Proč jsem začala fotit

Pamatuji se, že krátce potom, co jsem si koupila první foťák, jsem si dala za úkol, že budu fotit obyčejná místa ve svém okolí tak, aby měla tajemnou atmosféru. Udělala jsem to ze dvou důvodů. Chtěla jsem se místo stěžování začít těšit na sychravá podzimní rána, protože mlha je v mých očích neskutečně fotogenická. Ale hlavně proto, že jsem chtěla realitu kolem sebe udělat o trochu magičtější.

Když jsem fotila, ignorovala jsem odpadky rozházené po cestě a zamračené lidi chvátající do práce. Nečekalo na mě učení na zkoušku ze strategického managementu, ale byla jsem průzkumnicí neznámých krajů.

Ze stejného důvodu při focení portrétů tak ráda používám větrák na rozfoukání vlasů a nejraději fotím v protisvětle, protože je na něm něco podobně magického jako na mlze v parku.

Focení mi dává možnost utrhnout několik květin u tramvajové zastávky, rozložit je po stolku v obýváku a na pár minut se ponořit do představ o opuštěném zámku, v jehož jedné místnosti jsem, krčíčí se pod přikrývkou z pavučin, našla pomačkaný zápisník plný básní.

Kdy jindy se vám může přihodit tolik dobrodružství?

0

Co jsem se naučila v Londýně

Co jsem se naučila v Londýně
V Londýně jsem byla sice jen pár dní, ale naučila jsem se tam spoustu veledůležitých lekcí!

  1. Vrátíte se do dětských let a vyzkoušíte takové hříčky jako hledat v různě zamotaných čárách, která vede do domečku. To když se budete snažit pochopit plán metra.
  2. Vrátíte se i na střední, protože s tou perfektní angličtinou, kterou kolem sebe uslyšíte, si budete připadat, jako byste znova dělali poslechy z Headwaye.
  3. Je fajn být vzorným fotografem a pro jistotu přes noc dobíjet baterku k foťáku. Ale už není tak fajn nechat ji v nabíječce, když jdete na celý den koukat na památky. Moc toho nenafotíte.
  4. Londýn je od nás sice jen kousek, ale už jsou patrné kulturní rozdíly. Jak jinak si vysvětlit, že snídaně za dvanáct liber se může skládat pouze z jednoho croissantu a půl litru mléka?
  5. Věřte navigaci, když tvrdí, že ten park před vámi je dlouhý šest kilometrů. Protože to pak opravdu po celém dni chození v nepohodlných botech budete muset ujít.

Byli jste v Londýně? Co za život měnící zkušenosti jste si odnesli vy?

0

Přečteno za červen

Přečteno za červen

Jako zabít ptáčka – Lee Harper
Nádherná, citlivá knížka. Přečetla jsem ji v době, kdy jsem měla náladu na něco laskavého, takže mi skvěle sedla. Při popisech toho, co hlavní hrdinka vyváděla během letních prázdnin, jsem se pravidelně dostávala do nostalgické nálady a vzpomínala, co jsme na chalupě jako malé vyváděly se ségrou. Nedivím se, že knížka je považována za klasiku a pravidelně se objevuje na seznamech toho, co by si měl každý alespoň jednou za život přečíst.

5/5

How to Practice – Dalai Lama
Nejsem budhista, ale hodně budhistických myšlenek shledávám jako velice moudrých a ztotožňuji se s nimi. Když jsem proto zjistila, že sám dalajláma napsal knížku o tom, jak budhismus praktikovat, byla jsem přinejmenším zvědavá. Některé myšlenky a poselství mi přišly super, ale ač nerada, musím přiznat, že některé části jsem moc nepochopila. Asi ještě budu muset víc pracovat na svém duchovním rozvoji. Nebo angličtině. Ale zase na druhou stranu to, co jsem pochopila, stálo za to.

4/5

Číše a meč – Riane Eisler
Pohled na to, jak se lidský vývoj zvrtl z matriarchální společnosti na patriarchát. Mé feministické já nad tématem zaplesalo, několikrát jsem se při čtení rozčílila, jak to pro nás ženy bylo (a je) hrozně nespravedlivé. Pár stránek jsem přeskočila, protože byly nudné a znovu už jsem nad nimi nechtěla usnout. Některé závěry, které autorka v knížce vyvozuje, mi přišly trochu vachrlaté, ale čtení poskytlo materiál na přemýšlení, takže knížku hodnotím veskrze kladně.

4/5

Básně – Vladimíra Čerepková
Z básní od Čerepkové jsem rozpolcená. Některé byly skvělé a dokázaly mě výborně vytrhnout z mé vlastní představivosti a do hlavy nasadit nečekané výjevy. Ale u některých mi přišlo, že ona abstrakce už zašla moc daleko a Čerepková prostě jen míchala slova dohromady, aby zněla bizarně.

3/5

Uložit

Uložit

0

Český kras s krosnou na zádech

Mít šedesáti litrovou krosnu a vědět, že se do ní musím vejít s věcmi na celý víkend. To pak jeden rád oželí náhradní ponožky a vařič, aby se mu tam vešla lahev vína.

Pít vodu z potůčku a modlit se, že ta varovná hygienická zpráva pověšená poblíž už není aktuální a voda je pitná.

Jíst umělohomotným příborem přesmažený smažák s hranolkami a vědět, že z něj mám stejně větší radost, než z kulinářských rozmazleností v Praze.

Usnout pod širákem a ráno pak hledat, kam zvířata odtáhla batohy s jídlem.

Nemoct došlápnout na chodidla, ale přitom si to chtít zase co nejdřív zopakovat.

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Uložit

Uložit

2+

Users who have LIKED this post:

  • avatar

Přečteno za květen

Geniální přítelkyně – Elena Ferrante
Knížka, o které se mluvilo snad na každém knižním blogu, který jsem viděla. Z toho důvodu jsem k ní byla dost skeptická, ale musím uznat, že si opěvování zaslouží. Centrálním motivem je přátelsktví dvou dívek pocházejících z chudé neapolské čtvrti. Je vylíčeno s takovou upřímností, s jakou jsem se ještě nesetkala. Nedávno vyšel i druhý díl, který si určitě plánuji také přečíst.

4/5

Mapa Anny – Marek Šindelka
Sbírka povídek, ve kterých se toho ve skutečnosti až tak moc neděje, ale milovala jsem, jakých detailů si autor všímal, a poetiku, která byla všemi příběhy protkaná. Jeho další knížku, Únavu materiálu, si teď šetřím, až se dostanu do nějaké nostalgické nálady, abych si ji pořádně vychutnala.

5/5

Příběh služebnice – Margaret Atwood
Příběh služebnice na mě na Goodreads pravidelně vyskakoval v seznamech knih, které by si každý měl alespoň jednou za život přečíst. Když jsem pak zjistila, že se začne vysílat seriál, který je podle knížky natočený, bylo mi jasné, že přečtení nemůžu déle odkládat. A stálo to za to! Už dlouho se mi nestalo, že bych kvůli nějaké knížce musela ponocovat, abych ji dočetla.

5/5

Zázračný úklid – Marie Kondo
Na Zázračný úklid jsem čekala víc než půl roku, než na mě dojde řada v rezervacích v knihovně. Přečetla jsem ho na cestě do Brna a zpátky a hned po návratu domů jsem se pustila do úklidu. Byla jsem tak namotivovaná, že jsem vyhodila i věci, které jak postupně zjišťuji, docela potřebuji. Takže jestli mohu něco doporučit, s úklidem pár dní počkejte, ať pak nelitujete jako já.

4/5

Sapiens – Yuval Noah Harari
Kniha o trendech, které ovlivňují vývoj lidské společnosti – od kognitivní revolute, přes objev zemědělství až po objev nukleární bomby. Celkově šlo o zajímavé čtení, ale spíš bych ho brala jako obecný úvod k jednotlivým tématům.

4/5

Atlas zemí, které neexistují – Nick Middleton
Kniha má nádherný design, ale obsahově není příliš rozsáhlá. Přečetla jsem ji za necelý večer a spíš bych si ji dokázala představit jako články na blogu. Vzhledem k tomu, že jsem ji měla půjčenou z knihovny, nijak mi to nevadilo, ale kdybych ji kupovala, byla bych zklamaná. Nicméně šlo o zajímavé čtení, nevěděla jsem, že jsou i státy třeba o jednom obyvateli, které usilují o mezinárodní uznání.

3/5

V květnu jsem ještě rozečetla a nedočetla Na cestě od Kerouacka. Vážně jsem se snažila tím prokousat už jen kvůli tomu, že je knížka označovaná za beatnickou bibli, ale sazba textu byla tak nepřátelská, že jsem to vzdala.

Doma jsem měla také Čerpadlo 6, z něhož jsem přečetla první povídku. Ta nebyla špatná, ale nebyla ani tak dobrá, aby mě to přesvědčilo, abych ve čtení pokračovala.

 

Uložit

Uložit

0

Co jsem se naučila na Maledivách

  1. Chodit zahalená od hlavy k patě má jednu nespornou výhodu: nespotřebujete moc opalovacího krému.
  2. Konzumace jogurtů je doporučena jen opravdu otrlým jedincům. Místní totiž necítí potřebu dávat je do chlaďáků.
  3. Dovolenkový jídelníček se může skládat jen z tuňáka, rýže a kokosu. Celé tři týdny.
  4. I na ostrově, který vycházkovou chůzí přejdete za patnáct minut, se vyplatí mít auto. (Na ostrově dlouhém tak, že byste ho zvládli přehodit kriketovým míčkem, auto mají také. Ale plachta, kterou je přikryté, na něj už nejspíš přirostla.)
  5. Jak zažít trochu adrenalinu? Pokuste se pochopit místní lodní přepravu. Některé spoje jezdí jen v sudý den, jiné jen v lichý. Nic nejezdí v pátek a když jsou trochu větší vlny. A pak se pokuste dostat včas na letiště.
  6. Ani po třech týdnech nemusíte rozšifrovat, jestli se autem oficiálně jezdí vpravo nebo vlevo.
  7. Pochopíte tu hluboká filosofická moudra. Třeba to, že v životě nemůžeme mít nad vším kontrolu. Nikdy totiž nevíte, co z toho, co jste si objednali k jídlu, vám skutečně přinesou. A už vůbec netušíte, co vám pak naúčtují.

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

0

Balkonová nostalgie

Ve vzduchu poletuje kávové aroma a tančí s bílými vlasy ženy na balkoně naproti.
Laškovně jí krade jednu vrásku za druhou.
Nejdřív vrásky bolesti a rýhy smutku, pak vlnky smíchu.
Hrbatá záda, třesoucí se ruce i chrupavky uší vytahané stářím.

Všechno je pryč.
Jediné, co existuje, je tahle nestárnoucí rozmluva s větrem.
Zavřené oči, ruce svírají studené zábradlí. V březových listech šumí vzpomínky (možná i v bukových, ale ty ve městech nerostou).
Poletující vlasy vypadají jako závoj.

Letmo se usměje a na tvářích se jí objeví ruměnec.
Na co myslíš?
Na dávného milence?
Na ukradené chvilky o samotě a dopisy, které si dodnes schováváš mezi oblečením?
?

Na ulici bouchnou dveře od auta. Vítr ustane.
Konec snění. Vrásky odhrnou závoj a naskáčou zpátky na čelo.
Přitáhnout si svetr těsněji k tělu a odejít do bytu.
Rozplynout se do reality.

0

Přečteno za duben

Většinou výběru knížek věnuji dlouhou dobu. Pečlivě pročítám recenze na Goodreads a na Amazonu, než se do nějaké pustím. Tenhle měsíc jsem se chtěla seznámit se současnou populární literaturou, a proto jsem zvolila jiný přístup. To, o čem jsem někde zaslechla zmínku a vysloveně se téma nemíjelo s mými zájmy, jsem si zarezervovala v knihovně. A pak se tím nějak snažila prokousat. Nemůžu říct, že bych z knížek byla zklamaná, ale s tím, jakého povyku se kolem některých vytvořilo, jsem od nich čekala trochu víc.

Nenechte si ubližovat – Al Marewa
Po několika letech, co se učím sebeobranu, jsem se dostala do bodu, kdy jsem frustrovaná tím, že nic neumím a stejně mě na ulici každý zmydlí. Což není úplně vhodné rozpoložení, pokud by skutečně na nějakou prekérní situaci došlo. Trenér, který mě dobře zná a ví, že to, co mám pochopit, si potřebuji přečíst, mi doporučil tuhle knížku. A byla skvělá. Čěrné na bílém tam bylo to, co se do mě snaží na sebeobraně vtlouct. Pasáže o tom, jak má člověk důvěřovat své intuici, a jak se psychicky zpevnit, bych doporučila přečíst každému (nejen ženám, na které je kniha primárně cílená).

5/5

O psaní – Alexandra Berková
Překvapivě knížka o tom, jak psát. Nečetla se mi snadno, ale i tak jsem si z ní toho hodně odnesla o tom, jak uvažovat o postavách nebo jak jednoduše vystavět příběh. Je tenoučká, takže se nechá přečíst za jeden nebo dva večery. Pokud se zajímáte o psaní, není tedy o čem váhat. Navíc ukázka toho, z jakých možných úhlů lze vyprávět o tom, jak šla Nanynka do zelí, je naprosto geniální.

4/5

Totální rauš – Norman Ohler
Zase ty drogy. Tentokrát ale z prostředí nacistického Německa. I přesto, že nešlo o napínavou beletrii ale o literaturu faktu, jsem tuhle knížku zhltla během dvou večerů. Vyprávění o tom, jak se ve velkém používal pervitin, aby měli vojáci větší výdrž, nebo jaký dopingový koktejl užíval Hitler, stálo za to. Vzhledem k tomu, že to byla kniha o drogách, bylo pomocí jejich (zne)užívání vysvětlováno až moc válečných událostí, ale beru to jako jeden z možných úhlů pohledu, který do celé problematiky vnesl nové světlo.

5/5

Literární spolek Laury Sněžné – Pasi Ilmari Jääskeläinen
Literární spolek a k tomu magický realismus. Asi nemusím zdůrazňovat, jak jsem na tuhle knížku byla zvědavá. Bylo to milé, originální čtení, ale od něčeho, co je opěvované na každém knižním blogu, jsem čekala maličko víc. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že by z knížky mohli udělat velice vizuálně zajímavý film (chvílemi mi přišlo, že autor měl podobnou úvahu a přizpůsoboval tomu styl psaní), a nejspíš si někdy v budoucnu přečtu i Město pod pahorkem, které u nás vyšlo nedávno. Ale prostě jsem čekala trochu víc.

3/5

O čem mluvím, když mluvím o běhání – Haruki Murakami
První knížka od Murakamiho, kterou jsem četla, a asi nebyla nejvhodnějším úvodem k tomuto autorovi. Ale byla jsem upřímně zvědavá, o čem všem se o běhání může psát. Sama běhám také a moc ráda, ale většina mých běžeckých zážitků by se nechala shrnout do dvou vět: “Bylo moc vedro/zima. Běžela jsem furt jen do kopce.” Běžecká část Murakamiho knížky by se zase mohla shrnout do: “Ztuhly mi z nějakého neznámého důvodu svaly. Ale doběhl jsem, protože nejsem máslo.” Murakami se téma pokusil rozvinout tím, že přemýšlel, jak běhání dlouhých tratí ovlivnilo jeho psaní, což bylo vcelku zajímavé, ale celkově by se tyhle myšlenky nechaly shrnout v jednom eseji a ne celé knížce.

3/5

Jaké knížky jste v dubnu přečetli vy?

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

0

Přečteno za březen

Pokrm bohů – Terrence McKenna
McKenna je uznávaný etnobotanik a z více zdrojů jsem na tuto knížku slyšela chválu. Očekávala jsem od ní popis toho, jak jsme si v naší západoevropské kultuře hledali cestičky k různých druhům návykových látek. Kniha tématiku sice obsahovala, ale přišlo mi, že nepokrývala zásadní fakta, ale autor spíš vybíral ty drobnosti, které podporovaly jeho hypotézu o tom, že v pravěkém vývoji lidí sehrály významnou roli halucinogeny. Úvaha sama o sobě byla zajímavá svým silně nekonvenčním přístupem, ale bohužel mi nepřišlo, že by byla fakticky podložená.

3/5

Aristokratka na koni – Evžen Boček
Třetí díl Aristokratky mi zatím přišel nejvtipnější. Líbily se mi různé fomy, kterými Boček příběh vyprávěl. A hlavně jsem ocenila vstup nových postav na scénu, což oživilo vyprávění a přidalo nové zápletky. Knížka byla příjemná oddychovka na dva večery a jsem zvědavá, jaké bude divadelní představení na její motivy, na které se za měsíc chystám.

4/5

Divočina – Cheryl Strayed
Téhle knížce jsem dlouho vzdorovala kvůli tomu, jaký kolem ní byl všude humbuk. Pak jsem viděla rozhovor s autorkou a působila na mě jako rozumná ženská. Proto jsem se rozhodla, že dám knížce šanci. Na příběhu jsem oceňovala, jak upřímně byl odvyprávěný. Navíc jsem s autorkou soucítila v její zálesácké neznalosti. Jsem na tom totiž podobně. Miluji trávit čas v přírodě, ale rozhodně bych se nenazvala ostříleným zálesákem. Po přečtění jsem zkoukla i film, ale v porovnání s knížkou mi přišel jako ztráta času.

3/5

Už hořela, když jsem si do ní lehal – Robert Fulghum
Nebyla to Školka a první třetina mě ani trochu nebavila. Ale jsem ráda, že jsem to na začátku nevzdala, protože každé další vyprávění bylo milé pohlazení na duši.

4/5

Američtí bohové – Neil Gaiman
Vážně moc jsem se snažila mít tuhle knížku ráda, ale nešlo to. Sice jsem si užívala, jakým stylem byla napsaná, ale děj mi přišel nudný. Jako by se všechno dělo někde mimo knížku. Přiznávám, že asi v devadesáti procentech jsem to vzdala, protože už jsem se víc nedokázala nutit do čtení. Nic to ale nemění na tom, že se už těším na stejnojmenný seriál, který má vyjít každým dnem.

3/5

Tajný život stromů – Peter Wohlleben
Kniha pojednává o tom, jak komplexně funguje lesní ekosystém, jestliže do něj nezasahují lidé. Jsou v ní popsány vztahy mezi stromy a jinými rostlinami, životní cykly stromů nebo to, jak spolu komunikují pomocí spletité kořenové sítě. Informace, které knížka sděluje, musí v každém vyvolat přání, ať je víc lesů ponecháno jen samo pro sebe. Bohužel jsem knížku přečetla tak rychle, že si nepamatuji úplně všechno, co v ní bylo napsáno, ale nepochybuji o tom, že se k ní v budoucnu vrátím.

5/5

 

Uložit

Uložit

Uložit

0

Únorová povídka je hotová

V půlce února jsem si dala opožděné novoroční předsevzetí, že každý měsíc napíšu jednu povídku. Slibuji si od toho, že se rozepíšu a naučím se dokončovat rozvyprávěné příběhy, což doufám, že mi pomůže k dopsání knížky.

Únorová povídka se jmenuje Nejlepší zážitek v životě. Rozepsala jsem ji na dovolené což se hodně promítlo do její první verze. V ní hlavní hrdinka šetřila na stejnou dovolenou, na jaké jsem byla já, chtěla krmit rejnoky a chytat bronz na liduprázdných plážích. Při revizi, která již probíhala v Praze, jsem si musela přiznat, že to vůbec nesouvisí s dějem, a navzdory tomu, jak mě tyhle úseky bavilo psát, s největší pravděpodobností by je nikoho nebavilo číst.

Bylo zvláštní se po více jak desetileté odmlce k povídkám vrátit. Psávala jsem na střední, ale s neustále se zvyšujícím náporem učení a kvůli tomu, že jsem všechnu svou kreativní energii věnovala tomu, abych se naučila fotit, jsem přestala. Když jsem psala dřív, většinou vznikaly kraťoučké útvary, jež byly dost často spíš popisem atmosféry, kterou jsem chtěla ostatním zprostředkovat, než uceleným dějem. Taky jsem si dřív nelámala hlavu s tím, že bych po sobě povídky nějak víc upravovala. Proto mě teď překvapilo, jak je celý proces náročný a že i na pěti stránkách je možné nasekat spoustu faktických chyb. (O tom, že jsem začala psát v ich formě a skončila v er formě, je snad lepší se ani nezmiňovat.)

Neskutečně mě bavilo promýšlet, jak budou fungovat jednotlivé zákonitosti toho, co se v příběhu děje. Promýšlela jsem to dnem i nocí. Přes den jsem se nikam nehla bez malého černého zápisníku a když mě něco zajímavého napadlo před spaním, hned jsem to datlovala do mobilu. A díky tomu jsem si aspoň trochu připadala jako nefalšovaná spisovatelka.

Dneska mě ve vlaku napadl motiv na březen a už se nemůžu dočkat, až zase začnu psát!

Únorovou povídku si můžete přečíst tady.

0