Tenhle týden jsem si nařídila trochu jiný režim. Místo toho, abych z posledních sil tlačila na pilu a snažila se za každou cenu něco vytvořit, rozhodla jsem se zaměřit na doplňování své vlastní kreativní studny. Protentorkát jsem ale vynechala výstavy a místo toho se nechala opečovávat – akupunktura, pedikúra, kadeřnice. Prostě rozmazlovací týden se vším všudy.
A fungovalo to skvěle. Při zpáteční cestě ze své milované akupunktury jsem objevila roztomilou kavárnu. Když jsem vešla dovnitř, srdce mi zaplesalo – vypadala totiž skoro přesně tak, jak bych si zařídila svou vlastní kavárnu, kdybych se ji někdy rozhodla provozovat. Hned mi bylo jasné, že se z ní stane pravidelná zastávka.
Po tři čtvrtě roce jsem konečně dopletla svetr! Myslím, že na světě neexistuje větší opak fast fashion než právě pletení. Začala jsem ho plést ještě těhotná, na jehlicích se mnou putoval i do porodnice a teď, když je mladšímu synovi půl roku, je konečně hotový. Je v něm zachycený celý ten náročný, ale nádherný čas proměny. Vím jistě, že pokaždé, když si ho v chladnějších dnech obléknu, celé to období mi to připomene.
Kromě pletení jsem se vrhla do svých kronikářských tradic. Každé tři měsíce totiž sestavuji a vyvolávám rodinnou fotoknihu a konečně se mi povedlo dokončit tu jarní. Držím tuhle tradici už třetím rokem a miluji, jak se celá rodina se na chvilku zastavíme a společně si tu nejnovější prohlížíme. Staršího syna to navíc často navnadí tak, že vytáhne i starší ročníky a vzpomínáme.
A aby toho vzpomínání nebylo málo, zavedla jsem ještě jednu novou tradici: k narozeninám píšu dětem dopis, který shrnuje celý jejich uplynulý rok. Co je zrovna bavilo, s kým se kamarádili, co nového se naučili a co jsme spolu zažili. Všechny tyhle dopisy schovávám a dám jim je až za hodně dlouho – třeba k dvacátým narozeninám – jako takovou osobní časovou kapsli.
Během chvilek klidu jsem dočetla knížku Don´t Call It Art od Austina Kleona. Mám jeho knížky ráda. Jsou to sice takové rychlé jednohubky a těsně po dočtení si často říkám: „A to je jako všechno?“ Jenže text se pak v hlavě rozleží a mně dochází, jak přesně trefuje hřebíček na hlavičku, aniž by se zbytečně rozkecával.
Poslední dobou jsem dost bojovala s tím, že jsem se nemohla přinutit k žádnému většímu tvoření. Sváděla jsem to na prázdninový chaos s dětmi, ve kterém to prostě „nejde“. Jenže Kleon v knížce připomíná jednu zásadní věc: pro tvorbu by měl mít člověk vyhrazené místo, kde může nechat věci rozházené klidně několik dní.
A mně v tu chvíli svitlo! Přesně proto se mi nechtělo nic rozdělávat v obýváku na jídelním stole. To, že musím všechno připravit, naaranžovat a pak hned zase sklidit, zabere stejně času jako samotné focení. Záhadou mi ale zůstává, proč jsem si sakra celou tu dobu nerozložila věci ve své vlastní dílně, která je k tomu určená?! Někdy si člověk musí bloky v hlavě pojmenovat až s pomocí knížky.
Každopádně celá ta nařízená pauza a opečovávání zabraly. O víkendu jsme byli na návštěvě u tchyně a moje tvůrčí oko se už se zase začalo hlásit o pozornost. Místo toho, abych jen pasivně seděla na zahradě a konverzovala, musela jsem vytáhnout foťák a alespoň pár krásných detailů a momentů zdokumentovat. Studna se zase pomalu plní.
