Tenhle týden jsem si v duchu neustále opakovala jednu otázku: Co můžu udělat pro to, aby byl dnešní den lepší, než od něj čekám? V běžném rodičovském kolotoči totiž člověk snadno sklouzne k tomu, že den prostě jen „přežije“. Ale přežívání není režim, ve kterém bych chtěla trávit svůj život.
Začalo to hned na začátku týdne. Mladší syn se rozhodl vstávat v neúprosných čtyři ráno a striktně odmítal znovu usnout. První reakcí bylo zoufalství a představa zničeného dne. Jenže pak jsem si řekla svoji magicku formuli, naložila ho do kočárku a vyrazila do probouzejícího se rána. Bylo čerstvě po dešti, mlhavo a teprve vycházelo slunce, což vytvořilo perfektní atmosféru. co deset metrů jsem stavěla, abych něco vyfotila. Moc efektivní uspávání z toho nebylo, ale z fotek mám upřímnou radost.
Druhý den jsem v tomhle experimentu pokračovala se starším synem. Místo klasické rychlosnídaně doma v kuchyni jsme vyrazili na snídani do venkovního bazénu. Sledovat ranní odlesky na vodě, poslouchat to uklidňující šplouchání a u toho si v klidu popíjet cappuccino, zatímco syn spokojeně posnídal – to byl čistý luxus pro duši.
Na konci července pravidelně jezdíme za přáteli do jedné malebné jihočeské vesničky. Už od té doby, co byl starší syn ještě malé miminko, jsem měla tradici, že vždycky v neděli ráno, když se vzbudil v nějakou nekřesťanskou hodinu, jsem se s ním šla projít ke koním a do lesa. Letos se tahle tradice nečekaně změnila. Poprvé jsem nešla se starším synem – den předtím ponocoval skoro do půlnoci, takže ráno dlouho vyspával. A místo toho jsem v nosítku nesla toho mladšího.
Do teď z toho mám rozporuplné pocity. Díky miminku mám nový zážitek, ale přišla jsem o čas se starším, který už je prostě moc velký na ranní chození s mámou.
