Balkonová nostalgie

Ve vzduchu poletuje kávové aroma a tančí s bílými vlasy ženy na balkoně naproti.
Laškovně jí krade jednu vrásku za druhou.
Nejdřív vrásky bolesti a rýhy smutku, pak vlnky smíchu.
Hrbatá záda, třesoucí se ruce i chrupavky uší vytahané stářím.

Všechno je pryč.
Jediné, co existuje, je tahle nestárnoucí rozmluva s větrem.
Zavřené oči, ruce svírají studené zábradlí. V březových listech šumí vzpomínky (možná i v bukových, ale ty ve městech nerostou).
Poletující vlasy vypadají jako závoj.

Letmo se usměje a na tvářích se jí objeví ruměnec.
Na co myslíš?
Na dávného milence?
Na ukradené chvilky o samotě a dopisy, které si dodnes schováváš mezi oblečením?
?

Na ulici bouchnou dveře od auta. Vítr ustane.
Konec snění. Vrásky odhrnou závoj a naskáčou zpátky na čelo.
Přitáhnout si svetr těsněji k tělu a odejít do bytu.
Rozplynout se do reality.

0

Sledujete odrazy světel na stropě?

Je pozdě večer. Ležím v posteli a místo toho, abych se snažila usnout, pozoruji svojí kočku. Sedí na kraji postele, ani se nehne a upřeně sleduje, jak se na stropě míhají odrazy světel od aut.

V tichu, kdy už celý dům spí, počítač je vypnutý, mobil mám ve vedlejší místnosti a nehraje žádná hudba, vzpomínám na to, jak jsem jako malá na dovolené usínala v karavanu.  V pruhovaném tričku, které bylo o dvě čísla větší, a s divně zacuchanými vlasy, protože jsem si chtěla vyzkoušet, jak se dělají dredy, jsem také upřeně sledovala odrazy světel aut na stropě. Poslouchala jsem vzdálený zvuk motorů a představovala si, za jakými bláznivými dobrodružstvími musí takhle pozdě v noci
uhánět.

Bylo krásné vydávat se na imaginární výpravy do exotických krajů a přitom se pomalu nořit do snů. A tak jsem se včera večer vykašlala na spánek. Ležela jsem a místo toho, abych sledovala záři z displejů, pozorovala jsem, jak se na stropě prohání prohání odrazy světel aut. Tentokrát už s rozčesanými vlasy jsem si představovala, za jakými dobrodružstvími se vypravili, a slíbila si, že to musím dělat častěji.

0

Tři mrknutí a jeden a půl nádechu

Bylo 12:37 a přesně po dobu dvou vteřin na sebe hleděl pár mědově hnědých a blankytně modrých očí. Byl to pohled, který si nevšímal plnosti rtů a ostrosti rysů obličeje, ale zkoumal, kolik vrásek od smíchu má ten druhý kolem očí.

Nepromluvili spolu jediné slovo. Jen spolu sdíleli tři společná mrknutí a jeden a půl nádechu. Ale přesto cítila, že když jeho řasy rozvířily vzduch, šeptal jí tajemství, která nikomu jinému neprozradí. A spolu s tím, jak se jí rozšířily zorničky, odhalila mu, jakou samotu cítila celý život.

Tři mrknutí a jeden a půl nádechu. Po takovou dobu si majitelka medově hnědých očí připadala celá. A od té doby věděla, že život někdy může dávat smysl.

0

8 nejmilejších zvuků

Svět je plný tónů a nečekaných písní. Už jsem psala, jak miluji zvuk letního větru za soumraku. Ale v životě nám hraje mnohem víc melodií. Posloucháte?

  1. Šepot osamělého auta projíždějícího ztichlou nocí. Za jakým dobrodružstvím prchá v tak pozdní hodinu?
  2. Sotva slyšitelná hudba, kterou si pouští sousedka, když si chci odpoledne zdřímnout. Které tóny jsou skutečné a které už přichází ze snů?
  3. Klokotání při nalévání vína z právě otevřené lahve. Jaká pravda je skryta na jejím dně?
  4. Šustění peřin při probuzení. Jste dostatečně vděční za každou minutu, kdy můžete být naživu?
  5. Bubnování kapek deště na okno po několika dnech veder. Máte někoho, s kým milujete pozorovat obrazce, které kapky vytváří na skle?
  6. Zacinkání zvonku, když čekám milou návštěvu. Jaká tajemství spolu budeme sdílet tentokrát?
  7. Praskání ohně, když pozoruji nekonečno hvězd nad hlavou. Co před námi skrývají?
  8. Mlasknutí při zaklapnutí knížky po dočtení. Změnily mě její řádky?

Jaké jsou vaše nejoblíbenější zvuky? Mlaskání bot v mokré trávě nebo něco úplně jiného?

0

Nejoblíbenější zvuk

 

Ptala jsem se tě už někdy, jaký je tvůj nejoblíbenější zvuk?
Pro mě to vždycky bude zvuk letního větru za soumraku. To lehké ševelení, kterým k tobě promlouvají stromy, když přestane žhnout slunce a příroda se noří do hedvábných, namodralých tónů. Poodejdeš pár kroků od přátel, kteří se vesele baví kolem ohně. Sundáš si boty. Tráva tě nejdřív trochu studí na chodidlech a na krku tě lechtají vlasy, které se přidaly k onomu úžasnému, pradávnému tanci.
Kráčíš vpřed. Pomalu a s hlavou sklopenou pokorou. Zhluboka dýcháš a jediné, na co v danou chvíli myslíš, je to, jak k tobě plují vzpomínky na nadcházející dny. Cítíš klid a stálost v nekonečném pohybu kolem sebe. Příslib dobrodružství.
Pálí tě kůže na ramenou z celodenního pobytu na slunci, ale vítr tě jemně objímá a šeptá ti, že všechno bude, jak má být. A tak si sedneš na trávu, obličej nastavíš proudícímu vzduchu a necháš se unášet.
Chtěl bys vidět zvuky?

Uložit

0

O čem budeš snít?

Probudí tě neodbytné šimrání slunečních paprsků. Slyšíš nesmělý růst sněženek a otřesení se stromů pod posledními zbytky sněhu. Když děláš kávu, posloucháš etudu vracejících se vlaštovek. Ani nestíhá vystydnout a obnažené větve stromů se balí do cudných bílých kvítků.

Při obědě spřádáš plány na letní dobrodružství. Krčíš nos, na němž ti vyskákaly pihy od sluníčka. Balíš batoh vzpomínek na noci probdělé pod hvězdami a nastavuješ tvář letmému vánku.

Najednou vítr začíná studit. Třesou se ti konečky prstů a obrysy stromů pod okny blednou v neprůhledných mlhách stejně jako tvá snědá kůže. Večeříš a už je dávno tma, která se mísí jen se zvuky máchajících holubích křídel a padajícího listí.

Usínáš s nohama navlečenýma ve vlněných ponožkách. Bytem se nese vůně čerstvě napečených perníčků. Vzdálené cinkání rolniček tančí se sněhovými vločkami za oknem.

O čem budeš snít?

Save

0

Řasová

Byl to sotva postřehnutelný moment. Krátký jako pohyb řasami při mrknutí, máchnutí křídel, úsměv na tváři, než se stihneš schovat za naučenou dospěláckou masku. Mezi mraky sem tam problesklo polední slunce a v korunách stromů opatrně ševelil vánek začínajícího podzimu.

Přes ulici se k ní zatoulala vůně hospody. Ale ne té, kde vaří jen z vybraných farmářských surovin. Byla to vůně nekvalitního eidamu, maggi a čerstvě zalitého turka, prokládaná dutým cinkáním hliníkových příborů. Všiml sis, že talíře znějí jinak, když je pokládáš na látkový a umělohmotný ubrus? A že plastové karafiáty zežloutnou z kouře cigaret?

V ten jediný okamžik přesně odměřený délkou mrknutí měla pocit, že je jí zase deset let, sedí na židli, nohama nedosáhne na zem a nesměle šeptá číšníkovi, že si dá ten tekutý sýr s hranolkami, protože neví, co ostatní jídla znamenají.

Proč se tak stydíme za ponožky v sandálech a turka neprodáváme na Václaváku turistům?

0

Balkonová

Seděla na balkóně a usrkávala rum obalena v namodralém kouři. Četla knížku a poslouchala, jak páteční Praha pomalu utichala, když se lidé po práci vraceli ke svým televizím a pivu za patnáct korun, a když se rozjeli na chatky za městem, aby splynuli s přírodou a vytrhali plevel ze svých bio mrkví nacucaných olovem.Tenhle balkón pro ni byl zvláštní místo. Na chodbě, takže jsi každýmu na očích, ale přesto nikoho nezajímá, co se tam děje. Ve spodních patrech jim přes zábradlí visí sytě červený muškáty, na tom jejím je zprohýbaná kovová síť proti holubům. Je zvláštní pocit, když přes ní pozoruješ okna naproti. Na jednom balkonu pořád visí modrá trička. Přijde jí, že je tam věší schválně, aby ladila se žlutými květinami, které mají vyskládané na parapetu. Nebo tam žijí námořníci?

V rohu stojí vysoká bílá lampa, kterou tu nechal předchozí nájemník, a na zemi je nasráno od holubů. Neuklidnila to. Přijde jí, že se to tam hodí.

Když se snese tma a už není vidět na čtení, baví jí pozorovat, jak se postupně rozsvěcují a zhasinají okna naproti. Co za lidi tam bydlí? Chtěla by znát jejich příběhy. Ale ne ty obyčejné, kterými se každý holedbá v hospodě před kamarády. Chce slyšet ty, co se vypráví pod rouškou tmy, kdy už se posluchačům nemusíš dívat do očí, takže můžeš doufat, že tě nesoudí. A neodsuzují.

Je zvláštní, že na těch krásných balkonech nikdy nikdo nesedí.

0