Minulý týden u nás pokračoval v poněkud nestandardním režimu. Starší syn stále nechodil do školy, takže veškerou svou kreativitu musela investovat do toho, jak za pochodu stíhat péči o rodinu, obstarávání domácnosti a udržení aspoň základního chodu věcí.
Zase se díky tomu ukázalo, že letos absolutně nestíhám naši zahradu. V mých vyvýšených záhonech momentálně roste spíš tráva než rajčata. Psí víno se chová jako neřízená střela a agresivně si bere každé volné místo, které najde. Jediné květiny, které mi letos vyrostly, jsou krásenky – a to ještě jenom proto, že se po loňsku poctivě vysemenily úplně samy. Naštěstí mám na zahradě věrné držáky, jako jsou růže. Ty kvetou navzdory mému (ne)zahradničení a dělají mi obrovskou radost.
O to víc se teď moje pozornost stáčí k terase. Tam je to za odměnu. Všechno krásně kvete, solární fontánka občas poslušně zašumí a trávit tam odpoledne s kávou (nebo spíš s dětmi za zády) je momentálně moje nejoblíbenější část dne.
Hlavní událostí týdne ale bylo, že náš starší syn oslavil osmé narozeniny. Je to neuvěřitelné, jak ten čas letí. Už pár dní se usilovně snažím najít aspoň chvilku absolutního klidu, abych sedla a napsala mu k těmto narozeninám dopis.
Mám totiž takovou tradici – píšu mu k narozeninám dopisy, které schovávám. Plánuji mu celou tuhle sbírku mých textů a vzpomínek předat, až bude dospělý, třeba v osmnácti nebo ve dvaceti letech. Líbí se mipředstava, že mu jednou věnuji časovou kapsli plnou vzpomínek.
Máte taky pro své děti nějaké podobné schované vzpomínky, o kterých zatím nemají tušení? A jak jste na tom letos se zahradou – stíháte, nebo jste to jako já pustili na divoko?