Budu vypadat jako jednorožec?

Ke komoře u nás v bytě mám zvláštní vztah. Na jednu stranu ji mám ráda. Kam jinam bych dala rýži, olivy, pruduškové čaje, prkýnko na šunku, přepravku na kočku, kladívko, hřebíky, šrouby a šroubováky, karimatky, spacáky, stan, ešusy, sešity ze střední, krosnu, pět batohů, leštěnku na gauč, žehlicí prkno, kýbl, koště, mop, sušák na prádlo, igelitky z Albertu a kufr s noži, které jsem dostala do výbavy?

Na druhou stranu to místo tak trochu nenávidím. Navzdory všem snahám je tam neustálý chaos. Občas mám pocit, že tam vzniká samovolně. Jako v životě. Nehledě na to, jak moc se v něm snažím udělat pořádek, náskládat jednotlivé kusy do kovových polic a pozavírat do úhledných krabiček, vždycky se najde něco, co nikam nepasuje. Nebo zrovna není čas to všechno třídit a tak to prostě nechám válet na zemi, že se k tomu někdy později vrátím, abych se s tím vypořádala.

A pak se najednou stane, že přes harampádí na zemi nedosáhnu na poličky. A místo toho, abych to po sobě uklidila, začnu prázdnou basu od piva používat jako schůdky. Což funguje skvěle do té doby, než si začnu být příliš jistá sama sebou a stoupnu moc na bok a basa se převrátí a zlomím si prostředníček na levé noze.

Nebo se takhle snažím vytáhnout karimatku a jsem tak našponovaná, že by ze mě měl radost nejeden učitel jógy, když tu mi z jedné poličky spadne na hlavu žehlička. Hezky špičkou doprostřed čela. To vás pak nutí zamyslet se nad dvěmi věcmi:
Je šance, že budete vypadat jako jednorožec?
A nestálo by za to někdy všechno z gruntu uklidit?

Jak jsem cestovala do 18. století

Celkově ten den stál za nic. Ráno mi před nosem ujela tramvaj (i když řidič se mě snažil rozveselit tím, že mi laškovně zamával do zpětného zrcátka), nedala jsem zkoušku, na kterou jsem se celou noc učila ve společnosti věrných přátel kofeinu a taurinu, a jako vrchol všeho jsem někde ztratila mobil. Když jsem se vracela domů, nemyslela jsem už na nic jiného, než na teplý čaj, vyhřátou postel a příjemný film na dobrou noc. Osud pro mě ale měl na večer jiné plány.

Asi jsem byla moc unavená, protože jsem si nevšimla namodralého světla pronikajícího škvírou pode dveřmi. Kdybych to uviděla dřív, než jsem otočila klíčem v zámku a dveře otevřela, určitě bych tu noc přespala u kamarádky. Takhle jsem se nevzmohla na nic jiného než na otrávené: „Dneska ne!“ a časový paradox, který se mi před necelým rokem objevil v předsíni, mě začal vtahovat kamsi do neznáma.

Než jsem se nadála, stála jsem uprostřed nějakého parku. Byla tma. Stromy na obzoru vytvářely strašidelné siluety a cvrčci cvrlikali jako o život. Z absence veřejného osvětlení a nezvykle čistého vzduchu jsem usoudila, že jsem někde v minulosti.

Rozhodla jsem se pobyt zde zbytečně neprodlužovat, a proto jsem se rovnou vydala k nejbližší budově – malé pevnůstce, která ale nestála na žádném nepřístupném kopci, jak by se to na správnou pevnost slušelo. „Anglický park,“ blesklo mi hlavou, „to bude tak 18. nebo 19. století.“ To by mě nemuseli chtít upálit jako minule, když jsem se objevila ve 14. století. Žena, která má dvě barvy vlasů, prý musí být čarodějnice. Asi nikdy neslyšeli slovo melír.

Zabušila jsem na dveře rádoby nedobytné pevnosti. Ty se v mžiku se skřípotem otevřely. Uvnitř stál nevraživě a notně podnapile vypadající lokaj.
„Co je?“ zabručel? Opilý musel být nejspíš pořádně, protože vůbec nekomentoval moje exoticky vyhlížející oblečení. Pamatuji si, jak jsem se přenesla do 50. let v minisukni a jedna žena na to tehdy reagovala: „Doufám, že se nikdy nedožiju toho, že se budou nosit sukně kratší, než moje spodnička.“ Chudák netušila, co ji čeká v 60. letech.
„Předpokládám, že tu někdo chtěli vidět budoucnost,“ odpověděla jsem služebnému. Vždycky to tak bylo. Někdo byl moc zvědavý a jakási hříčka, podezřívala jsem paradox u sebe v bytě, se mu rozhodl dát odpovědi.
„Hm,“ zabručel sluha, „to bude vévoda,“ a bez jakéhokoli dalšího slova se značně nejistým krokem vydal do útrob budovy. Následovala jsem ho až do jednoho pokoje, kde mi nevrle přikázal: „Počkej,“ a odvrávoral se pryč.

Během několika minut přišel asi padesátiletý, vcelku sympaticky vypadající muž. „Takže vy jste na zvěstovatelka budoucnosti, kterou přivolala má věštkyně?“ zeptal se bez jakéhokoli pozdravu nebo představení.
„Už to tak vypadá,“ odpověděla jsem, „co chcete vědět?“
Většinou se ptali na: „Vyhrajeme tuhle válku?“ nebo „Koho zvolí za prezidenta/papeže…?“ Většinou jsem si vymýšlela. Paradox si měl zvolit někoho, kdo má alespoň minimální znalosti o dějepisu. Tento muž mě ale svou otázkou poněkud překvapil: „Jak to bude vypadat v budoucnosti?“
Po chvíli přemýšlení jsem začala vyprávět: „Lidé přistanou na Měsíci, nebo aspoň budou předstírat, že to udělali. Vymyslí auta, která budou jezdit třeba i dvě stě kilometrů za hodinu. Všude se bude chvátat, dokonce i kávu vám dají v cestovním balení, abyste se nemusel zdržovat jejím pitím v kavárně. Za krásné budou považovány ženy s tělem třináctiletých dívek, lidé budou prosazovat své názory s výbušninami navěšenými na těle, každý půlrok bude moderní jiné oblečení, několik států bude vlastnit zbraně, které by stačily na zničení celé planety, ženy ve čtyřiceti budou předstírat, že je jim stále dvacet, budou se natáčet filmy s rozpočtem, který mají chudé země na celý rok- “
„To je asi víc, než jsem chtěl vědět,“ přerušil mě vévoda, „radši už běžte … a mohla byste mi tu nechat svoje hodinky?“

Uložit