Co jsem se naučila ve Švédsku

Naučila ve Švédsku

  1. Tam, kde jí majitel hostelu s rodinou, opravdu není kuchyně pro hosty. Mohlo by napovědět to, jak vás nechápavě sledují při přípravě těstovin, nebo to, že tam nejsou žádné další stoly.
  2. Menu v angličtine znamená, že vám na objednávkovém automatu přeloží tlačítko “platit” a zbytek nechají ve švédštině.
  3. Mít ve stanu kufr na kolečkách je prostě zvláštní.
  4. Na silnicích musí být bezpečno a řidiči neustále ve střehu. Úprava rychlostních limitů každé dva kilometry se o to zaručeně postará.
  5. Dopravní značení Švédové celkově nepodceňují. Nestačí výstraha, že by do silnice mohlo vběhnout nějaké zvíře. Každé má rovnoprávně svou značku – prasata, jeleni, soby i ježci.
  6. Jen chudinky kočky pravidelně se rozvalující uprostřed silnic třetí třídy si vlastní značku ještě nezasloužily.
  7. Jsem schopná tolerovat mnohé – činskou pálivou brokolici, maledivský kokos s tuňákem na milion způsobů. Ale švédské dvou procentní víno je už prostě trochu moc!

Co za moudra jste si ze Švédska odvezli vy?

Co jsem se naučila tak nějak přes léto a kus podzimu

  1. Chemopren je vynikající záležitost. Nemusí sice slepit zrovna boty, které spravujete. Ale ruce, silonky, kabelku, podlahu a peněženku oblepí dokonale.
  2. Je možné popálit se o myčku nádobí.
  3. Ač se to může zdát nemožné, opravdu jde, aby běžecký okruh byl CELOU dobu do kopce.
  4. Jsou dvě fáze dospělosti. V první fázi víte, které víno je dobré, abyste mohli machrovat před ostatními.
    Ve druhé fázi víte, které je šroubovací, abyste mohli chlastat kdykoli a kdekoli.
  5. Při přípravě pokrmů je dobré být flexibilní. Vemte si třeba takové sušenky. Když se roztečou na plechu, začněte tvrdit, že vaším záměrem byla buchta. Když se vám po vyndání z trouby rozsype, uvědomte si, jak vynikající kaši jste připravili!
  6. Když po dlouhé době vyjedete s autem a píchnete a vzápětí vytáhnete kolo a píchnete i na něm, můžete být jedině rádi, že na vodu se nechystáte v nafukovacím člunu.
  7. Někteří lidé mohou být tak vyděšení, že vám nabourali do auta, že sice ujedou pryč, ale ohleduplně vám na místě nechají alespoň svůj nárazník.
  8. Běh je nebezpečný sport! Mě při něm dneska pronásledovala a pak málem pokousala smečka čtyř rozzuřených čivav. (A ano, bylo potupný, že mě dohnaly!)

Jak jsem pekla perníčky

Hledáním receptu jsem strávila víc, jak dvě hodiny. Bylo to způsobeno tím, že mě víc zajímalo, jak cechy perníkářů před sebou tajily svoje recepty, jak používaly klidně i několik set druhů koření a některá těsta zrála více jak rok, než se upekla.Po zevrubném výzkumu zvítězila staročeská receptura zaručující, že perníčky krásně změknou (ponaučení pro příští rok: takové recepty vetšinou nehorázně kecají!). Akčně jsem se okamžitě vydala do obchodu, abych nakoupila všechny potřebně ingredience. Jenže byla zrovna první adventní neděle a vypadalo to, že celá Praha měla s pečením stejný nápad jako já.

V obchodě neměli jediná vajíčka, v regálu na hladkou mouku byla narvaná strouhanka, a když jsem se prodavače zeptala, jestli nemají cukr krystal, zatvářil se tak pohoršeně, jako bych od něj chtěla koupit heroin.

Naštěstí jsem velice trpělivá a záchvaty hospodyňkovství mě popadají jen velice zřídka. Takže jsem druhý nájezd na nákup surovin zvládla odkládat až do sedmnáctého prosince. Tou dobou už měla Praha pravděpodobně napečeno, protože jsem sehnala vše potřebné. Ještě ten večer jsem připravila těsto a byla na sebe hrozně hrdá, že se mi nestal podobný trapas jako minule, kdy jsem chtěla udělat jen poloviční várku a kromě mouky jsem množství všech ostatních surovin zapomněla vydělit dvěma.

Oproti loňskému roku jsem už byla profesionálně vybavená – měla jsem vykrajovátka! Když jsem perníčky loni vykrajovala sítkem na čaj, určitě to bylo velice osobité, ale letos jsem si říkala, že už by to konečně mohlo být i estetické. Dokonce jsem dostala vytuněnou megaformičku, na které je víc tvarů, takže teoreticky by mělo být možné vykrojit víc kousků najednou.
Teoreticky.

Praxe byla taková, že se těsto nikdy neprořízlo úplně celé a hrozně se na megaformičku lepilo. Takže se mi většinou tak půlka perníčků nevykrojila vůbec a druhá půlka se zničila, když jsem se těsto snažila odlepovat.

Bylo to tak frustrující, že jsem si k tomu otevřela víno. Spolu s rostoucí hladinou alkoholu v krvi jsem byla stále víc tolerantní k bizarním tvarům, které jsem sázela na plech. A ke sklonku večera, kdy už bylo vidět na dno lahve, mě ani moc nepohoršovalo to, že jsem několik várek velice neesteticky spálila.

Ale bylo napečeno a o to přece šlo! A navíc díky spálenému jídlu prý budeme krásní. Takže nemáte zač!

Poté, co loni má drahá sestra zdobení na perníčcích okomentovala slovy: “Mno … je to takový … tvůj styl…,” jsem se letos rozhodla, že si s tím opravdu vyhraji. Shodou okolností jsem dostala zdobicí pistoli s návodem se spoustou motivačních fotek těch nejúžasnějších a nejjemnějších vzorů.

Hned dvacátého třetího jsem usedla ke zdobení. Matně jsem si pamatovala, že by se měl smíchat moučkový cukr, bílek a citronová šťáva. Pohodička. Vše jsem promíchala a začala ládovat pistoli. Nasadila jsem ten nejjemnější nástavec a dala se do zdobení. Tedy dala bych se … v ideálním světě.

Takhle jsem začala mačkat na pistoli, abych z ní dostala trochu polevy a ono nic.
Zřejmě se tam usadila nějaká hrudka. To se může stát každému. Propíchla jsem dírku na nástavci špendlíkem a chtěla začít zdobit.
A ono zase nic.
Vzala jsem špendlík a opakovala celý manévr. A opět prd. Po pěti pokusech a několika sprostých slovech jsem pochopila, že tohle asi nepůjde.Vzala jsem tedy větší nástavec. I s ním to přece bude vypadat krásně, utěšovala jsem se.
Podobnou mantru jsem si opakovala, i když jsem tam dávala ten největší, kterým by už musel projít i kostkový cukr. A vskutku, konečně poleva začala vytékat ven. Ale tak závratnou rychlostí, že o kreslení tenkých čárek nemohla být ani řeč.

Zmohla jsem se alespoň na dělání menších a větších teček. Zjistila jsem, že bylo úplně jedno, jestli zdobím pravou nebo levou rukou. A zbytek času jsem pak strávila tím, že jsem dumala nad tím, jestli je to tím, že jsem tak šikovná nebo tak nešikovná. Ehm.

Když jsem se se svými útrapami svěřila babičce, dostala jsem spoustu skvělých tipů, co příště dělat (a hlavně NEDĚLAT). Takže drazí příbuzní a přátelé – těšte se na Velikonoce, budu to testovat znovu. Uvidíme, jestli to už konečně zvládnu za střízliva.

Co jsem se naučila v říjnu


Měsíc uplynul jako voda a já jsem zase o moudřejší o spoustu veledůležitých, život zachraňujících poznatků. No řekněte, věděli jste, že:

  1. Když pijete víno se jménem Fat Bastard, je úplně jedno, jak bude chutnat. Cool název zachrání i to, kdyby z něj prskala síra.
  2. Jestli mě někdy přestane bavit focení, otevřu si vlastní kuskusárnu. Ještě jsem neochutnala žádný recept, ve kterém by mi nechutnal.
  3. S nástupem podzimu začne existovat jen a pouze černá barva oblečení.
  4. Hrát Český film je záruka toho, jak si pošlapat sebevědomí.
  5. První věc, kterou se musíte naučit při práci s Photoshopem, je: Ukládat, ukládat, ukládat! Padá v těch nejnevhodnějších chvílích. Otestováno.
  6. Je pravda, že při běhání si pročistíte hlavu. Všechny mozkové buňky totiž bude zaměstnávat akutní nedostatek kyslíku.