoriánská květomluva mi připadala vždycky trochu úsměvná. Bílá růže pro čistotu, žlutá pro žárlivost…. Tyhle karafiáty toho ale říkají mnohem víc. Zatímco syn voní nezaměnitelnou novorozeneckou novotou, tahle kytice naopak voní kontinuitou, ve které se setkávají čtyři různé generace.

Dávat kytice k velkým životním událostem mi vždycky přišlo trochu jako paradox. Proč k výročím, narozeninám, svatbám, promocím – milníkům, ke kterým se dostat, zabralo spoustu času, dáváme něco tak pomíjivého?

Má nám to připomenout, že nic nebude trvat věčně? Užij si tenhle speciální okamžik, to jak se ti syn schová do náruče, jak se do sebe vpíjí barvy na květech karafiátů, protože to již brzy pomine?

Doufám, že když zátiší vyfotím, budu téhle pomíjivosti aspoň trochu vzdorovat. Nefotím jen nějakou kytku. Ale vzpomínku – na malého novorozence, na babičku a na kus našeho společného příběhu.

Karafiáty brzy vyhodím, ale fotka se mnou může být až do konce života.

Někteří lidé dostávají k Vánocům kašmírové svetry nebo poukazy do restaurací s blazeovanými číšníky.

Já dostala staré, plesnivé dřevo. Pro mě vrchol luxusu.

Už dlouho jsem totiž hledala prkno s pořádnou patinou. Chtěla jsem ho využít jako podklad pro focení zátiší. A jak jsem zjistila, neshání se zrovna snadno. Rozhodně si pro něj jen tak nezajedete do Hornbachu. A čekat, než vám dřevo pořádně zestárne na terase, vyžaduje dávku trpělivosti, kterou neoplývám.

Od Vánoc uplynuly dva měsíce. Dřevo vyčkávalo, já se točila kolem novorozence.

A pak přišel ten den. Věděla jsem, že jestli vyměním ještě jednu plínku, aniž bych měla chvilku na tvoření, moje kreativita podepíše kapitulaci a odejde do předčasného důchodu.

Poctivě jsem s kočárkem křižovala jednu ulici za druhou, abych měla jistotu, že syn bude alespoň hodinu spát.

Po návratu domů jsem korbičku kočárku nesla tak opatrně, jako by v ní byl čínský porcelán z dynastie Ming. Položila jsem ji na terasu a zběsile začala shromažďovat všechny věci potřebné na focení: střepy rozbitého džbánu, natrhané větvičky kočiček, alobal na odrážení světla, kameny a to své plesnivé dřevo.

Srdce mi bušilo stejně nervózně, jako kdybych měla jít na první rande. Jenže věděli jste, že miminka ovládají telepatii?

Když je uspáváte a doufáte, že by to dneska mohlo jít rychle, protože se chcete kouknout na seriál, trvá to zákonitě o to dýl. Když naopak potřebujete, aby si dali jen lehkého šlofíka, protože za půl hodiny odcházíte k doktorovi, zaručeně se z nich stanou profesionální spáči, které by nevzbudil ani nálet stíhaček.

Jakmile se začnete radovat, že se po měsících konečně věnujete svému koníčku? V kočárku se aktivuje neviditelný alarm a miminka se probudí, aby takovou divokou rebelii utnula hned v zárodku.

Moje tvůrčí svoboda trvala přesně sedm minut.

Zbytek focení probíhal v režimu, který vás nenaučí ani na nejpokročilejších fotokurzech. Pravou rukou jsem křečovitě svírala foťák. Levou jsem na střídačku máchala synovi před obličejem kontrastními kartičkami a urovnávala větvičky, které jsem při tom máchání vždycky omylem někam nahnula.

Byla to relaxace? Ani omylem. Budu pokoušet osud i příště? Rozhodně ano.

Protože ten výsledek za každou kapku adrenalinu stojí. Nikdo totiž nemusí vědět, že za okrajem té tiché kompozice se ve skutečnosti odehrávala jedna velká, mateřská groteska.

Vyndávám z myčky příbory, když se ozve cvaknutí domovních dveří. Manžel se synem se vrátili z Lidlu. Slyším jejich šeptání a bouchání tašek s nákupem. Přísahala bych, že přinesli i pípání pokladen a vůni rozpečeného pečiva.

„Ahoj mami,“ zdraví mě syn a snaží se tvářit nenápadně. Za zády mu vykukuje kytice sytě barevných gerber. Potlačím úsměv a dál se věnuji uklízení nádobí, jako bych si nevšimla ničeho zvláštního.

„Zavři oči a nastav ruku,“ říká a rázuje si to z jedné strany kuchyně na druhou. Když je nadšený, nedokáže být v klidu. Kleknu si k němu a plním jeho pokyny. Ozve se šustění celofánu a na dlani mi přistanou studené, mokré stonky květin.

Otevírám oči a před sebou mám tu nejbarevnější kytici, jakou jsem viděla. Sytě žlutá se bije s temně rudou a neonově růžovou.

Moje já, zvyklé na tlumené tóny a rovné linie, na vteřinu zalapá po dechu. Tohle je fakt hodně barev.

Ale pak si ho představím, jak stojí mezi regály obklopený kyticemi. Manžel nejspíš na druhém konci obchodu vybírá, co koupit na dnešní oběd. A syn sám přešlapuje u gerber a hledá tu nejbarevnější. Protože v jeho světě se láska neměří laděním k interiéru, ale intenzitou barev. A on chce, aby kytice doslova křičela.

Objímám ho a dávám mu pusu do vlasů. Jogurty a papriky můžu do lednice naskládat později. Teď si v té kuchyni připadám jako královna. A ty v mém světě řeší aranžovaní květin a ne takové banality jako je salmonela a listerióza.