Jak jsem pekla vánoční cukroví

Většinu roku troubu používám k tomu, abych do ní schovala špinavé hrnce a pánvičky, když přijde nečekaná návštěva. Před Vánoci mě ale vždy zachvátí touha být tou správnou hospodyňkou a vytvořit cukroví. Už třetím rokem piluji perníčky a začínám mít pocit, že se neomylně blížím k dokonalosti. No posuďte sami – mám už skutečná vykrajovátka místo sítka na čaj, polevu raději kupuji a letos jsem s pečením začala na naléhání kamarádky už na konci listopadu, takže o Štědrém dnu jsme perníčky nepoužívali jako otvírák na pivo, ale skutečně je jedli. Prostě kardinální zlepšení!

Cítila jsem se tak sebevědomě, že jsem matce rozšafně slíbila, ať se na to pečení vykašle, protože připravím víc druhů. (Což, nic si nenalhávejme, by udělala stejně. Výmluvu, že neumí zapalovat troubu, používá už od doby, kdy ještě bývala moderní trvalá na vlasy ).

1. Perníčky
Pečlivě jsem nastudovala recept, zapamatovala si přísady, gramáže a postup míchání jednotlivých surovin. Zapřísahala jsem se, že to musím udělat přesně tak. Žádné inovace a vlastní invence. O pečení přece vůbec nic nevím a tohle je recept prověřený stovkami, ne-li tisíci kuchařek. A pak jsem objevila někde zastrčené vanilkové aroma a skořici. Skoro mi přišlo, jako by to byly jiné ruce, které je přisypávaly do mého perfektního těsta. Ale co, vanilkové skořičáky jsou taky dobré!

Když mi kamarádka řekla, že moje zdobení perníčků ji úplně připomnělo, jak je dělala jako malá, nevěděla jsem, jestli mi lichotí nebo se mám urazit. Když sestra suše konstatovala, že bych se mohla postavit před metro a perníčky prodávat jako výtvor dětí z Jedličkova ústavu, bylo mi jasné, že žiji obklopena hady.

2. Vosí hnízda
B. nejspíš mé barvité popisy toho, co vyvádím v kuchyni, brala dost s rezervou, protože mi nabídla, že vosí hnízda bychom mohly připravit spolu. Neodradilo ji ani to, když jsem se víc starala o to, jestli máme rum a víno, než kolik kusů piškotů mám přinést.
B. je trpělivá. Například to, že bychom mohly předjet cyklistu, za kterým jsme se jednou plazily v autě, zmínila až po deseti minutách. Mou asistenci při pečení vydržela zhruba stejně dlouho. Pak opatrně naznačila, že je zvyklá na určitý řád a udělá to sama. Ale že bude hrozně super, když mezitím otevřu to víno na stole. V obýváku.

3. Vosí hnízda
Aby se hnízda, která jsme tak pracně připravily, nezkazila, nechala jsem je v chladu v chodbě. Sem tam jsem pak jedno uzobla, když jsem procházela kolem. Vzhledem k tomu, že to bylo tak pětkrát šestkrát denně, po několika dnech jsem čelila novému problému. Hnízda prostě došla. Což znamenalo jediné. Musela jsem je znovu připravit. Vzhledem k tomu, že B. měla stále ještě drobný tik v oku, kdykoli jsme zmínila slova jako mouka, vál nebo síto, zopakovat přípravu u ní nepřicházelo v úvahu.

Chtěla jsem, aby se mi povedla, takže jsem pravidelně testovala, jestli má těsto stále stejnou chuť. Díky tomuto zodpovědnému přístupu jsem udělala necelých dvacet kousků. Ale zbyl mi skoro litr vaječného koňaku, což mi patřičně zvedlo náladu. (Náladu jsem měla dost zvednutou, i když už žádný koňak o pár desítek minut později nezbýval.)

4. Vosí hnízda
Tentokrát už jsem na sebe byla přísnější a svůj výtvor schovala do komory. Zbývalo pět dní do Vánoc a já byla přesvědčená, že tu hrstku se mi podaří ubránit. To bych ale nesměla být skolena zákeřnou nemocí. Jak každý ví, když tělo trpí, musí se i trochu rozmazlovat. A jak to udělat líp, než jedním nebo dvěma kousky cukroví…

…takže jsem zase stála před stejným problémem. Naštěstí jsem už  po všech předchozích pokusech měla tak vyladěný recept, že mi ve formičkách držel tvar pomalu jen samotný rum.
(A ne, sestro, nerozlévala jsem jen rum do panáků!
Jak říkám – samí hadi!)

Jak to máte vy a pečení cukroví? Patříte k těm neobyčejně schopným kuchařkám, co zvládnou udělat dvacet receptů, nebo to moc neřešíte?

Jak jsem pekla perníčky

Hledáním receptu jsem strávila víc, jak dvě hodiny. Bylo to způsobeno tím, že mě víc zajímalo, jak cechy perníkářů před sebou tajily svoje recepty, jak používaly klidně i několik set druhů koření a některá těsta zrála více jak rok, než se upekla.Po zevrubném výzkumu zvítězila staročeská receptura zaručující, že perníčky krásně změknou (ponaučení pro příští rok: takové recepty vetšinou nehorázně kecají!). Akčně jsem se okamžitě vydala do obchodu, abych nakoupila všechny potřebně ingredience. Jenže byla zrovna první adventní neděle a vypadalo to, že celá Praha měla s pečením stejný nápad jako já.

V obchodě neměli jediná vajíčka, v regálu na hladkou mouku byla narvaná strouhanka, a když jsem se prodavače zeptala, jestli nemají cukr krystal, zatvářil se tak pohoršeně, jako bych od něj chtěla koupit heroin.

Naštěstí jsem velice trpělivá a záchvaty hospodyňkovství mě popadají jen velice zřídka. Takže jsem druhý nájezd na nákup surovin zvládla odkládat až do sedmnáctého prosince. Tou dobou už měla Praha pravděpodobně napečeno, protože jsem sehnala vše potřebné. Ještě ten večer jsem připravila těsto a byla na sebe hrozně hrdá, že se mi nestal podobný trapas jako minule, kdy jsem chtěla udělat jen poloviční várku a kromě mouky jsem množství všech ostatních surovin zapomněla vydělit dvěma.

Oproti loňskému roku jsem už byla profesionálně vybavená – měla jsem vykrajovátka! Když jsem perníčky loni vykrajovala sítkem na čaj, určitě to bylo velice osobité, ale letos jsem si říkala, že už by to konečně mohlo být i estetické. Dokonce jsem dostala vytuněnou megaformičku, na které je víc tvarů, takže teoreticky by mělo být možné vykrojit víc kousků najednou.
Teoreticky.

Praxe byla taková, že se těsto nikdy neprořízlo úplně celé a hrozně se na megaformičku lepilo. Takže se mi většinou tak půlka perníčků nevykrojila vůbec a druhá půlka se zničila, když jsem se těsto snažila odlepovat.

Bylo to tak frustrující, že jsem si k tomu otevřela víno. Spolu s rostoucí hladinou alkoholu v krvi jsem byla stále víc tolerantní k bizarním tvarům, které jsem sázela na plech. A ke sklonku večera, kdy už bylo vidět na dno lahve, mě ani moc nepohoršovalo to, že jsem několik várek velice neesteticky spálila.

Ale bylo napečeno a o to přece šlo! A navíc díky spálenému jídlu prý budeme krásní. Takže nemáte zač!

Poté, co loni má drahá sestra zdobení na perníčcích okomentovala slovy: “Mno … je to takový … tvůj styl…,” jsem se letos rozhodla, že si s tím opravdu vyhraji. Shodou okolností jsem dostala zdobicí pistoli s návodem se spoustou motivačních fotek těch nejúžasnějších a nejjemnějších vzorů.

Hned dvacátého třetího jsem usedla ke zdobení. Matně jsem si pamatovala, že by se měl smíchat moučkový cukr, bílek a citronová šťáva. Pohodička. Vše jsem promíchala a začala ládovat pistoli. Nasadila jsem ten nejjemnější nástavec a dala se do zdobení. Tedy dala bych se … v ideálním světě.

Takhle jsem začala mačkat na pistoli, abych z ní dostala trochu polevy a ono nic.
Zřejmě se tam usadila nějaká hrudka. To se může stát každému. Propíchla jsem dírku na nástavci špendlíkem a chtěla začít zdobit.
A ono zase nic.
Vzala jsem špendlík a opakovala celý manévr. A opět prd. Po pěti pokusech a několika sprostých slovech jsem pochopila, že tohle asi nepůjde.Vzala jsem tedy větší nástavec. I s ním to přece bude vypadat krásně, utěšovala jsem se.
Podobnou mantru jsem si opakovala, i když jsem tam dávala ten největší, kterým by už musel projít i kostkový cukr. A vskutku, konečně poleva začala vytékat ven. Ale tak závratnou rychlostí, že o kreslení tenkých čárek nemohla být ani řeč.

Zmohla jsem se alespoň na dělání menších a větších teček. Zjistila jsem, že bylo úplně jedno, jestli zdobím pravou nebo levou rukou. A zbytek času jsem pak strávila tím, že jsem dumala nad tím, jestli je to tím, že jsem tak šikovná nebo tak nešikovná. Ehm.

Když jsem se se svými útrapami svěřila babičce, dostala jsem spoustu skvělých tipů, co příště dělat (a hlavně NEDĚLAT). Takže drazí příbuzní a přátelé – těšte se na Velikonoce, budu to testovat znovu. Uvidíme, jestli to už konečně zvládnu za střízliva.

Co jsem se naučila v prosinci

  1. Že letošní Vánoce bych mohla shrnout ve třech slovech: víno, šampaňské, slivovice. Na shrnutí Silvestra bych jich potřebovala poněkud víc.
  2. Že velká část rodičů ze svých dětí tajně touží vychovat epileptiky. Jak jinak byste si vysvětlili ta bláznivě blikající světýlka za okny?
  3. Že příští Vánoce nesmím kupovat jídlo jako dárky. Je zvýšené riziko, že ho sním, než ho stihnu někomu věnovat.
  4. Že když nejedu vlakem, abych přijela včas, zasekne se před Invalidovnou metro a málem nestihnu autobus. Ten se pak ale cestou stejně rozbije, takže je to úplně jedno.
  5. Že je možné zabloudit na Václaváku. S GPS. Dvakrát.
  6. Že nejlepší část pečení vánočního cukroví je ta, kdy uždibujete těsto.
  7. Že zaručený recept na navození vánoční nálady je snídat každý den už od patnáctého prosince vánoční cukroví.
  8. Že se na to musí přes postel: Já na prodavače v Ikea : “Jak se dostanu ke stolům?” On: “Slečno, to musíte přes postel. Jinak se nikam nedostanete.”

Co za život měnící a oči otevírající záležitosti jste se v prosinci naučili vy?

Uložit

Co jsem se naučila v prosinci

  1. Že když náhodou svléknete v přírodě mladou krásnou modelku, městská policie má kratší zásahovou dobu než ambulance nebo americký SWAT tým.
  2. Že když v kině při cestě na záchod omylem použijete únikový východ, může být docela problém dostat se bez vstupenky zpátky do sálu.
  3. Že týden na nakoupení všech vánočních dárků prostě nestačí.
  4. Že je možné koupit lepidlo, které nelepí. A snažit se s ním pak připevnit mašle na zabalené dárky je zkouškou nervů pro nejednoho cholerika.

Jak jsem nakupovala dárky

Je začátek listopadu a někteří mí přátelé nadšeně popisují, jak už mají nakoupenou půlku dárků na Vánoce. S úsměvem je poslouchám a přitom si v duchu říkám, jestli to trochu nepřehánějí. Vždyť je to teprve chvíle, co skončilo léto, a Vánoce jsou ještě tááák daleko.

Začátek prosince. Spolu s prvním sněhovým popraškem na mě začínají dopadat i záchvěvy vánoční nálady. Asi bych měla začít plánovat, komu všemu chci něco koupit, a čím je obdaruji. Při jedné z četných nocí, které trávím svou oblíbenou kratochvílí (tedy spíš „dlouhochvílí“) – tupým koukáním do stropu, mě najednou zaplaví vlna nápadů na ty nejúžasnější dárky, které si kdo může přát. „Hned ráno si je pečlivě musím zapsat do diáře,“ připomínám si, když se pomalu začínám nořit do hlubin spánku.

Ráno se probouzím s myšlenkou na to, že si hned všechno zaznamenám, ale ouha. Zjišťuju, že jsem ve skutečnosti nic nevymyslela, akorát se mi o tom vymýšlení zdálo. Ale co. Je teprve začátek prosince. Mám ještě dvacet čtyři dní, takže není důvod k panice.

Desátého prosince už začínám pociťovat určitý tlak na to, že bych s tím měla nějak pohnout. Píšu si seznam těch, které budu obdarovávat, a jsem na sebe hrdá. Jak to všechno skvěle zvládám. Hrdost se mě drží ještě další čtyři dny.

Čtrnáctého vezu fotky klientce. Poté co musím vykopávat auto z několika metrových závějí (tak mi to alespoň připadá, když kolem něj pobíhám s pidi košťátkem, snažím se neumazat bílý kabát a auta kolem mě sviští stejnou rychlostí jako v novém Bondovi), se spontánně rozhoduji, že zajedu do Olympie a tam prostě dneska všechno nakoupím. Jsem tak spontánní, že si zapomenu vzít pracně vypracovaný seznam šťastlivců, kteří ode mě obdrží materiální potešení. Ale co, aspoň se teď ukáže, na koho opravdu myslím.

Procházím Olympii poprvé, abych zmapovala, jaká je nabídka. Oblečení. Oblečení. Oblečení. Kosmetika. Oblečení. Oblečení. Něco mi říká, že ode mě letos všichni dostanou buď kosmetiku, nebo oblečení.

Procházím Olympii podruhé, protože nemůžu uvěřit tomu, že je na výběr jen oblečení nebo kosmetika. Nebo každému vytisknu poukaz na kávu/hranolky/čínu/hamburer/…

Pocházím Olympii potřetí a nadávám si, proč jsem si vzala boty na podpatku. Ale s vypětím sil kupuju tři vcelku originální dárky, které nejsou oblečení nebo kosmetika. Ještě něco pro malého bratránka a zbytek objednám na internetu.

Po dobrých deseti letech vstupuju do hračkářství a poprvé v životě se obracím na tu „nezajímavou“ stranu regálů, kde jsou hračky pro kluky. Žádné nepřirozeně vychrtlé panenky se strašidelně velkýma očima, tady se děje všechna akce: lety do vesmíru, divoké jízdy v angličácích, průzkumy s meči a pistolemi. A já jsem úplně ztracená. Co sakra může šestiletý kluk chtít? Už mu málem rezignovaně kupuju penál s nějakou černobílou ovcí, které je plný regál, ale naštěstí se včas zastavím. Jsem přece kůůůl tetička! Ta nekupuje věci do školy. Ale jsem taky pacifistka, takže mu nehodlám kupovat žádné zbraně. Možnosti nebezpečně řídnou. Nakonec odcházím s mrňavou krabičkou lega a modlím se, abych nebyla příčinou některé z budoucích návštěv ambulance, kdy budou dusícímu se bratranci vytahovat jednotlivé dílky stavebnice z krku/nosu. To by moc kůůůl nebylo.

Mise skoro splněna. Teď už jen nakoupit nějaký alkohol (Kéž y vše bylo tak snadné jako nakupování alkoholu!), přísady do těsta na perníčky a hurá domů!

Z nákupního maratonu jsem natolik zdecimována, že si musím dát přes víkend od svátků klidu pauzu.

Sedmnáctého prosince, pondělí. Začínám milostivě objednávat dárky z internetu. Do každého eshopu vždy pečlivě volám, abych se ujistila, že dárky stihnout dodat do pátku. Nechci, aby se opakovala situace z Vánoc asi před třemi lety, kdy dárky nestihly přijít včas a já jsem všem musela nakreslit, co ode mě někdy v lednu dostanou. Kdo ví, jak „úchvatně“ kreslím, si dovede představit, že to nebyly moc veselé Vánoce.

Večer se hrdinsky pouštím do přípravy těsta na perníčky. Zachytit med a vajíčka, aby nestékaly z válu na kuchyňskou linku a z ní na moje nohy a na podlahu, mi připadá stejně marné, jako …. Když je vytvořena jakási hmota ucházející barvy a akceptovatelné konzistence (a já v sobě mám několikátou sklenku vína, což výrazně zvyšuje moji toleranci k předcházejícím dvěma kritériím), začínám hledat vykrajovátka a zjišťuji, že náš byt nic takového neobsahuje.

Je čas na kreativitu! Jako nejjednodušší a nejméně estetická varianta se jeví rozřezat těsto na obdélníčky. Pak ale naštěstí objevuji kulaté sítko na louhování čaje a cukroví je zachráněno!

Devatenáctého prosince, středa. S provinilým úsměvem nesu do tiskárny objednávku na kalendář a asi třicet fotek. Aby mě nevyhodili, že už nestíhají, velkoryse jim sděluji, že si pro něj přijdu až v pátek odpoledne, a utíkám pryč rychleji, než si prodavač stihne uvědomit, co mi to právě odkýval.

Dvacátého prosince, čtvrtek. Koordinuji sestru v Německu, co má ještě dokoupit. O dva dni později se dozvídám, že si mé instrukce špatně vyložila a máme teď pro někoho dvě „sady“ dárků a pro někoho vůbec nic.

Dvacátého prvního prosince, pátek. Jdu si do tiskárny vyzvednout svoji objednávku a zjišťuji, že kalendář už je sice hotový, ale na fotky nějak zapomněli. Velice srdceryvně jim popisuji, jak moc nutně fotky potřebuji, že bez nich kompletně zkazí celé Vánoce mé klientce. Mé psí oči jsou tak neodolatelné, takže mi je tisknou „na počkání“, na které musím čekat skoro hodinu.

Dvacátého druhého prosince, sobota. S přítelem nosíme dárky do auta na dvakrát. V duchu vzpomínám, jak jsem to zvládala loni, když jsem jela vlakem, a vybavuje se mi pravidlo o „instatních dárcích“, které musely dosahovat pouze určitých rozměrů a hmotnosti, abych je vůbec koupila.