Únorová povídka: Nejlepší zážitek v životě

Veronika seděla na kanárkově zeleném gauči v obýváku a nenávistně pozorovala naditý ranec, který trůnil na konferenčním stolku. Vycházela z něj tlumená záře a jeho stěny se neklidně pohybovaly, jak by se to, co bylo uvnitř, snažilo dostat ven. Neuběhlo ještě ani čtrnáct dní od doby, co se u Veroniky objevila divná ženská s pihou uprostřed čela a oznámila jí, že na ni přišla řada. Drmolila, že jakožto vyvolená členka rodu má čest podílet se na starobylé tradici. Nechala tam velký kožený vak a zmizela stejně nečekaně, jako se předtím objevila.
Veronika si měla odkroutit ještě skoro celé tři roky podílení se na oné starobylé tradici, ale už teď ji to ani trochu nebavilo. Když dospívala, matka se několikrát vágně zmínila o tom, že by k tomu mohlo dojít. Ale ani jedna tomu moc nevěřila. Žijeme přeci v moderní době a spousta povídaček jsou už dlouho jen to – povídačky, uklidňovaly se.

Vrátila se domů z práce o několik hodin později. Bylo před koncem roku a všichni se snažili dohnat resty, což znamenalo dlouhé přesčasy. Vánoční atmosféra jak vystřižená. Nejvíc soptily účetní, které rychle dodělávaly závěrky, ale měly plnou hlavu toho, že musí upéct ještě dvanáct druhů cukroví. Veronice by to za normálních okolností bylo fuk. Cukroví nepekla, kupovat kapry z kádí jí přišlo jako týrání zvířat a ty dva dárky, co potřebovala, objednala přes internet už na začátku listopadu. Ale přesto byla unavená jako nikdy v životě. Všimly si toho i kolegyně a začaly dělat nemístné poznámky, jestli se nespletla, že spát by měla doma a ne v práci. Ale co jim na to mohla říct? Nic. VŮBEC NIC! To byl ten problém. Takže jen vždycky zvedla koutky úst, aby co nejvěrněji napodobila úsměv, a ztratila se do kuchyňky uvařit si další kafe.

Veronika už dobrých dvacet minut usilovně přemýšlela, jak to zařídit, aby dnes nikam nemusela. Zívla. Vynechám jeden jediný den. Přece se nemůže stát nic tak hrozného, přesvědčovala samu sebe. Dneska se pořádně vyspím a zítra roznesu dnešní i zítřejší várku. Pokývala hlavou, aby si potvrdila své rozhodnutí. Ranec šoupla do rohu místnosti za velkou palmu, aby to nebyla první věc, kterou bude mít ráno na očích, a odešla do ložnice.
Vyspala se tak dobře, jako už dlouhou dobu ne. Dokonce se vzbudila před budíkem. Vešla do obýváku. A v půli pohybu zkoprněla. Na gauči ležel její bratr, se kterým v bytě bydlela. Nechápala, jak je to možné. Měl být půl roku v Americe a zpívat serenády pod okny své milé. Očima přelétla po pokoji, aby zkontrolovala, jestli je vak na svém původním místě. Nebyl. Ležel vedle zhluboka oddychujícího Matěje. Potichu ranec vzala, zavázala a odnesla k sobě do ložnice. Když budu dělat blbou, povede se mi Matěje přesvědčit, že tu nikdy nic takového nebylo? honilo se jí hlavou.
Veronika u jídelního stolu uždibovala snídani, když se do kuchyně vpotácel Matěj.
„Nazdar,“ řekl a doprovodil to zívnutím tak mohutným, že bylo možné zkontrolovat všechny jeho plomby. „Cos to měla v obýváku za super matroš?“ zeptal se a začal si také chystat jídlo
Veronika chvilku zvažovala, jestli by strategie „zapírat, zapírat, zapírat“ přeci jen nemohla fungovat. Ale nakonec se zhluboka nadechla, poprosila Matěje ještě o trochu kafe a pustila se do vyprávění.

„Takže chodím do práce, dělám tam přesčasy a když se vrátím domů, tak místo abych si odpočinula, starám se každou noc ještě o tohle,“ skončila s popisem lapálie, do které ji uvrtala ta divná ženská s pihou uprostřed čela. Matěj z ní celou dobu nespustil oči. Nejspíš se snažil odhadnout, jestli si z něj dělá srandu.
„A jak to, že seš zpátky tak brzo?“ zeptala se Veronika, když Matěj stále nic neříkal a ticho jí začalo připadat trapné.
„Ále, ukázalo se, že Cynthia je zasnoubená s nějakým Jamesem a nějak se o tom zapomněla zmínit,“ Matěj mávl rukou. „Důležitější je ten tvůj problém. Asi vím, jak bychom ho mohli vyřešit.“
„Jak?“
„Trochu se dneska poptám a večer si promluvíme,“ řekl Matěj a odešel do svého pokoje.

Veronika byla po dlouhé době odpočinutá, takže práce utíkala rychle. Její nezvyklé produktivity si všimla i šéfová a na poradě ji před ostatními pochválila. Bylo jasné, že nejmíň čtrnáct dní to teď bude na pracovišti k nevydržení.
Když se vrátila z práce, Matěj byl doma. V obýváku sledoval Gilmorova děvčata a měl opuchlé oči. Pro zachování dobrých vztahů se rozhodla to nijak nekomentovat.
„Takže na co tak strašně úžasného jsi přišel?“ zeptala se.
Matěj se posadil a dlouze se jí zahleděl do očí. Vždycky měl smysl pro dramatično. Hereckou kariéru si zvolil naprosto správně. Když usoudil, že pohled byl dostatečně dlouhý, lehce si odkašlal a řekl: „Budeme to prodávat!“
„Cože?“ Matějův návrh Veroniku zklamal. Prodávat sny, to zní jak z náborového proslovu nějakého neúspěšného pojišťováka.
„Ani náhodou,” odsekla Veronika. Ale bylo jí jasné, že jedno odmítnutí Matějovi stačit nebude.

Vyjednávání začal zlehka tím, že popsal, jak úžasný zážitek mu sen, který si včera v noci bez jejího vědomí nechal zdát, přinesl. Ač by mu to nepřiznala, musela uznat, že nacházet se ve snění někoho, kdo má jiné zkušenosti a vzpomínky, dokonce i jiné vzorce uvažování, nejspíš bude zajímavá zkušenost. Matěj pokračoval vyprávěním, jak se během dne optal pár svých známých a většina projevila zájem to vyzkoušet. „To víš, ty lidi už zkusili skoro všechno a začínají se nudit.“ Takže budu náhražkou drogových dealerů z Václaváku? Chtěla přitroublý rozhovor hned ukončit, ale Matěj jí skočil do řeči a sdělil sumu, jakou by za jeden prodaný sen mohli získat. Veronika netušila, že její bratr je nejtalentovanějším obchodníkem na světě!
Nechala si od Matěje přesně popsat lidi, kterým měla sny doručit, jejich adresy a co by tak chtěli, aby se jim zdálo. Pak se zavřela v ložnici, kde už na ni jako každou noc čekal nový ranec. Tentokrát se jednalo o pořádně naditou várku. Vak se nepovedlo ani pořádně zavázat a kusy snů vylézaly ven. Posadila se na postel a začala vybírat, které by se hodily pro rozjíždějící se podnikání. V jednotlivých snových chomáčích, které nejvíce připomínaly stříbrně pableskující mlhu, se vynořovaly a zase mizely úryvky toho, co se mělo snícímu zdát. Našla, co se nejvíc podobalo přání zákazníků, a dala to na spodek měšce.
Roztřídila sny, lehla si na postel a zavřela oči. Měšec pevně svírala na hrudi. Soustředila se na sny a během chvilky začala cítit, jak se část jejího vědomí odděluje od těla ležícího v ložnici. Byl to zvláštní pocit, jako by najednou nic nevážila. Připadalo jí, že jí tvoří stejné kousky mlhy jako ty, z nichž byly tvořeny sny. V tomto stavu se mohla z místa na místo pohybovat během zlomku vteřiny. Stačilo si vybavit, jak vypadá snící a kde přibližně se nachází, což vždycky tušila intuitivně hned, jak se na sen podívala. Občas se jí povedlo zjevit se hned nad hlavou spáče, občas se objevila za okny, občas v jiné místnosti. Nebyla si jistá, proč se to tak děje. Jednou její teorií bylo to, že jak získá víc praxe, bude v přemisťování přesnější. Druhou pak bylo to, že záleží na tom, v jaké fázi spánku je ten, jemuž sen doručuje.
Veronika se musela otáčet. Roznášela sny i za předchozí noc a musela do tří míst navíc mimo oblast, kde doručuje běžně. Při roznášení snů do nových domovů vždycky měla trochu obavy. Dřív si neuvědomovala, kolik pozérů se v našich zeměpisných šířkách svezlo na vlně popularity lapačů snů. Kdekdo si myslel, že je to skvělá dekorace, která ukáže jak jsou in. Ne, že by některá z těch cetek, co se nechala koupit ve Vše za 39,- zvlášť fungovala, ale Veronice už se párkrát stalo, že se do nějakého lapače zamotala a než se z něj vysvobodila, kus snu se zdál někomu jinému nebo prostě zmizel zpátky tam, odkud přišel.
Sny z předešlého dne nezářily tak jasně jako ty z dneška. A vyžadovalo víc úsilí nacpat je spáčům do hlavy. Jako by se snad zkazily. Ještě náročnější bylo přemístit se k Matějovým kamarádům. Sny ji samy táhly k lidem, kterým se správně měly zdát.  Jakmile během přemisťování jen na chviličku myslela na něco jiného, než na adresu zákazníka, ocitla se na místě, kam sen opravdu patřil. Ke každému zákazníkovi se jí proto podařilo dostat až na několikátý pokus. Náročné bylo i dostat sen do hlav Matějových kamarádů. Sny se drolily pod rukama, rozpadaly se celé dějové linky a jednoho z nich málem probudila. Pochybovala, že by za takhle zfušovanou práci chtěli zaplatit.

Když odcházela od posledního placeného spáče, asi čtyřicetileté ženy s vlasy sestříhanými na kluka, někdo Veroniku zatahal za rukáv a dost neomaleně vytáhl z okna.
„Hej, co je?“ vyštěkla.
„Co je? Fakt se ptáš, co je?“ zeptal se pisklavý ženský hlas, „Co tady sakra děláš?“
Veronika koukla pod sebe. Ve vzduchu se vznášela ta nejstarší žena, jakou v životě viděla. Mohlo jí být devadesát nebo mnohem víc. Obličej měla zbrázděný hlubokými vráskami, neměřila víc než metr padesát a byla tak vyhublá, že přes ní bylo skoro vidět.
„Roznáším sny,“ odsekla Veronika.
„A nezabloudilas náhodou, děvenko?“ zeptala se babka a dál Veroniku tahala od okna. „Jestli tě ještě jednou potkám třeba jen poblíž mýho rajónu, bude to mít nepříjemný následky, je ti to jasný?“ pištěla dál.
„Jasný,“ odpověděla Veronika a pokusila se napodobit babky vysoký hlas. Ale ta už byla pryč.

Ráno se Veronika z bytu proplížila co nejtišeji. Po včerejším zbabraném večeru neměla na Matěje a neodbytné vyzvídání, do kterého by se určitě pustil, ani trochu náladu. Byla otrávená z toho, že musí dělat něco, o co se vůbec neprosila. Že ji při roznášení snů načapala ta protivná babizna. Přišlo jí nespravedlivé, že jí se nikdy žádný sen nezdál. Štvalo ji, že se včera zbytečně víc namáhala, když stejně nedostanou zaplaceno. Bylo jasné, že to bude den pod psa. Ale kolem poledne jí Matěj poslal zprávu, že všichni nejen že zaplatili, ale chtěli hned snít dál. Něco takového rozhodně nečekala.
Následujících několik dní Veronika poctivě roznášela sny ve své oblasti a pak se zvýšenou opatrností odběhla za zákazníkem do Nuslí nebo na Dejvickou. Stará babka už ji nenačapala a peněženka se jí příjemně plnila penězi. Od zákazníků chodily nadšené reakce, jak zažili tu nejzajímavější noc v životě. Spousta z nich tvrdila, že by se už nejradši nikdy neprobudila zpátky do reality. Kdo by taky chtěl, když může žít ve snu.
Veronice se nikdy sny nezdály. Dřív si myslela, že akorát spí tvrdým spánkem a nepamatuje si je. Ale když se dozvěděla, že je roznašečkou, pochopila, že to nejspíš bude mít nějaký hlubší význam. Dlouho proto otálela s tím nechat nějaký sen zdát sama sobě. Ale s každou nadšenou reakcí ostatních její zvědavost rostla, až si jednoho dne řekla, že to riskne a také to vyzkouší.
V ložnici na nočním stolku už trůnil naditý vak. Prošla jednotlivé sny, které v něm byly na dnešek připravené, a vybrala si jeden, který obsahoval hodně cukroví a sytých, veselých barev. Usoudila, že bude nejlepší, když se sněním začne pomalu. Z toho, jaké úryvky snů už viděla, dospěla k názoru, že lidé jsou úchylnější, než si kdy myslela, a poslední, co si přála, bylo skončit v noční můře nějakého pošahance.
Rychle roznesla sny ostatním. Když byla zpátky doma, položila na noční stolek sklenici s vodou a čokoládovou sušenku, oblékla si svoje nejoblíbenější flanelové pyžamo, vyvětrala a pečlivě načechrala polštář. Nechtěla nic ponechat náhodě. Pak vzala chomáček cukrového snu, který si pro sebe připravila, několikrát se zhluboka nadechla a přiložila si ho ke spánkům.
V první chvíli se nic nedělo. Začala se bát, že udělala něco špatně nebo že to na ni nebude fungovat. Chtěla se posadit, aby zkontrolovala, jestli se jí začátek snu někde nezatoulal. Ale sotva se pohnula, ucítila silný tlak v očích. Připadalo jí to, jako by ji někdo chytil zezadu za oční bulvy a snažil se ji stáhnout někam dolů. Svět okolo se ponořil do temnoty. Nic neviděla, ale měla pocit, že padá.
Po chvilce (nebo možná po dlouhé době, ztratila přehled o čase) se kolem ní začaly objevovat barevné čáry. Jejich počet narůstal. Tvořily barevné mapy. Ty se postupně tvarovaly, až si Veronika všimla, že stojí na něčem, co nejvíc připomíná sytě růžovou cukrovou vatu. Jen, co si uvědomila, že je to cukrová vata a že ta by správně měla být tak měkká, že ji neunese, hmota změkla a Veronika se do ní začala bořit. Připadalo jí to, jako by stála v metr vysokém prašanu. Sladkém prašanu! Kus vaty utrhla a strčila si ho do pusy. Byla to ta nejlepší cukrová vata, jakou kdy jedla. Odmala si přála ochutnat banánovou příchuť. Na všech poutích, trzích a posvíceních se jí prodavači vždycky vysmáli, když se zeptala, jestli takovou příchuť nemají. Ale tahle chutnala úplně přesně tak, jak si představovala. A navíc byla růžová!
Kéž by tady byla taková želatina, jako byla v seriálu Tom a Jerry, pomyslela si Veronika a před ní se objevil talířek a na něm sytě červená, průhledná hmota ve tvaru bábovky. Veronika nevěděla, jak se k želatině dostala, ale už na ní skákala jako na trampolíně. Tady bych zůstala klidně navěky, pomyslela si Veronika potom, co se klouzala na lízátkách, přejedla se hašlerkami a věděla, že jí po nich nebude bolet břicho, a snědla kus čokoládového měsíce, takže z úplňku začal zase dorůstat.
Cukrovinky kolem ní začaly blednout a kymácet se. Tma. Třese s ní něčí otravná ruka. „Vstávej,“ doléhalo na ni odněkud z dálky. Neochotně otevřela oči. „Vstávej,“ uslyšela znovu. Nad ní se skláněl Matěj.
„Co mě budíš?“ obořila se na něj Veronika a chtěla se otočit na druhý bok, aby ještě mohla spát.
„Je půl jedenáctý. Nemělas být v práci?“
V práci? Nehodlala se zatěžovat tak přízemními věcmi, když právě zažila tu nejúžasnější noc svého života. Zůstala v posteli až do pozdního odpoledne a snažila se vybavit i ty nejdrobnější detaily svého snu. Jak bylo všechno sytě barevné a vzrušující. A hlavně to, jak poprvé v životě cítila, že má nad vším naprostou kontrolu. Sen měl jasná pravidla. Žádné neočekávané nehody, nemoci nebo výpovědi z práce. Všechno v něm bylo tak, jak mělo být – přesně podle Veroničiných přání. Naprosto chápala, proč by se někdo nemusel chtít probudit. Vrátit se zpátky do šedé, rozbředlé reality, která není spravedlivá, a v žádném momentu není jasné, co se stane.

***

 

Veronika měla jasno, jak bude dnešní večer probíhat. Rychle doručí sny zákazníkům, ve zbylém čase roznese pár snů skutečným snícím a na zbytek noci si vybere nějaký sen pro sebe. Z naditého vaku, který se tentokrát objevil na parapetu za oknem ložnice, vybrala vyhovující sny a vydala se k ložnici prvního klienta, učitele historie na vysoké. Noc byla bez jediného mraku, takže byla vidět spousta hvězd. Ráno bude mrznout, usoudila Veronika.
Protože chvátala, nebyla tak obezřetná jako jindy. Ke zpěvačce, která bydlela na Jezerce, už nesla sen minulou noc. Proto ji velice překvapilo, když se jí nepovedlo projít oknem ložnice. Něco ji drželo venku. Chtěla se pohnout zpátky, ale ani to nešlo. Sen jí vyklouzl z ruky a někam odletěl. Co se to sakra děje? Veronika se rozhlédla kolem sebe. Až teď si všimla velkého, sytě barevného lapače snů zákeřně schovaného na omítce pod parapetem. Kdo schovává lapače snu zvenku budovy? 
Veronika měla v lapači zamotané nohy, takže se nemohla pohnout. Jen bezmocně sledovala, jak se sen, který se do něj zapletl taky, pomalu rozpouští, až přestal být  vidět. Nevěděla, co má dělat. Co se stane, až se začne rozednívat? Bude stále vlát ve vzduchu nebo na ní začne působit svět normálně jako na Veroniku účetní a ne Veroniku snářku a prostě z čtvrtého patra spadne na zem a zláme si všechny kosti v těle? Zmrzne? Nebo se mnohem dřív rozpustí stejně jako ten sen?
Z úvah o možných způsobech smrti Veroniku vyrušil nepříjemně pisklavý hlas: „Tady ji máme. Podvodnici jednu.“ Nad Veronikou se vznášela vetchá babizna, která ji tu načapala už dřív.
„Děkuju, Maruško,“ řekla ženská s pihou uprostřed čela, která se tam také zjevila.
„Můžete mě vymotat z toho debilního lapače?“ zeptala se Veronika místo pozdravu. Rozčilovalo ji, že ještě není doma a nenechává si zdát sen.
„Veroniko, víte, co jste tím svým neuváženým chováním způsobila?“ zeptala se ženská s pihou.
Veronika zavrtěla hlavou a tak žena pokračovala: „Zajímalo vás, co se děje s těmi spáči, kterým jste se rozhodla prodávat sny, jež nebyly pro ně? Co dělají kromě toho, že vám za ně velice štědře platí?“
Veronika chtěla něco odseknout, ale ženská bez nádechu mluvila dál: „Dneska ráno mi nahlásili, že už druhý z vašich, ehm, zákazníků se rozhodl neprobudit. Nejdřív herec a teď nějaká kostymérka. Ráno ji manžel nedokázal probrat, tak pro ni zavolal sanitku a teď leží v nemocnici napojená na přístroje. Lékaři přišli s diagnózou, že upadla z neznámých příčin do kómatu. Těžko říct, jestli se ještě probere.”
„Jakto? Já to nechápu,” začala Veronika omluvným tónem.
„To jsme si všimly, ty náno pitomá,” zaječela Maruška.
„Vždyť lidem se zdají sny tak jako tak,” pokračovala Veronika a Marušky si nevšímala.
„To je pravda,” řekla žena s pihou na čele, „ale to jsou jejich sny a ty nemůžou nijak ovládat. Jsou jen nečinnými pozorovateli.”
„To jsme nevěděla,” řekla Veronika. Ublížit někomu, bylo to poslední, co chtěla. „Můžu to nějak napravit?“ zeptala se.
„To jako myslíš, že bys jim ty sny nějak vyšťourala z hlavy?“ zapištěla Maruška. „To asi těžko děvenko.“
„Jediné, co teď můžeme udělat,“ řekla žena s pihou, „je postarat se, že život nezničíte už nikomu dalšímu.“ Připlula k Veronice a chytla ji za spánky. Ozvalo se lupnutí, jako když se zlomí dřivko od nanuku.
„Ale bohužel to znamená, že vás už ani nemůžeme ochránit,“ řekla ženská a z jejího výrazu tváře bylo poznat, že to myslí upřímně.

Veronika se už popáté probudila. Byla hluboká noc. V pokoji bylo chladno, ale přesto byla zalitá ledovým potem. Zdála se jí další noční můra. Jako všechny předchozí působila skutečněji než realita a byla tak strašidelná, že si vždy myslela, že nic horšího už se jí zdát nemůže. Dala by cokoli za to, aby znovu neusnula.
Už nikdy v životě.

1+