Výlet do Českého Švýcarska podruhé

Ráno mě budí kapky deště bubnujícího o střechu. Líně se převaluji z jednoho boku na druhý a přemýšlím, jestli by v takovém počasí nebylo lepší strávit celý den v křesle před krbem s horkým čajem a zachumlaná do deky.

Chvilku se tou myšlenkou nechávám unášet, ale pak se odhodlám a vylezu z postele. Už když jsme sem včera přijeli, měla jsem pocit, jako bych vstoupila do časové bubliny. Chata, ve které přespáváme, totiž vypadá, jako by ji někdo před dvaceti lety neprodyšně uzavřel, a my byli jejími prvními návštěvníky po dlouhé době.

Na každém kroku dýchá nostalgie, protože zastarálá lednička ve mně vyvolává vzpomínky na to, jak jsem byla malá a v ledničce doma nedosáhla na vyšší poličky. Z přesně takových hrníčků jsem srkala horký čaj během podzimních prázdnin u babičky. A v povlečení s kytičkami jsem měla zabořený nos, když mi mamka četla pohádky před spaním.

Balím si do batohu jablka a tatranky a vzpomínám na to, jak nám rodiče na školní výlety připravovali řízky s chlebem. Dřív jsem se za to styděla, ale teď by se docela hodily.

Program na sobotu je jasný: fotka pod Pravčickou bránou, oběd na Mezní louce, ulovit někde pohledy a na pramicích zase zpátky k autu.

Ač jsem v nádherné přírodě, první úsek cesty jsem docela podrážděná. Pravda, zvolila jsem hodně známou cestu přes park, ale že půjdeme sedm kilometrů v nepřetržitém zástupu německy, rusky, francouzsky a anglicky hovořících turistů, jsem opravdu nečekala. Chtěla jsem slyšet zpěv ptáků a šum listů, ne pokřikování, kde ještě se musí někdo vyfotit.

Za Mezní loukou už je naštěstí klidněji. Všichni turisté jsou naskládaní v pohodlných autobusech s klimatizací, srkají rospustnou kávu z automatu a spokojeně si odškrtávají další místo, které navštívili. A já se můžu ponořit do obdivování krajiny kolem.

Na neděli máme naplánovanou už jen krátkou odpočinkovou trasu, abychom stihli dojet včas zpátky do Prahy. Průvodce říká, že je to příjemná vycházka vhodná pro rodiny s dětmi. Dvě hodiny stoupáme do strmého kopce, přelézáme spadané klády a šplháme na obrovské balvany. Chvílemi mám pocit, že se mi vzbouří posádka. Ale naštěstí jsou to dobrodruzi, takže se vyškrábeme i na několik rozhleden.

Výlet zakončujeme pořádným obědem. Mastnýma rukama rychle dopisuji pohledy, abych je odsud stihla poslat, a vracíme se domů. O pár puchýřů a spoustu příjemných zážitků bohatší.

Jak jsem si nechala dělat tetování

Mluvila jsem o tom dlouho. HODNĚ dlouho, jak by dodala většina mých přátel. V šestnácti, když o tom padla zmínka poprvé, mi matka řekla, že jestli s nějakou čmáranicí na kůži přijdu, regulérně mě vydědí. Představa, že bych byla ochuzena o možnost nabytí movitých a nemovitých statků naší famílie, nebyla moc děsivá, ale stejně mi trvalo dalších pár let, než jsem se k tomu konečně rozhoupala.

Ono rozhoupávání probíhalo tak, že jsem pravidelně zasypávala přátele nejrůznějšími grafickými návrhy, na Instagramu začala sledovat spoustu fakt hustých tatérů a nazpaměť jsem se naučila infografiku s tím, kde je tetování nejbolestivější a jaká je korelace mezi kriminalitou a procentuelním pokrytím kůže inkoustem (nějak jsem přece musela matku přesvědčit, že i za mřížemi se dokážu o rodinné jmění postarat).

Většinu času mě dostatečně uspokojuje, když o svých přáních jen polemizuji s každým, kdo je ochoten mě poslouchat. Ale pak sem tam přijde nebezpečné období, kdy na mě dolehne fakt, že mluvením se toho ještě moc neudělalo, a začnu činit. V minulosti to nejvíc odnesly vlasy, kdy jsem po měsících zoufalého hořekování nad blbým střihem vlezla do prvního kadeřnictví, kde brali bez objednání, a nechala se ošmikat (vzpomínka na odpoledne, kdy jsem po zadek dlouhé vlasy vyměnila za mikádo vystříhané do půlky temene, stále ještě nepřebolela).

Jednoho příjemného květnového dopoledne mě to popadlo znovu. Sedla jsem k počítači a na Google Maps vyhledala nejbližší tetovací salon ve svém okolí. O tři čtvrtě hodiny později a o tisícovku lehčí jsem se s rozechvělým žaludkem a datem zákroku vracela domů.
Tři neděle do dne D.

Jak jsem si později ověřila, tři neděle jsou zatraceně dlouhá doba na to, abyste dokázali zpochybnit jakékoli rozhodnutí.
Prvních čtrnáct dní mě ve snech pronásledovaly strašidelně vytetované hlavy dětí. Když jsem si začala hledat víc informací o salonu, v němž jsem se rozhodla o své inkoustové panenství přijít, a zjistila, že tatéři jsou nějací týpci z Maďarska, začala jsem lehce panikařit, jestli po mně pak nepůjde nebezpečná východoevropská mafie a nebude chtít, abych jim místo platby pašovala drogy na Vyšehrad.

Celá paranoia vyvrcholila tím, že jsem se pár dní před termínem probudila uprostřed noci s prozřením, že původní motiv vůbec nechci. A to místo, na nějž měl přijít, je vlastně taky dost na hovno. Lidé jsou údajně nejkreativnější těsně před deadlinem. Nemůžu nesouhlasit, protože tetování jsem si navrhla dva dny před termínem.

Do salonu jsem šla s malou dušičkou, protože o změnách, které jsem provedla, samozřejmě nevěděli.

Až když mi tatér překresloval návrh na kůži, vzpomněla jsem si na pečlivě studovanou infografiku a zjistila, že jsem si vybrala jedno z nejbolestivějších míst na těle. Utěšovala jsem se, že tetování má být tak trochu rituál a jak by to vypadalo, kdyby aspoň trochu nebolelo.
Víc mě znepokojilo, že když jsem tatérovi vysvětlovala, že chci, aby tetování bylo hodně jemné a používal slabé čáry, jen na mě koukal a usmíval se.
Ještě víc mě znepokojilo, když na mě slečna z recepce houkla, že Buda nerozumí česky.

Bolelo to. Hodně. Ale Buda se ukázal jako citlivá duše, protože když viděl moje bolestivé grimasy, zpíval mi maďarské národní písně.

Ze salonu jsem odešla omámená částečně bolestí a částečně strachem, jestli jsem právě neudělala jednu z nějvětších blbostí v životě. Doma jsem se na tetování neodvážila dvě hodiny podívat. Nebyla jsem připravená čelit pravděpodobně zdrcující realitě.
Nakonec mi to přeci jen nedalo, sundala jsem ochrannou fólii a ve zvětšovacím zrcadle začala zkoumat každou čárku. A světe div se. Vypadalo to fakt dobře!

Opojena tím, jak mi moje spontánnost hezky vyšla, jsem o týden později vlezla do prvního kadeřnictví, kde mě vzali bez objednání …. ale o tom zase někdy příště.

Jak jsem pekla vánoční cukroví

Většinu roku troubu používám k tomu, abych do ní schovala špinavé hrnce a pánvičky, když přijde nečekaná návštěva. Před Vánoci mě ale vždy zachvátí touha být tou správnou hospodyňkou a vytvořit cukroví. Už třetím rokem piluji perníčky a začínám mít pocit, že se neomylně blížím k dokonalosti. No posuďte sami – mám už skutečná vykrajovátka místo sítka na čaj, polevu raději kupuji a letos jsem s pečením začala na naléhání kamarádky už na konci listopadu, takže o Štědrém dnu jsme perníčky nepoužívali jako otvírák na pivo, ale skutečně je jedli. Prostě kardinální zlepšení!

Cítila jsem se tak sebevědomě, že jsem matce rozšafně slíbila, ať se na to pečení vykašle, protože připravím víc druhů. (Což, nic si nenalhávejme, by udělala stejně. Výmluvu, že neumí zapalovat troubu, používá už od doby, kdy ještě bývala moderní trvalá na vlasy ).

1. Perníčky
Pečlivě jsem nastudovala recept, zapamatovala si přísady, gramáže a postup míchání jednotlivých surovin. Zapřísahala jsem se, že to musím udělat přesně tak. Žádné inovace a vlastní invence. O pečení přece vůbec nic nevím a tohle je recept prověřený stovkami, ne-li tisíci kuchařek. A pak jsem objevila někde zastrčené vanilkové aroma a skořici. Skoro mi přišlo, jako by to byly jiné ruce, které je přisypávaly do mého perfektního těsta. Ale co, vanilkové skořičáky jsou taky dobré!

Když mi kamarádka řekla, že moje zdobení perníčků ji úplně připomnělo, jak je dělala jako malá, nevěděla jsem, jestli mi lichotí nebo se mám urazit. Když sestra suše konstatovala, že bych se mohla postavit před metro a perníčky prodávat jako výtvor dětí z Jedličkova ústavu, bylo mi jasné, že žiji obklopena hady.

2. Vosí hnízda
B. nejspíš mé barvité popisy toho, co vyvádím v kuchyni, brala dost s rezervou, protože mi nabídla, že vosí hnízda bychom mohly připravit spolu. Neodradilo ji ani to, když jsem se víc starala o to, jestli máme rum a víno, než kolik kusů piškotů mám přinést.
B. je trpělivá. Například to, že bychom mohly předjet cyklistu, za kterým jsme se jednou plazily v autě, zmínila až po deseti minutách. Mou asistenci při pečení vydržela zhruba stejně dlouho. Pak opatrně naznačila, že je zvyklá na určitý řád a udělá to sama. Ale že bude hrozně super, když mezitím otevřu to víno na stole. V obýváku.

3. Vosí hnízda
Aby se hnízda, která jsme tak pracně připravily, nezkazila, nechala jsem je v chladu v chodbě. Sem tam jsem pak jedno uzobla, když jsem procházela kolem. Vzhledem k tomu, že to bylo tak pětkrát šestkrát denně, po několika dnech jsem čelila novému problému. Hnízda prostě došla. Což znamenalo jediné. Musela jsem je znovu připravit. Vzhledem k tomu, že B. měla stále ještě drobný tik v oku, kdykoli jsme zmínila slova jako mouka, vál nebo síto, zopakovat přípravu u ní nepřicházelo v úvahu.

Chtěla jsem, aby se mi povedla, takže jsem pravidelně testovala, jestli má těsto stále stejnou chuť. Díky tomuto zodpovědnému přístupu jsem udělala necelých dvacet kousků. Ale zbyl mi skoro litr vaječného koňaku, což mi patřičně zvedlo náladu. (Náladu jsem měla dost zvednutou, i když už žádný koňak o pár desítek minut později nezbýval.)

4. Vosí hnízda
Tentokrát už jsem na sebe byla přísnější a svůj výtvor schovala do komory. Zbývalo pět dní do Vánoc a já byla přesvědčená, že tu hrstku se mi podaří ubránit. To bych ale nesměla být skolena zákeřnou nemocí. Jak každý ví, když tělo trpí, musí se i trochu rozmazlovat. A jak to udělat líp, než jedním nebo dvěma kousky cukroví…

…takže jsem zase stála před stejným problémem. Naštěstí jsem už  po všech předchozích pokusech měla tak vyladěný recept, že mi ve formičkách držel tvar pomalu jen samotný rum.
(A ne, sestro, nerozlévala jsem jen rum do panáků!
Jak říkám – samí hadi!)

Jak to máte vy a pečení cukroví? Patříte k těm neobyčejně schopným kuchařkám, co zvládnou udělat dvacet receptů, nebo to moc neřešíte?

Jak jsem se učila první pomoc


Nedávno mi při kávě jedna kamarádka s vážnou tváří vyprávěla, že všichni podle nějaké studie v hloubi duše chtějí zažít zombie apokalypsu. Chodba k jejímu bytu vypadá jako vystřižená z béčkového zombie hororu, takže chápu, proč ji studie natolik učarovala. Ale s čistým svědomím můžu prohlásit, že já osobně po ničem takovém netoužím ani trochu. Zastávám ale názor, že člověk má být připravený na nejhorší a doufat v nejlepší, takže jsem se nedávno přihlásila na víkendový kurz první pomoci.

Lektorka byla sympatická už od samého začátku, kdy nás provedla obsahem kurzu poněkud svérázným způsobem: “Nejdřív se budete dusit, pak si trochu popícháme břicha, navodíme infarkt a pořádně se popálíme. Takže na dva dny máme co dělat.” Ve slovní krasojízdě pokračovala prohlášením: “Ptejte se na cokoli a nebojte se, že budete mít blbý dotaz. Minulý týden jsem učila policajty.

A tak jsme se do toho pustili a opakovali si, jaké tlakové obvazy používat, jak nic nevytahovat z ran a jak dávat správnou masáž srdce po dechu lapajícím Andulám. Už asi nikdy nevymažu z hlavy písničku Staying Alive od Bee Gees, která má dle anglického Red Cross ideální tempo pro resuscitaci. A přátelé mě od té doby podezírají, že jsem sponzorovaná výrobcem silikonových rukavic, protože každému cpu pár do kabelky s tím, že nikdy neví, kdy se jim bude hodit.

Na závěr nám lektorka namaskovala velice realisticky vypadající zranění, která jsme si měli navzájem ošetřovat. Neznalý by mohl mít pocit, že správný postup u jakéhokoli rány je všechno pečlivě nafotit, odeslat to na Facebook, pak dlouze konzultovat, co píšou v příručce, a pak to nějak obvázat, ale hlavně abychom se moc neumazali. Nadobro jsem si ujasnila, že s ustřeleným okem a podřezanými žilami bych nevypadala zrovna dvakrát esteticky.

Z kurzu jsem si odnesla asi metr dlouhý seznam věcí, které musím doplnit do domácí lékarničky, a  otázku, proč se na školách nevěnuje víc času výuce první pomoci. Nebylo by to užitečnější, než zpaměti vědět, kdy na trůn usedl Václav IV.?

Jak jsem pekla perníčky

Hledáním receptu jsem strávila víc, jak dvě hodiny. Bylo to způsobeno tím, že mě víc zajímalo, jak cechy perníkářů před sebou tajily svoje recepty, jak používaly klidně i několik set druhů koření a některá těsta zrála více jak rok, než se upekla.Po zevrubném výzkumu zvítězila staročeská receptura zaručující, že perníčky krásně změknou (ponaučení pro příští rok: takové recepty vetšinou nehorázně kecají!). Akčně jsem se okamžitě vydala do obchodu, abych nakoupila všechny potřebně ingredience. Jenže byla zrovna první adventní neděle a vypadalo to, že celá Praha měla s pečením stejný nápad jako já.

V obchodě neměli jediná vajíčka, v regálu na hladkou mouku byla narvaná strouhanka, a když jsem se prodavače zeptala, jestli nemají cukr krystal, zatvářil se tak pohoršeně, jako bych od něj chtěla koupit heroin.

Naštěstí jsem velice trpělivá a záchvaty hospodyňkovství mě popadají jen velice zřídka. Takže jsem druhý nájezd na nákup surovin zvládla odkládat až do sedmnáctého prosince. Tou dobou už měla Praha pravděpodobně napečeno, protože jsem sehnala vše potřebné. Ještě ten večer jsem připravila těsto a byla na sebe hrozně hrdá, že se mi nestal podobný trapas jako minule, kdy jsem chtěla udělat jen poloviční várku a kromě mouky jsem množství všech ostatních surovin zapomněla vydělit dvěma.

Oproti loňskému roku jsem už byla profesionálně vybavená – měla jsem vykrajovátka! Když jsem perníčky loni vykrajovala sítkem na čaj, určitě to bylo velice osobité, ale letos jsem si říkala, že už by to konečně mohlo být i estetické. Dokonce jsem dostala vytuněnou megaformičku, na které je víc tvarů, takže teoreticky by mělo být možné vykrojit víc kousků najednou.
Teoreticky.

Praxe byla taková, že se těsto nikdy neprořízlo úplně celé a hrozně se na megaformičku lepilo. Takže se mi většinou tak půlka perníčků nevykrojila vůbec a druhá půlka se zničila, když jsem se těsto snažila odlepovat.

Bylo to tak frustrující, že jsem si k tomu otevřela víno. Spolu s rostoucí hladinou alkoholu v krvi jsem byla stále víc tolerantní k bizarním tvarům, které jsem sázela na plech. A ke sklonku večera, kdy už bylo vidět na dno lahve, mě ani moc nepohoršovalo to, že jsem několik várek velice neesteticky spálila.

Ale bylo napečeno a o to přece šlo! A navíc díky spálenému jídlu prý budeme krásní. Takže nemáte zač!

Poté, co loni má drahá sestra zdobení na perníčcích okomentovala slovy: “Mno … je to takový … tvůj styl…,” jsem se letos rozhodla, že si s tím opravdu vyhraji. Shodou okolností jsem dostala zdobicí pistoli s návodem se spoustou motivačních fotek těch nejúžasnějších a nejjemnějších vzorů.

Hned dvacátého třetího jsem usedla ke zdobení. Matně jsem si pamatovala, že by se měl smíchat moučkový cukr, bílek a citronová šťáva. Pohodička. Vše jsem promíchala a začala ládovat pistoli. Nasadila jsem ten nejjemnější nástavec a dala se do zdobení. Tedy dala bych se … v ideálním světě.

Takhle jsem začala mačkat na pistoli, abych z ní dostala trochu polevy a ono nic.
Zřejmě se tam usadila nějaká hrudka. To se může stát každému. Propíchla jsem dírku na nástavci špendlíkem a chtěla začít zdobit.
A ono zase nic.
Vzala jsem špendlík a opakovala celý manévr. A opět prd. Po pěti pokusech a několika sprostých slovech jsem pochopila, že tohle asi nepůjde.Vzala jsem tedy větší nástavec. I s ním to přece bude vypadat krásně, utěšovala jsem se.
Podobnou mantru jsem si opakovala, i když jsem tam dávala ten největší, kterým by už musel projít i kostkový cukr. A vskutku, konečně poleva začala vytékat ven. Ale tak závratnou rychlostí, že o kreslení tenkých čárek nemohla být ani řeč.

Zmohla jsem se alespoň na dělání menších a větších teček. Zjistila jsem, že bylo úplně jedno, jestli zdobím pravou nebo levou rukou. A zbytek času jsem pak strávila tím, že jsem dumala nad tím, jestli je to tím, že jsem tak šikovná nebo tak nešikovná. Ehm.

Když jsem se se svými útrapami svěřila babičce, dostala jsem spoustu skvělých tipů, co příště dělat (a hlavně NEDĚLAT). Takže drazí příbuzní a přátelé – těšte se na Velikonoce, budu to testovat znovu. Uvidíme, jestli to už konečně zvládnu za střízliva.

Jak jsem potřebovala instalatéra

To se takhle vrátím z akce ve dvě hodiny ráno a jediné, na co se těším, je to, že budu moct spát až do osmi. V půl šesté ráno ale zjistím, že tak růžové to rozhodně nebude. Nejdřív si myslím, že se mi to jenom zdá a snažím se to ignorovat. Tou dobou mám ještě soukromou půnoc. Ale zuřivé bušení na dveře neustává.

Vyženu tedy přítele z postele, aby se šel podívat, co je to za blázna, a dozvídám se, že sousedce úspěšně vytápíme byt. Zavolám instalatéra, zhruba mu popíšu, co se děje (“Tady jsou nějaký trubky a teče přes ně voda.” “Jaký trubky?” “No, šedivý.”), a on slíbí, že do hodinky přijede.

Stihnu se v klidu nasnídat, zacvičit si, umýt nádobí, pověsit prádlo a odpovědět na veškerou korespondenci. V půl desáté mi začne být trochu divné, že tu ještě není. Volám tedy znovu. Z instalatéra vyleze, že  má vlastně na starost nějakou velkou zakázku a že k nám to nestihne. Zní při tom, jako by vyzrazoval státní tajemství, takže poznámku o tom, že to mohl říct rovnou ráno, si nechávám pro sebe.

Volám někomu dalšímu. A ten skutečně do hodiny přijede. Ukážu mu trubky na záchodě, on velice významně pokývne hlavou, aby celé závadě dodal na pořádném významu,  a pustí se do práce.

Očekávám, že to bude podobně zdlouhavé, jako když jsem se ho snažila dostat do bytu. Ale to se pletu. Neuběhne ani deset minut a instalatér už vypisuje fakturu.
“Dva tisíce, mladá paní.”
Nevěřícně na něj vykulím oči. Za deset minut práce?
Instalatér z mé mimiky pochopí, že se mi to nelíbí, a tak hned dodává: “To víte, havarijní výjezd.”
“Po pěti hodinách?”
“No, já tu byl do hodiny,” usadí mě a natáhne ruku pro peníze.

Neochotně zaplatím a doufám, že od instalatérských problémů budu mít zase na několik let klid.

Ale…

O měsíc později
Je sobota. Půl desáté večer. Sedím na gauči zachumlaná do deky, čtu knížku a koketuju s myšlenkou, že usnu. Ozve se zabušení na dveře. Sousedka. Vytápíme jí byt.

Jdu zkontrolovat, jak je to možné. Instalatér trubku sice opravil, ale tím způsobem, že horní a dolní část spoje, kde to netěsnilo, oblepil slaboučkými proužky izolační pásky. Oprava za dva tisíce jak bejk.
A světe div se, dolní proužeček se odlepil!

Přítel volá instalatérovi. Na číslo, které by mělo být dostupné nonstop. Ale jediné, co se z druhé strany ozve, je: “Volaný účastník je nedostupný. Zavolejte prosím později.”
Zjišťuji, že víc překvapená bych byla, kdybychom se skutečně dovolali.

Je nám jasné, že sousedka by nás pravděpodobně zabila, kdyby jí celý víkend přes strop prokapávala voda. Akčně jedeme do Globusu a v posledních minutách před zavírací dobou se nám povede ukořistit několik druhů izolačních pásek.

Zbytek večera pak trávíme velice romanticky na záchodě postupným oblepováním odpadní trubky. No řekněte, co víc si člověk o víkendu může přát? Sedět přitulení na gauči a za světla svíček popíjet červené víno? Nad záchodovou mísou se přece můžete tulit úplně stejně!

V pondělí mi milý pan instalatér po telefonu oznámí, že reklamaci na “opravu” v žádném případě nepřijme. A že se prý musí vyměnit celé trubky, ať si to laskavě domluvíme s bytovým družstvem.
Než stihnu přesně artikulovat svůj vztek a nespokojenost, instalatér telefon pokládá.

Volám tedy majiteli bytu, aby se rozhodl, co s tím bude chtít dělat.

Majitel se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět předsedovi družstva.
Předseda družstva se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět instalatérovi.
Instalatér se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět jiným instalatérům.
Jiní instalatéři se na to přijíždí podívat. Významně kývou hlavou a říkají, že během několika dnů to přijedou opravit.

Heuréka!
Trubky nám naštěstí opravili. Ale doufám, že příště nebudou muset měnit třeba elektrické rozvody. Takový nápor lidí bych asi nezvládla.

Jak jsem si šla zaběhat

Nejdřív mi to vychválila kamarádka. A ještě ten večer i moje sestra. Že prý vůbec nevadí, že už je skoro listopad, a jde to dělat i v zimě. Že u ničeho jiného si tak nevyčistíte hlavu od stresu. A ta svoboda, kterou zažijete!

Když takové ódy slyšíte a hned ze dvou nezávislých zdrojů, tak vás to prostě namotivuje!

A tak jsem si obula boty, stáhla aplikaci do mobilu, vyštrachala starou sportovní bundu a šla si zaběhat na pole za paneláky, kde jsem v létě během pomalých romantických procházek běžce potkávala. Tenkrát jsem na ně koukala jako na mimozemšťany, ale pryč s předsudky.

Hned před domem jsem se minula se sedmnácti letou slečnou, která můj sportovní outfit sjela tak znechuceným pohledem, že jsem skoro dostala chuť jít se za svou neestetičnost omluvit. A vrátit se zpátky domů, abych nepohoršila někoho dalšího. Naštěstí (nebo bohužel?) jsem si včas uvědomila, že za mě uvažuje lenost, a pokračovala.

Prvních pět minut jsem si připadala jako trénovaný olympionik a úplně jsem cítila tu volnost a svobodu. To když jsem se rozehřívala rychlou chůzí.

V následujících patnácti minutách jsem byla naprosto unesená z toho, že jsem schopná běžet dál než k ujíždějící tramvaji. Ostrou bolest v boku a křupání v kolenou jsem hrdinně ignorovala (při cestě zpátky už to bohužel tak snadno nešlo).

Zbývající čtvrt hodinu jsem si nadávala, proč jsem sakra doběhla tak daleko, když se teď stejnou vzdálenost musím vracet.

Takže za mě osobně zůstanu nadále při tom, že na běžce budu koukat jako na mimozemšťany, co mají zvláštní sklon k sebetrýznění a teď na podzim ještě zvýšenou odolnost proti chladu.

Ale je pravda, že hlavu si pročistíte – veškerou mozkovou kapacitu bude zaměstnávat akutní nedostatek kyslíku a na vymýšlení blbostí nezbude prostor.

Uložit

Jak jsem (ne)dostávala balíčky

Pokud někdo ví lépe než všichni ostatní, kde bydlím, musí to být rozhodně pošťák a kurýr z PPLka, který si už i pamatuje, jakou používám voňavku.

Sice jsem psala, že při stěhování objevíte, že máte víc krámů, než jste se vůbec odvážili si představovat. Ale také zjistíte, že spousta potřebných věcí vám chybí. Například:

1. Hodinky
Příteli jste koupili hodinky za to, jak je chytrý (rozuměj udělal doktorát). Jdete si je vyzvednout na poštu. Otrávená úřednice zjistí, že odesílatel nepřiložil k balíčku složenku. Takže před celou frontou znuzených lidí, kteří nemají nic lepšího na práci než vás sledovat, se balík snažíte rozbalit. Při škubání igelitu a izelopy přemýšlíte, jestli se něco podobného stalo i někomu, kdo si šel na přepážku vyzvednout erotické pomůcky.

2. Objektiv
V deset ráno na vás zvoní pošťák, ať si dolů jdete vyzvednout balíček (dlouho očekávaný objektiv). Nadšeně sjíždíte dolů, podepisujete, jak jste vše převzali. Ve výtahu se už už chystáte roztrhnout obálku. Ale najednou si uvědomujete, že je přece blbost, aby byl objektiv v obálce. Koukáte na jméno a adresu a zjišťujete, že to není vůbec pro vás. Otráveně tedy sjíždíte zpátky dolů ke schránkám a v té vaší nacházíte upozornění, že jste nebyli doma a ať si pro balík večer zajdete na poštu.

Do schránky sousedky, jejíž balíček nyní vlastníte, vhazujete tajemný vzkaz: “Mám váš balík. Přijďte si pro něj do devítky.” Zní to zřejmě trochu výhružně, protože sousedka se k vám odváží přijít až po sedmi dnech.

3. Záclony
Základní kámen úrazu: přesně víte, jak mají záclony do bytu vypadat. Což znamená, že je nikde nemůžete sehnat. Odhodláte se a objednáte je přes internet. Nejdřív vyberete špatnou délku, takže objednávku po emailech měníte. Pak odjedete na vodu a email s tím, že dodavatel omylem poslal jiné rozměry záclon, si přečtete, až když už je pozdě.
Místo záclon do čtyř pokojů vám dorazí jen dvoje … a utěrka.
Na zbytek čekáte další měsíc.

4. Gauč
Ve čtvrtek vám má dorazit gauč do ateliéru. Ve středu dopoledne, když jste jediný den z celého týdne doma sami, vám volá kurýr z PPLka a oznamuje, že do deseti minut je u vás s nějakým velkým balíkem.

Na kolečkách vám tu neskladnou, rozměrnou krávu doveze za první uzamykatelné dveře. Vy pak strávíte velice zajímavých třicet minut tím, že se gauč snažíte vyrvat do schodů a naskládat ho do výtahu. Při tom zjistíte, že v domě nemáte žádné svalnaté sousedy, kteří by vám s tím pomohli, jen samé křehké babičky, kterým táhne na devadesát.

Uložit