Vyndávám z myčky příbory, když se ozve cvaknutí domovních dveří. Manžel se synem se vrátili z Lidlu. Slyším jejich šeptání a bouchání tašek s nákupem. Přísahala bych, že přinesli i pípání pokladen a vůni rozpečeného pečiva.
„Ahoj mami,“ zdraví mě syn a snaží se tvářit nenápadně. Za zády mu vykukuje kytice sytě barevných gerber. Potlačím úsměv a dál se věnuji uklízení nádobí, jako bych si nevšimla ničeho zvláštního.
„Zavři oči a nastav ruku,“ říká a rázuje si to z jedné strany kuchyně na druhou. Když je nadšený, nedokáže být v klidu. Kleknu si k němu a plním jeho pokyny. Ozve se šustění celofánu a na dlani mi přistanou studené, mokré stonky květin.
Otevírám oči a před sebou mám tu nejbarevnější kytici, jakou jsem viděla. Sytě žlutá se bije s temně rudou a neonově růžovou.
Moje já, zvyklé na tlumené tóny a rovné linie, na vteřinu zalapá po dechu. Tohle je fakt hodně barev.
Ale pak si ho představím, jak stojí mezi regály obklopený kyticemi. Manžel nejspíš na druhém konci obchodu vybírá, co koupit na dnešní oběd. A syn sám přešlapuje u gerber a hledá tu nejbarevnější. Protože v jeho světě se láska neměří laděním k interiéru, ale intenzitou barev. A on chce, aby kytice doslova křičela.
Objímám ho a dávám mu pusu do vlasů. Jogurty a papriky můžu do lednice naskládat později. Teď si v té kuchyni připadám jako královna. A ty v mém světě řeší aranžovaní květin a ne takové banality jako je salmonela a listerióza.