Co jsem se naučila při čekání na porod

  1. Kdo vymyslel rčení, že se něco vleče jako týden před výplatou zřejmě nikdy nečekal na porod.
  2. Sice máte spoustu volného času a tím pádem i prostoru pro přemýšlení, ale na některé zásadní otázky stejně nemusíte najít odpověď. No řekněte – můžou veganky kojit nebo ne?
  3. Když už máte pět dní po termínu, začnete dost vážně zvažovat, jestli byste svého syna neměli přejmenovat na Godota.
  4. Když vám volá už i pediatr, co jako bude, můžete začít pociťovat lehký společenský nátlak.
  5. Když začnou rodit kamarádky, které mají termín dva týdny po vás, je to skvělá příležitost k aplikování všeho, co jste se naučili o zenu.
  6. Ale já to zase na druhou stranu chápu – proč chvátat ven, když narození už pak budeme celý život?

Co jsem se naučila ve Švédsku

Naučila ve Švédsku

  1. Tam, kde jí majitel hostelu s rodinou, opravdu není kuchyně pro hosty. Mohlo by napovědět to, jak vás nechápavě sledují při přípravě těstovin, nebo to, že tam nejsou žádné další stoly.
  2. Menu v angličtine znamená, že vám na objednávkovém automatu přeloží tlačítko “platit” a zbytek nechají ve švédštině.
  3. Mít ve stanu kufr na kolečkách je prostě zvláštní.
  4. Na silnicích musí být bezpečno a řidiči neustále ve střehu. Úprava rychlostních limitů každé dva kilometry se o to zaručeně postará.
  5. Dopravní značení Švédové celkově nepodceňují. Nestačí výstraha, že by do silnice mohlo vběhnout nějaké zvíře. Každé má rovnoprávně svou značku – prasata, jeleni, soby i ježci.
  6. Jen chudinky kočky pravidelně se rozvalující uprostřed silnic třetí třídy si vlastní značku ještě nezasloužily.
  7. Jsem schopná tolerovat mnohé – činskou pálivou brokolici, maledivský kokos s tuňákem na milion způsobů. Ale švédské dvou procentní víno je už prostě trochu moc!

Co za moudra jste si ze Švédska odvezli vy?

Ohlédnutí za rokem 2017

Ohlédnutí za rokem 2017

Zdá se, že tři sta šedesát pět dní je kratičká doba. Když jsem jednotlivé dny prožívala, viděla jsem hlavně jejich rutinu – probudit se, posedět u kávy, jít retušovat, zhltnout oběd a utíkat na focení. Večer se kouknout na seriál a hurá do hajan, aby se vše mohlo druhý den opakovat. Ale když jsem si stejně jako loni na začátku ledna sedla ke svému deníku a rozhodla se všechnu tu rutinu zapsat a zanalyzovat, byla jsem příjemně překvapená, že jsem se zase tak moc nenudila.

Měla jsem štěstí, že jsem poznala spoustu nádherných zákoutí naší úžasné planety. Na Maledivy se v myšlenkách vracím několikrát týdně a snažím si přehrávat každičký den, který jsme tam byli, abych na nic z toho nezapomněla, protože vím, že tak úžasné dobrodružství se odehrává jen párkrát za život.

V Londýně jsem si připadala jako hardcore cestovatel, když jsem si na pět dní sbalila jen do maličkého batohu (a pak z něj před letištní prohlídkou zapomněla vyndat železný obušek). A ve Švédsku jsem se zase cítila jako tremp, když jsme po celém dni výletování někde rozložili stany, zapálili vodnici, nalili víno a debatovali, dokud se nezačalo stmívat. Což většinou bývalo kolem druhé v noci.

V Čechách jsem splula Lužnici a Berounku, poprvé řídila vlastní loď, seděla u bezpočtu táboráků, přejedla se smažáku s hranolkami a v hlavě fantazírovala, jaké by to bylo strávit na řece jen s celtou a plavkami třeba čtrnáct dní v kuse.

V rekordním čase jsem se vyškrábala na Sněžku a s nacpanou krosnou na zádech se snažila škrábat po rovných cestách Malé Ameriky. Do té doby jsem si neuvědomila, že malé boty můžou být při delších túrách fakt velký problém.

Mnohokrát jsem samu sebe i ostatní poznala z nových stránek. Ty mě někdy mile překvapily a někdy naopak zklamaly.
Naučila jsem se, že slova ve skutečnosti až tak moc neznamenají, dokud nejsou podložená činy.
Že aniž bych chtěla, můžu se občas zachovat jako sobec a zpětně to pak pořádně mrzí.
Že můžu vyhořet v práci, kterou nade vše miluji.
Že občas je třeba střet s realitou někoho jiného, abych přestala fňukat a začala být zase vděčná.
Že všechno dopadne tak, jak má. A to je většinou dobře.

Jak jste si předchozí rok užili vy?

Ohlédnutí za rokem 2017

Nejoblíbenější knihy roku 2017

Podle Goodreads jsem v předchozím roce přečetla 14 564 stránek. Nejpopulárnější knížkou, kterou spolu se mnou přečetlo nejvíc uživatelů serveru, bylo Jako zabít ptáčka od Lee Harper a nejdelší Američtí bohové od Neila Gaimana. Jaké publikace ale pro mě byly těmi nejzajímavějšími a nejvíc obohacujícími?

Nejoblíbenější knihy roku 2017

Na západní frontě klid – Remarque
Nebylo dobré rozhodnutí vzít si tuhle knížku na letní dovolenou. Ale rozhodně bylo dobré přečíst ji. Od střední jsem se některým klasickým dílům vyhýbala, protože mi moc připomínaly biflování na maturitu, ale už párkrát se mi potvrdilo, že se nestaly klasikou pro nic za nic.
Ještě jsem se nesetkala s knížkou, ve které by tak sugestivně a přitom bez jakéhokoli patosu byly vylíčeny zážitky ze zákopů první světové války. Otupělost, zmar, nepochopení toho, jak se může dít něco tak hrozného, odloučení od společnosti, která se nedokázala vžít do toho, co vojáci na frontě prožívají. Vše vyprávěno optikou studenta gymnázia, což výpovědi dodalo ještě strašidelnější tón.

Už před přečtením téhle knížky jsem byla dost silně pacifisticky smýšlející, ale tohle mé přesvědčení ještě utvrdilo a přála bych si, aby každý, kdo prosazuje válečná řešení současných konfliktů, si na jeden večer sedl do nějakého tichého koutku a knihu si přečetl.

Předběžné varování – Gaiman
Nechápu, jak jsem ještě před rokem mohla o Gaimanovi vědět jen to, že napsal Nikdykde, a blahosklonně jeho další tvorbu ignorovat. Čirou náhodou jsem jednoho lednového večera loňského roku zavítala na jeho blog a dřív, než jsem se nadála, už jsem na Amazonu objednávala jeho nebeletristickou View from the Cheapseats. Po přečtení krátkého eseje o knihovnách jsem se stala fanynkou.

Přiznám se, že některé jeho knížky mě nijak zvlášť nezaujaly – třeba všemi opěvovaní Američtí bohové. Ale sborníku povídek Předběžné varování jsem propadla. Ten chlap má totiž fakt velkou fantazii. A když se to zkombinuje s jeho literárním uměním, vede to k tomu, že po každé přečtené stránce si musíte dát na chvilku pauzu, abyste si plně vychutnali, co dalšího vám zase naservíroval.
Gaimanova tvorba mě vždycky nakopne k tomu, abych se začala snažit psát. Tak snad to konečně jednou vyjde.

Nenechte si ubližovat – Al Marewa
Kniha o sebeobraně by reálně asi k ničemu moc nebyla. Jak jsem si ověřila, chce to trénovat, trénovat a trénovat. Ale i tak mě obohatila mnohem víc, než bych čekala díky tomu, jak velký důraz při řešení (převážně vypjatých) situací kladla na vlastní úsudek a intuici. Dřív jsem potřebovala mít na všechno poučky a jasná řešení a své instruktory jsem zasypávala tunou hypotetických situací a chtěla po nich znát jejich optimální řešení.

V knize je propagována myšlenka, že člověk má dát na svou intuici a vlastní zhodnocení dané situace, protože to je to nejlepší, co v danou chvíli může udělat. Úvaha se mnou zůstala i mimo hodiny sebeobrany a pomohla mi mnohem víc začít spoléhat sama na sebe a vlastní úsudek.

Mohly by vás zajímat i moji favoriti loňského roku, kde se to hemžilo převážně literaturou faktu – nějakým tím budhismems, okupací Číny nebo cestopisem po malajsijké džungli.

Jaké byly vaše nejoblíbenější knihy roku 2017? Budu moc ráda, když se o ně podělíte v komentářích.

Na Sněžku a zase zpátky

Na Sněžku se vydáváme schválně brzy ráno, abychom se vyhnuli zástupu turistů. Od lanovky až na vrchol ale stejně jdeme jako v rojnici. Nemám z toho radost, ale výhled, který na nás nahoře čeká, nakonec moje chmury rozptyluje. Fotím jako o život a několikrát se ujišťuji, že opravdu nejsem v Alpách ale v Krkonoších.

Není to ale na velké zdržování se. Jsme zpocení a málo obléknutí a fouká tak ledový vítr, že se přestávám divit, že už tu tolik lidí přecenilo své síly a v zimě umrzlo. Scházíme pozvolna dolů. Vítr sice trochu slábne, ale turistů neubývá. Chápavě se usmíváme na ty, co se plahočí do kopce.

Je odpoledne a kručí nám v břiše. Prošli jsme sice kolem několika míst, kde jsme si mohli dát oběd, ale vždycky nás odradilo množství lidí. Davy se k mé představě romantického oběda uprostřed hor prostě nehodí. Raději chroupu další jablko a na mapě plánujeme, kudy se vydat, abychom si užili trochu samoty.

Konečně se dostáváme na úroveň, kde zase začínají růst stromy. Sundaváme mikiny, je nádherné teplo. A před námi se vynořuje přesně ta malá, zapomenutá restaurace, kterou jsem si tak přála. Objednáváme si česnečku, která opravdu chutná po česneku, domácí bramboráky a pivo a jsme spokojení.

Obloha se mezitím strašidelně zatahuje. Přidáváme do kroku. S plným žaludkem to jde samo. Po chvilce odbočujeme na úzkou lesní pěšinu. Po jedné straně je sráz, na druhé straně rostou vysoké jehličnany. V mechu svítí muchomůrky. Konečně jsme sami a já si připadám, jako bych se procházela po tajném elfím lese. Nejradši bych si sedla do trávy a chvilku se kochala, ale černé mraky mě přesvědčují, že je lepší pokračovat.

Na pokoj dorážíme necelých dvacet minut předtím, než začne pršet. Jsem unavená, mě bolí hlava z toho, jak pořád fučelo, ale rozhodně to stálo za to.

Na Sněžku

Na Sněžku

Na Sněžku

Na Sněžku

Na Sněžku

Na Sněžku

Na Sněžku

Žádné impozantní vodopády ani dechberoucí skály

Sedím na malé mýtině pokryté mechem a vychutnávám si lesní ticho. Vypravila jsem se na výlet, abych si vychutnala, jak pozdní léto začíná zbarvovat krajinu do zlatozelené.

Neviděla jsem sice žádné dramatické horské štíty ani impozantní vodopády, ale po cestě mě chvíli doprovázelo pět bažantů a šla jsem po můstku, který byl tak zarostlý, že vypadal,  jako by byl celý spletený z trávy. Nejela jsem na slonovi přes hluboký deštný prales, ale kolem nohou mi poskakovaly malé žabky a zpovzdálí mě sledovala zvědavá veverka. Slyšela jsem datla a přes cestu mi několikrát přelétla sojka.

Nepochutnávala jsem si na žádném fotogenickém tropickém ovoci, ale sezobla pár nakyslých ostružin a marně se snažila najít aspoň trochu zralá jablka.

A nic z toho bych za žádnou exotiku nevyměnila.

křivoklátsko

křivoklátsko

křivoklátsko

křivoklátsko

Tak se dívej jinak

Nákup brýlí pro mě bývá agonickou záležitostí. Nejdřív se stresuji, jestli mi zase nepřibyly dioptrie, pak musím obejít deset optik, než najdu obroučky, které se mi líbí. A protože nejsem zrovna bystrozraký jedinec, při zkoušení musím být nalepená pět centimetrů před zrcadlem. Takže vidím ostře buď kombinaci brýlí a jednoho oka nebo brýlí a kořene nosu. Musím pak zapojit všechnu fantazii, abych si udělala alespoň trochu ucelenou představu, jak budu vypadat.

Minule mi tímhle koktejlem nepříjemných zážitků ještě trochu zamíchala optometristka, když prohlásila, že mi ty dioptrie trochu poladí. Díky tomu jsem si pak několik dní připadala jako po požití lehkých halucinogenů. Žádnou čáru jsem neviděla rovně, podlaha se zdála být výš, než je ve skutečnosti. A když jsem se při přípravě kávy podruhé praštila o dvířka kuchyńské linky, protože jsem neviděla jejich hranu, umínila jsem si, že zítra dojdu brýle hodit optometristce na hlavu.

Jenže mozek přes noc udělal nějakou svoji magii a ráno jsem přes brýle viděla tak rovně, jako bych je nosila odjakživa. A tak teď musím přemýšlet, co všechno v životě by bylo jasnější, kdybych se na to taky naučila dívat jinak.

Proč jsem začala fotit

Pamatuji se, že krátce potom, co jsem si koupila první foťák, jsem si dala za úkol, že budu fotit obyčejná místa ve svém okolí tak, aby měla tajemnou atmosféru. Udělala jsem to ze dvou důvodů. Chtěla jsem se místo stěžování začít těšit na sychravá podzimní rána, protože mlha je v mých očích neskutečně fotogenická. Ale hlavně proto, že jsem chtěla realitu kolem sebe udělat o trochu magičtější.

Když jsem fotila, ignorovala jsem odpadky rozházené po cestě a zamračené lidi chvátající do práce. Nečekalo na mě učení na zkoušku ze strategického managementu, ale byla jsem průzkumnicí neznámých krajů.

Ze stejného důvodu při focení portrétů tak ráda používám větrák na rozfoukání vlasů a nejraději fotím v protisvětle, protože je na něm něco podobně magického jako na mlze v parku.

Focení mi dává možnost utrhnout několik květin u tramvajové zastávky, rozložit je po stolku v obýváku a na pár minut se ponořit do představ o opuštěném zámku, v jehož jedné místnosti jsem, krčíčí se pod přikrývkou z pavučin, našla pomačkaný zápisník plný básní.

Kdy jindy se vám může přihodit tolik dobrodružství?

Co jsem se naučila v Londýně

Co jsem se naučila v Londýně
V Londýně jsem byla sice jen pár dní, ale naučila jsem se tam spoustu veledůležitých lekcí!

  1. Vrátíte se do dětských let a vyzkoušíte takové hříčky jako hledat v různě zamotaných čárách, která vede do domečku. To když se budete snažit pochopit plán metra.
  2. Vrátíte se i na střední, protože s tou perfektní angličtinou, kterou kolem sebe uslyšíte, si budete připadat, jako byste znova dělali poslechy z Headwaye.
  3. Je fajn být vzorným fotografem a pro jistotu přes noc dobíjet baterku k foťáku. Ale už není tak fajn nechat ji v nabíječce, když jdete na celý den koukat na památky. Moc toho nenafotíte.
  4. Londýn je od nás sice jen kousek, ale už jsou patrné kulturní rozdíly. Jak jinak si vysvětlit, že snídaně za dvanáct liber se může skládat pouze z jednoho croissantu a půl litru mléka?
  5. Věřte navigaci, když tvrdí, že ten park před vámi je dlouhý šest kilometrů. Protože to pak opravdu po celém dni chození v nepohodlných botech budete muset ujít.

Byli jste v Londýně? Co za život měnící zkušenosti jste si odnesli vy?

Český kras s krosnou na zádech

Mít šedesáti litrovou krosnu a vědět, že se do ní musím vejít s věcmi na celý víkend. To pak jeden rád oželí náhradní ponožky a vařič, aby se mu tam vešla lahev vína.

Pít vodu z potůčku a modlit se, že ta varovná hygienická zpráva pověšená poblíž už není aktuální a voda je pitná.

Jíst umělohomotným příborem přesmažený smažák s hranolkami a vědět, že z něj mám stejně větší radost, než z kulinářských rozmazleností v Praze.

Usnout pod širákem a ráno pak hledat, kam zvířata odtáhla batohy s jídlem.

Nemoct došlápnout na chodidla, ale přitom si to chtít zase co nejdřív zopakovat.

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Uložit

Uložit