Na Sněžku a zase zpátky

Na Sněžku se vydáváme schválně brzy ráno, abychom se vyhnuli zástupu turistů. Od lanovky až na vrchol ale stejně jdeme jako v rojnici. Nemám z toho radost, ale výhled, který na nás nahoře čeká, nakonec moje chmury rozptyluje. Fotím jako o život a několikrát se ujišťuji, že opravdu nejsem v Alpách ale v Krkonoších.

Není to ale na velké zdržování se. Jsme zpocení a málo obléknutí a fouká tak ledový vítr, že se přestávám divit, že už tu tolik lidí přecenilo své síly a v zimě umrzlo. Scházíme pozvolna dolů. Vítr sice trochu slábne, ale turistů neubývá. Chápavě se usmíváme na ty, co se plahočí do kopce.

Je odpoledne a kručí nám v břiše. Prošli jsme sice kolem několika míst, kde jsme si mohli dát oběd, ale vždycky nás odradilo množství lidí. Davy se k mé představě romantického oběda uprostřed hor prostě nehodí. Raději chroupu další jablko a na mapě plánujeme, kudy se vydat, abychom si užili trochu samoty.

Konečně se dostáváme na úroveň, kde zase začínají růst stromy. Sundaváme mikiny, je nádherné teplo. A před námi se vynořuje přesně ta malá, zapomenutá restaurace, kterou jsem si tak přála. Objednáváme si česnečku, která opravdu chutná po česneku, domácí bramboráky a pivo a jsme spokojení.

Obloha se mezitím strašidelně zatahuje. Přidáváme do kroku. S plným žaludkem to jde samo. Po chvilce odbočujeme na úzkou lesní pěšinu. Po jedné straně je sráz, na druhé straně rostou vysoké jehličnany. V mechu svítí muchomůrky. Konečně jsme sami a já si připadám, jako bych se procházela po tajném elfím lese. Nejradši bych si sedla do trávy a chvilku se kochala, ale černé mraky mě přesvědčují, že je lepší pokračovat.

Na pokoj dorážíme necelých dvacet minut předtím, než začne pršet. Jsem unavená, mě bolí hlava z toho, jak pořád fučelo, ale rozhodně to stálo za to.

Na Sněžku

Na Sněžku

Na Sněžku

Na Sněžku

Na Sněžku

Na Sněžku

Na Sněžku

0

Žádné impozantní vodopády ani dechberoucí skály

Sedím na malé mýtině pokryté mechem a vychutnávám si lesní ticho. Vypravila jsem se na výlet, abych si vychutnala, jak pozdní léto začíná zbarvovat krajinu do zlatozelené.

Neviděla jsem sice žádné dramatické horské štíty ani impozantní vodopády, ale po cestě mě chvíli doprovázelo pět bažantů a šla jsem po můstku, který byl tak zarostlý, že vypadal,  jako by byl celý spletený z trávy. Nejela jsem na slonovi přes hluboký deštný prales, ale kolem nohou mi poskakovaly malé žabky a zpovzdálí mě sledovala zvědavá veverka. Slyšela jsem datla a přes cestu mi několikrát přelétla sojka.

Nepochutnávala jsem si na žádném fotogenickém tropickém ovoci, ale sezobla pár nakyslých ostružin a marně se snažila najít aspoň trochu zralá jablka.

A nic z toho bych za žádnou exotiku nevyměnila.

křivoklátsko

křivoklátsko

křivoklátsko

křivoklátsko

0

Český kras s krosnou na zádech

Mít šedesáti litrovou krosnu a vědět, že se do ní musím vejít s věcmi na celý víkend. To pak jeden rád oželí náhradní ponožky a vařič, aby se mu tam vešla lahev vína.

Pít vodu z potůčku a modlit se, že ta varovná hygienická zpráva pověšená poblíž už není aktuální a voda je pitná.

Jíst umělohomotným příborem přesmažený smažák s hranolkami a vědět, že z něj mám stejně větší radost, než z kulinářských rozmazleností v Praze.

Usnout pod širákem a ráno pak hledat, kam zvířata odtáhla batohy s jídlem.

Nemoct došlápnout na chodidla, ale přitom si to chtít zase co nejdřív zopakovat.

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Uložit

Uložit

2+

Users who have LIKED this post:

  • avatar

Co jsem se naučila v Alpách

  1. Rakouští silničáři mají tajný prostředek, díky kterému udržují většinu silnic suchých navzdory jakémukoli množství sněhu nebo deště.
  2. A podobný přípravek používají pravděpodobně i na své domy, které jsou vždy naprosto dokonale opravené.
  3. Řízek s rýži je regulérní pokrm! (A brambůrky s příchutí leča bohužel také.)
  4. Když vám opálený, šedesátiletý Rakušan bude doporučovat nádhernou dvohodinovou procházku, připravte se na celodenní výšlap s takovým převýšením, za jaké by se nemusel stydět ani Mount Everest.
  5. Krávy nežerou pampelišky a většina plotů kolem jejich pastvin je pod proudem. Neptejte se, kolikrát za sebou jsem se to naučila.
  6. Nemusíte mít strach, že byste v dubnu mokli. Tou dobou ještě normálně sněží.
0

Co jsem se naučila v Českém Švýcarsku

  1. Opravdu není vhodné brát si nevyšlápnuté boty.
  2. Už jsem se to sice jednou načila v Polsku, ale zásoby alkoholu na celý víkend zákonitě celý víkend nevydrží.
  3. Pokud by něco mělo mít označení turistická dálnice, měla by to být rozhodně trasa mezi Pravčickou bránou a Mezní loukou. Nepřetržitý zástup německy, anglicky, francouzsky, rusky a občas i česky švitořících turistů mi připomínal spíš Karlovo náměstí než národní park.
  4. Jít uprostřed noci hledat seník, který stál na louce za chalupou před patnácti lety, by mohla být docela příjemná procházka. Před patnácti lety. Ne v době, kdy je louka rozdělena na soukromé zahrady.
  5. Řidičský paradox: Řidiči jsou největší alkoholici a abstinenti většinou nemají řidičák. Značně to komplikuje rána, kdy někam potřebujete jet autem.
  6. Když máte neodbytnou touhu výše zmiňovaný seník najít, může se stát, že budete nuceni přeskakovat rybníky, přelézat ploty a za hlasitého vrzání nasazovat sousedovu branku, kterou jste omylem vysadily z pantů. (Samozřejmě čistě teoreticky!)
  7. Není od věci si zkontrolovat, jestli odpočinková nedělní trasa vhodná pro rodiny s dětmi, není určená pro rodiny kamzíků. Nevím, jak jinak si vysvětlit několika kilometrové příkré stoupání po úzkých, nerovných cestičkách.

Byli jste v Českém Švýcarsku? Líbilo se vám tam?

 

Uložit

0