Tak se dívej jinak

Nákup brýlí pro mě bývá agonickou záležitostí. Nejdřív se stresuji, jestli mi zase nepřibyly dioptrie, pak musím obejít deset optik, než najdu obroučky, které se mi líbí. A protože nejsem zrovna bystrozraký jedinec, při zkoušení musím být nalepená pět centimetrů před zrcadlem. Takže vidím ostře buď kombinaci brýlí a jednoho oka nebo brýlí a kořene nosu. Musím pak zapojit všechnu fantazii, abych si udělala alespoň trochu ucelenou představu, jak budu vypadat.

Minule mi tímhle koktejlem nepříjemných zážitků ještě trochu zamíchala optometristka, když prohlásila, že mi ty dioptrie trochu poladí. Díky tomu jsem si pak několik dní připadala jako po požití lehkých halucinogenů. Žádnou čáru jsem neviděla rovně, podlaha se zdála být výš, než je ve skutečnosti. A když jsem se při přípravě kávy podruhé praštila o dvířka kuchyńské linky, protože jsem neviděla jejich hranu, umínila jsem si, že zítra dojdu brýle hodit optometristce na hlavu.

Jenže mozek přes noc udělal nějakou svoji magii a ráno jsem přes brýle viděla tak rovně, jako bych je nosila odjakživa. A tak teď musím přemýšlet, co všechno v životě by bylo jasnější, kdybych se na to taky naučila dívat jinak.

0

Jak jsem pekla vánoční cukroví

Většinu roku troubu používám k tomu, abych do ní schovala špinavé hrnce a pánvičky, když přijde nečekaná návštěva. Před Vánoci mě ale vždy zachvátí touha být tou správnou hospodyňkou a vytvořit cukroví. Už třetím rokem piluji perníčky a začínám mít pocit, že se neomylně blížím k dokonalosti. No posuďte sami – mám už skutečná vykrajovátka místo sítka na čaj, polevu raději kupuji a letos jsem s pečením začala na naléhání kamarádky už na konci listopadu, takže o Štědrém dnu jsme perníčky nepoužívali jako otvírák na pivo, ale skutečně je jedli. Prostě kardinální zlepšení!

Cítila jsem se tak sebevědomě, že jsem matce rozšafně slíbila, ať se na to pečení vykašle, protože připravím víc druhů. (Což, nic si nenalhávejme, by udělala stejně. Výmluvu, že neumí zapalovat troubu, používá už od doby, kdy ještě bývala moderní trvalá na vlasy ).

1. Perníčky
Pečlivě jsem nastudovala recept, zapamatovala si přísady, gramáže a postup míchání jednotlivých surovin. Zapřísahala jsem se, že to musím udělat přesně tak. Žádné inovace a vlastní invence. O pečení přece vůbec nic nevím a tohle je recept prověřený stovkami, ne-li tisíci kuchařek. A pak jsem objevila někde zastrčené vanilkové aroma a skořici. Skoro mi přišlo, jako by to byly jiné ruce, které je přisypávaly do mého perfektního těsta. Ale co, vanilkové skořičáky jsou taky dobré!

Když mi kamarádka řekla, že moje zdobení perníčků ji úplně připomnělo, jak je dělala jako malá, nevěděla jsem, jestli mi lichotí nebo se mám urazit. Když sestra suše konstatovala, že bych se mohla postavit před metro a perníčky prodávat jako výtvor dětí z Jedličkova ústavu, bylo mi jasné, že žiji obklopena hady.

2. Vosí hnízda
B. nejspíš mé barvité popisy toho, co vyvádím v kuchyni, brala dost s rezervou, protože mi nabídla, že vosí hnízda bychom mohly připravit spolu. Neodradilo ji ani to, když jsem se víc starala o to, jestli máme rum a víno, než kolik kusů piškotů mám přinést.
B. je trpělivá. Například to, že bychom mohly předjet cyklistu, za kterým jsme se jednou plazily v autě, zmínila až po deseti minutách. Mou asistenci při pečení vydržela zhruba stejně dlouho. Pak opatrně naznačila, že je zvyklá na určitý řád a udělá to sama. Ale že bude hrozně super, když mezitím otevřu to víno na stole. V obýváku.

3. Vosí hnízda
Aby se hnízda, která jsme tak pracně připravily, nezkazila, nechala jsem je v chladu v chodbě. Sem tam jsem pak jedno uzobla, když jsem procházela kolem. Vzhledem k tomu, že to bylo tak pětkrát šestkrát denně, po několika dnech jsem čelila novému problému. Hnízda prostě došla. Což znamenalo jediné. Musela jsem je znovu připravit. Vzhledem k tomu, že B. měla stále ještě drobný tik v oku, kdykoli jsme zmínila slova jako mouka, vál nebo síto, zopakovat přípravu u ní nepřicházelo v úvahu.

Chtěla jsem, aby se mi povedla, takže jsem pravidelně testovala, jestli má těsto stále stejnou chuť. Díky tomuto zodpovědnému přístupu jsem udělala necelých dvacet kousků. Ale zbyl mi skoro litr vaječného koňaku, což mi patřičně zvedlo náladu. (Náladu jsem měla dost zvednutou, i když už žádný koňak o pár desítek minut později nezbýval.)

4. Vosí hnízda
Tentokrát už jsem na sebe byla přísnější a svůj výtvor schovala do komory. Zbývalo pět dní do Vánoc a já byla přesvědčená, že tu hrstku se mi podaří ubránit. To bych ale nesměla být skolena zákeřnou nemocí. Jak každý ví, když tělo trpí, musí se i trochu rozmazlovat. A jak to udělat líp, než jedním nebo dvěma kousky cukroví…

…takže jsem zase stála před stejným problémem. Naštěstí jsem už  po všech předchozích pokusech měla tak vyladěný recept, že mi ve formičkách držel tvar pomalu jen samotný rum.
(A ne, sestro, nerozlévala jsem jen rum do panáků!
Jak říkám – samí hadi!)

Jak to máte vy a pečení cukroví? Patříte k těm neobyčejně schopným kuchařkám, co zvládnou udělat dvacet receptů, nebo to moc neřešíte?

0

Co jsem se naučila v lednu


I tento měsíc jsem se naučila spoustu důležitých životních lekcí, o které se s vámi prostě MUSÍM podělit.

  • Pečlivě opakovaný  výzkum prokázal, že s červeným vínem je žehlení vcelku snesitelná kratochvíle.
  • Že mé mladší já vědělo, co dělá, když pro jistotu pilo bílé víno. Na rozdíl od červeného nedělá fleky na nových košilích a zdech kaváren.
  • Než začnete panikařit, že se vám rozbil zámek a nedostanete domů, je dobré zkontrolovat, že jste z výtahu vylezli ve správném patře.
  • Pokud si pamatujete doby, kdy první sníh byl už na Mikuláše, jste vááážně staří.
  • Článek “20 pokojových rostlin, které není tak snadné zabít,” psal někdo vysloveně pro mě.
  • Že dostávat staré dobré dopisy je ještě lepší, než lovit ze schránky pohledy.
  • Že trafikant je buď patologický lhář nebo se mě snaží sbalit, protože vždy, když tam přijdu, dopisní známky budou mít až za dvě hodiny.
  • Pít v lednu v tričku kávu na balkoně se nepoštěstí moc často.
  • Neviditelná výstava je příjemný zážitek, ale popálit a pořezat se, když doma poslepu připravujete oběd, je o dost intenzivnější.
  • Že se můžete cítit vcelku trapně, když chcete jít po dvou měsících konečně žehlit a nemůžete si vzpomenout, kde máte uklizenou žehličku.

Co jste se v lednu naučili vy?

Uložit

0

Jak jsem cestovala

Rychle hodit na záda krosnu, do jedné ruky popadnout spacák, do druhé karimatku.
„Máš dost igelitových tašek?“ Kontroluji na půli cesty ze dveří. Nechci spát ve vlhkém, až se cvakneme.
„Nejede ta tramvaj nějak dřív?“ ptá se přítel místo odpovědi.
Rázně zavrtím hlavou. „Včera jsem to kontrolovala. Za tři minuty jede další.“ Tři minuty v sobotu dopoledne? Naivní i po tolika letech

Čekáme tři minuty. Pomalu si sbírám zavazadla a jdu se akčně připravit zastávce.
Další tři. Začínám být nervózní. Jdu si zkontrolovat jízdní řád a zjišťuji milou novinku, že ode dneška je v platnosti jeho letní, osekaná verze.
A ještě tři. „Ten vlak prostě musíme stihnout! Když tak poběžíme,“ rozdávám pokyny jako před nějakou bojovou akcí, když se na obzoru vynoří žluté vozidlo MHD.

Na nádraží nakonec dorážíme celých osm minut před odjezdem vlaku. Pohodička. Stíhám i koupit přepraženou kávu a vyšmelit s prodavačkou přebytečné cukry za extra smetanu, kterou vzápětí při poklusu na nástupiště ztratím.

Oprýskaná mašina rychlíku se se supěním začne rozjíždět. To, že vyjela o deset minut později, ani nevnímám jako zpoždění. Usrkávám hořký nápoj a koukám z okna, jak se kolem trati vlní pošmourná ranní krajina. Obličeje spolucestujících jsou zachmuřené podobně jako obloha nad námi.

Podezřele dlouho čekáme ve stanici, kde rychlík normálně ani nestaví. Pak jedeme jakousi vesnicí, jejíž název jsem v životě neslyšela. To už jsem zapomněla, jak vypadá trasa, po níž jsem se každý týden harcovala na vysokou a zpět?
Do vagonu vchází průvodčí. Těmi několika vlasy přehozenými přes klubající se plešku nikoho nepřesvědčí, že má kštici jako ve dvaceti. Ale snaha se cení! U dveří něco zamrmlá. Pochytím jen: „…výluka…. autobusy…zpoždění…

I z té útržkové informace je mi jasné, co musím udělat, jestli chci mít alespoň nepatrnou šanci, že na nás bude čekat přípoj: „Mohl byste zavolat do Budějovic, aby na nás počkal-“ nasazuji svůj nejmilejší hlas a ruku s jízdenkou mám napřaženou do uličky.
Průvodčí s přehazovačkou mé štkaní rázně přeruší: „Musíme věřit, že ano!“ a spěšně se ode mně vzdálí. „Věřit!“ zaslechnu, jak opakuje i o dvě sedadla dál.

Věř a přípoj na tebe počká … ne, to nezní jako České Dráhy. Rozhodnu se být neodbytná. Čekám na to, až znovu přijde. Ale zřejmě to tuší, protože do vagonu nezabrousí podezřele dlouho.

Jako lovec číhající na svou kořist mám zbystřené všechny smysly, takže jakmile na opačném konci vagonu zaslechnu zvuk procvakávaných jízdenek, vydám se tím směrem.
„Prosím vás, už víte, jestli na nás ten vlak bude čekat?“ zeptám se sladce.
Žádná odpověď. Průvodčí bez povšimnutí přechází k další sedačce.
Neochvějně jdu za ním. „Víte, ten vlak mi nesmí za žádnou cenu ujet.“
Ticho. Drží snad bobříka mlčení?

Tančíme kolem sebe až na druhou stranu vagonu, cestující nás ospale pozorují. Už to pomalu vzdávám a v hlavě začínám spřádat krkolomné plány na alternativní dopravu. Když v tom se začnou rty mlčenlivého zaměstnance ČD pohybovat a zformulují sotva slyšitelné: „Ten přípoj většinou čeká.“

Když ze mě opadne euforie z toho, že jsem z něj vymámila odpověď, uvědomím si, že i tato informace byla v podstatě k ničemu. Ale to už průvodčí prchá do druhého vagonu. A tak se jen zase posadím a doufám…

Motorák jsme naštěstí stihli. Půlku vody sice propršelo, ale ani jednou jsme se necvakli. A stali jsme se přeborníky v rychlém balení stanu. Déšť dokáže být skvělým motivátorem.

Cesta zpět.
Jedu o den dřív než ostatní, takže se zase musím spolehnout na veřejnou dopravu. Vsázím raději na autobus.
„Hodíme tě autem alespoň do Týna. Tam ti to pojede líp než téhle vesnice,“ kamarádi jsou na mě hodní. I když mám najitý spoj z „téhle vesnice“, nechávám se odvézt.

Na nádraží zjišťuji, že stihnu i „pražáka“, který jede o hodinu dřív než můj autobus. Přestože mi kručí v břiše, posadím se na zastávku a poslušně čekám. Do půl hodiny jsem v Budějovicích, tak si něco koupím až tam.

Deset minut zpoždění? Vždyť už jsem říkala, že to vlastně ani není zpoždění!
Dvacet? I to už se mi párkrát stalo. Každou chvílí tady bude.
Třicet? Ne, ten hlad ovládnu. Nemůžu riskovat, že by autobus zrovna teď přijel a já byla v sámošce naproti.
Čtyřicet? Třeba, když se hodně napiju, ten hlad přejde.

Padesát? Potřebuju čůrat!!!

Přijíždí MŮJ spoj, po pražákovi ani stopa. Autobus zastavuje před nádražím. Vůbec nezajíždí k zastávce. To je podezřelé! Ale nemůžu si dovolit, aby mi ujel, močový měchýř by mi to už nikdy neodpustil.

Kvapně beru všechna zavazadla a běžím k autobusu.
„Do Budějovic,“ vypadne ze mě ještě přede dveřmi a zmateně začnu lovit peněženku z kabelky. Vůbec nevnímám, že na mě řidič mluví.
„Říkám, že bych vás správně neměl vůbec vzít,“ začnu poslouchat až teprve, když mu cpu padesátikorunu do ruky.
„Co?“ zeptám se nechápavě a snažím se nemyslet na kručení v žaludku.
„Nedostali jsme smlouvu s krajem a smíme tu jen vysazovat lidi z Bechyně.“
Nadechuju se, abych znovu vypustila: „Co?“, ale včas si uvědomím, že to by mě asi do Budějovic nedovezlo a tak raději zkusím: „A nešlo by udělat výjimku? Čekám tu už skoro hodinu.“
„No dobře,“ odpoví s významným povzdechem, „Čtyřicet korun, ale bude to bez lístku,“ řekne řidič rebelsky a vezme padesátikorunu, kterou mu celou dobu podávám. Nevrátí mi. Ale to nevadí, hlavně že jedu! A příště radši vsadím na parník.

Uložit

0

Jak jsem potřebovala instalatéra

To se takhle vrátím z akce ve dvě hodiny ráno a jediné, na co se těším, je to, že budu moct spát až do osmi. V půl šesté ráno ale zjistím, že tak růžové to rozhodně nebude. Nejdřív si myslím, že se mi to jenom zdá a snažím se to ignorovat. Tou dobou mám ještě soukromou půnoc. Ale zuřivé bušení na dveře neustává.

Vyženu tedy přítele z postele, aby se šel podívat, co je to za blázna, a dozvídám se, že sousedce úspěšně vytápíme byt. Zavolám instalatéra, zhruba mu popíšu, co se děje (“Tady jsou nějaký trubky a teče přes ně voda.” “Jaký trubky?” “No, šedivý.”), a on slíbí, že do hodinky přijede.

Stihnu se v klidu nasnídat, zacvičit si, umýt nádobí, pověsit prádlo a odpovědět na veškerou korespondenci. V půl desáté mi začne být trochu divné, že tu ještě není. Volám tedy znovu. Z instalatéra vyleze, že  má vlastně na starost nějakou velkou zakázku a že k nám to nestihne. Zní při tom, jako by vyzrazoval státní tajemství, takže poznámku o tom, že to mohl říct rovnou ráno, si nechávám pro sebe.

Volám někomu dalšímu. A ten skutečně do hodiny přijede. Ukážu mu trubky na záchodě, on velice významně pokývne hlavou, aby celé závadě dodal na pořádném významu,  a pustí se do práce.

Očekávám, že to bude podobně zdlouhavé, jako když jsem se ho snažila dostat do bytu. Ale to se pletu. Neuběhne ani deset minut a instalatér už vypisuje fakturu.
“Dva tisíce, mladá paní.”
Nevěřícně na něj vykulím oči. Za deset minut práce?
Instalatér z mé mimiky pochopí, že se mi to nelíbí, a tak hned dodává: “To víte, havarijní výjezd.”
“Po pěti hodinách?”
“No, já tu byl do hodiny,” usadí mě a natáhne ruku pro peníze.

Neochotně zaplatím a doufám, že od instalatérských problémů budu mít zase na několik let klid.

Ale…

O měsíc později
Je sobota. Půl desáté večer. Sedím na gauči zachumlaná do deky, čtu knížku a koketuju s myšlenkou, že usnu. Ozve se zabušení na dveře. Sousedka. Vytápíme jí byt.

Jdu zkontrolovat, jak je to možné. Instalatér trubku sice opravil, ale tím způsobem, že horní a dolní část spoje, kde to netěsnilo, oblepil slaboučkými proužky izolační pásky. Oprava za dva tisíce jak bejk.
A světe div se, dolní proužeček se odlepil!

Přítel volá instalatérovi. Na číslo, které by mělo být dostupné nonstop. Ale jediné, co se z druhé strany ozve, je: “Volaný účastník je nedostupný. Zavolejte prosím později.”
Zjišťuji, že víc překvapená bych byla, kdybychom se skutečně dovolali.

Je nám jasné, že sousedka by nás pravděpodobně zabila, kdyby jí celý víkend přes strop prokapávala voda. Akčně jedeme do Globusu a v posledních minutách před zavírací dobou se nám povede ukořistit několik druhů izolačních pásek.

Zbytek večera pak trávíme velice romanticky na záchodě postupným oblepováním odpadní trubky. No řekněte, co víc si člověk o víkendu může přát? Sedět přitulení na gauči a za světla svíček popíjet červené víno? Nad záchodovou mísou se přece můžete tulit úplně stejně!

V pondělí mi milý pan instalatér po telefonu oznámí, že reklamaci na “opravu” v žádném případě nepřijme. A že se prý musí vyměnit celé trubky, ať si to laskavě domluvíme s bytovým družstvem.
Než stihnu přesně artikulovat svůj vztek a nespokojenost, instalatér telefon pokládá.

Volám tedy majiteli bytu, aby se rozhodl, co s tím bude chtít dělat.

Majitel se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět předsedovi družstva.
Předseda družstva se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět instalatérovi.
Instalatér se na to přijíždí podívat. Významně kýve hlavou a říká, že to dá vědět jiným instalatérům.
Jiní instalatéři se na to přijíždí podívat. Významně kývou hlavou a říkají, že během několika dnů to přijedou opravit.

Heuréka!
Trubky nám naštěstí opravili. Ale doufám, že příště nebudou muset měnit třeba elektrické rozvody. Takový nápor lidí bych asi nezvládla.

0

Jak jsem hrála šachy

Můžu vám zaručit, že když vylezete po dvou hodinách ze saun, zabalíte se do měkkých županů, dáte si mojito a místo Člověče, nezlob se rozehrajete partii šachů, budete se cítit jako ti největší intelektuálové.
Tedy dokud u toho nezačnete mluvit…

Já poté, co jsem šest tahů zabila tím, že jsem utíkala s koněm: “Toho koně bych nejradši jen tak z principu utratila.”
Sestra: “Neboj, brzo půjde na salám.”

Já, když jsem přišla o dámu: “Se ti to s tou tvojí čarodějnici machruje, co?”
Sestra: “Je mi jasný, že bys obětovala i krále, jen abys mi jí taky zamordovala.”

Já: “Záleží na tvojí taktice a strategii.”
Sestra: “Tu se nikdy nedozvíš … protože neexistuje.”

Sestra, když jsem nesmyslně obětovala svojí dámu: “Taková drama queen!”

Já, když sestra získala druhou dámu: “Hele, když král dojde do cíle, můžu ho taky za něco vyměnit?”

Schválně, jestli uhodnete, kdo vyhrál? 

Uložit

0

Jak jsem nakupovala dárky

Je začátek listopadu a někteří mí přátelé nadšeně popisují, jak už mají nakoupenou půlku dárků na Vánoce. S úsměvem je poslouchám a přitom si v duchu říkám, jestli to trochu nepřehánějí. Vždyť je to teprve chvíle, co skončilo léto, a Vánoce jsou ještě tááák daleko.

Začátek prosince. Spolu s prvním sněhovým popraškem na mě začínají dopadat i záchvěvy vánoční nálady. Asi bych měla začít plánovat, komu všemu chci něco koupit, a čím je obdaruji. Při jedné z četných nocí, které trávím svou oblíbenou kratochvílí (tedy spíš „dlouhochvílí“) – tupým koukáním do stropu, mě najednou zaplaví vlna nápadů na ty nejúžasnější dárky, které si kdo může přát. „Hned ráno si je pečlivě musím zapsat do diáře,“ připomínám si, když se pomalu začínám nořit do hlubin spánku.

Ráno se probouzím s myšlenkou na to, že si hned všechno zaznamenám, ale ouha. Zjišťuju, že jsem ve skutečnosti nic nevymyslela, akorát se mi o tom vymýšlení zdálo. Ale co. Je teprve začátek prosince. Mám ještě dvacet čtyři dní, takže není důvod k panice.

Desátého prosince už začínám pociťovat určitý tlak na to, že bych s tím měla nějak pohnout. Píšu si seznam těch, které budu obdarovávat, a jsem na sebe hrdá. Jak to všechno skvěle zvládám. Hrdost se mě drží ještě další čtyři dny.

Čtrnáctého vezu fotky klientce. Poté co musím vykopávat auto z několika metrových závějí (tak mi to alespoň připadá, když kolem něj pobíhám s pidi košťátkem, snažím se neumazat bílý kabát a auta kolem mě sviští stejnou rychlostí jako v novém Bondovi), se spontánně rozhoduji, že zajedu do Olympie a tam prostě dneska všechno nakoupím. Jsem tak spontánní, že si zapomenu vzít pracně vypracovaný seznam šťastlivců, kteří ode mě obdrží materiální potešení. Ale co, aspoň se teď ukáže, na koho opravdu myslím.

Procházím Olympii poprvé, abych zmapovala, jaká je nabídka. Oblečení. Oblečení. Oblečení. Kosmetika. Oblečení. Oblečení. Něco mi říká, že ode mě letos všichni dostanou buď kosmetiku, nebo oblečení.

Procházím Olympii podruhé, protože nemůžu uvěřit tomu, že je na výběr jen oblečení nebo kosmetika. Nebo každému vytisknu poukaz na kávu/hranolky/čínu/hamburer/…

Pocházím Olympii potřetí a nadávám si, proč jsem si vzala boty na podpatku. Ale s vypětím sil kupuju tři vcelku originální dárky, které nejsou oblečení nebo kosmetika. Ještě něco pro malého bratránka a zbytek objednám na internetu.

Po dobrých deseti letech vstupuju do hračkářství a poprvé v životě se obracím na tu „nezajímavou“ stranu regálů, kde jsou hračky pro kluky. Žádné nepřirozeně vychrtlé panenky se strašidelně velkýma očima, tady se děje všechna akce: lety do vesmíru, divoké jízdy v angličácích, průzkumy s meči a pistolemi. A já jsem úplně ztracená. Co sakra může šestiletý kluk chtít? Už mu málem rezignovaně kupuju penál s nějakou černobílou ovcí, které je plný regál, ale naštěstí se včas zastavím. Jsem přece kůůůl tetička! Ta nekupuje věci do školy. Ale jsem taky pacifistka, takže mu nehodlám kupovat žádné zbraně. Možnosti nebezpečně řídnou. Nakonec odcházím s mrňavou krabičkou lega a modlím se, abych nebyla příčinou některé z budoucích návštěv ambulance, kdy budou dusícímu se bratranci vytahovat jednotlivé dílky stavebnice z krku/nosu. To by moc kůůůl nebylo.

Mise skoro splněna. Teď už jen nakoupit nějaký alkohol (Kéž y vše bylo tak snadné jako nakupování alkoholu!), přísady do těsta na perníčky a hurá domů!

Z nákupního maratonu jsem natolik zdecimována, že si musím dát přes víkend od svátků klidu pauzu.

Sedmnáctého prosince, pondělí. Začínám milostivě objednávat dárky z internetu. Do každého eshopu vždy pečlivě volám, abych se ujistila, že dárky stihnout dodat do pátku. Nechci, aby se opakovala situace z Vánoc asi před třemi lety, kdy dárky nestihly přijít včas a já jsem všem musela nakreslit, co ode mě někdy v lednu dostanou. Kdo ví, jak „úchvatně“ kreslím, si dovede představit, že to nebyly moc veselé Vánoce.

Večer se hrdinsky pouštím do přípravy těsta na perníčky. Zachytit med a vajíčka, aby nestékaly z válu na kuchyňskou linku a z ní na moje nohy a na podlahu, mi připadá stejně marné, jako …. Když je vytvořena jakási hmota ucházející barvy a akceptovatelné konzistence (a já v sobě mám několikátou sklenku vína, což výrazně zvyšuje moji toleranci k předcházejícím dvěma kritériím), začínám hledat vykrajovátka a zjišťuji, že náš byt nic takového neobsahuje.

Je čas na kreativitu! Jako nejjednodušší a nejméně estetická varianta se jeví rozřezat těsto na obdélníčky. Pak ale naštěstí objevuji kulaté sítko na louhování čaje a cukroví je zachráněno!

Devatenáctého prosince, středa. S provinilým úsměvem nesu do tiskárny objednávku na kalendář a asi třicet fotek. Aby mě nevyhodili, že už nestíhají, velkoryse jim sděluji, že si pro něj přijdu až v pátek odpoledne, a utíkám pryč rychleji, než si prodavač stihne uvědomit, co mi to právě odkýval.

Dvacátého prosince, čtvrtek. Koordinuji sestru v Německu, co má ještě dokoupit. O dva dni později se dozvídám, že si mé instrukce špatně vyložila a máme teď pro někoho dvě „sady“ dárků a pro někoho vůbec nic.

Dvacátého prvního prosince, pátek. Jdu si do tiskárny vyzvednout svoji objednávku a zjišťuji, že kalendář už je sice hotový, ale na fotky nějak zapomněli. Velice srdceryvně jim popisuji, jak moc nutně fotky potřebuji, že bez nich kompletně zkazí celé Vánoce mé klientce. Mé psí oči jsou tak neodolatelné, takže mi je tisknou „na počkání“, na které musím čekat skoro hodinu.

Dvacátého druhého prosince, sobota. S přítelem nosíme dárky do auta na dvakrát. V duchu vzpomínám, jak jsem to zvládala loni, když jsem jela vlakem, a vybavuje se mi pravidlo o „instatních dárcích“, které musely dosahovat pouze určitých rozměrů a hmotnosti, abych je vůbec koupila.

0

Jak jsem měnila pneumatiky

Parkuju před pneuservisem. Zimní pneumatiky v kufru i pneumatiky, co musím odvézt domu trůnící mi na zadním sedadle, rozverně poskakují, když brzdím. Dělicí čára mezi jednotlivými parkovacími místy se mi vine přesně pod prostředkem auta. Na to mám talent! Omotávám šálu kolem krku, nasazuju klobouk a v růžových balerínách hrdě kráčím do pneuservisu.

Technik mě vítá s blazeovaným úsměvem na rtech a říká, ať se posadím. Prý bude mít pár jednoduchým otázek a pak se pustí do práce. Sebevědomě kývu, jsem přeci emancipovaná žena, která musí takovou triviální věc zvládnout levou zadní.

„Máte ty pneumatiky s disky?“ ptá se technik nonšalantně a mě začíná zamrzat úsměv na rtech. Co jsou to proboha disky? Nevinně krčím rameny.
„Co máte za auto?“ pokračuje dál s otázkami.
Chce se mi vyhrknout: „Černé,“ ale naštěstí se včas zastavím a začnu usilovně přemýšlet, co to tam je vepředu nalepeno za znak.
Po dobrých deseti vteřinách něco nesměle pípnu a technik pokračuje: „Jezdíte s tím autem víc po městě nebo mimo něj?“
„Myslíte na počty kilometrů nebo frekvenci?“
Teď je zase řada na technikovi, aby zarputile mlčel a přemýšlel. Na otázku mi neodpovídá a jen si něco trucovitě píše do karty, co má před sebou na stole. Připadám si, jako by na mě byl vypracován posudek o mé psychické způsobilosti.

Odchází s tím, že za deset minut bude hotovo. Dělám si kávu a zběžně listuju módními editoriály z nového Elle. Minuty se nekonečně vlečou. Uplyne jich dobrých patnáct, když se ve dveřích od dílny objeví technikova hlava.

Vyhrkne na mě cosi nesrozumitelného, co po rozkódování (=půl minuty na něj civím s otevřenou pusou a nepřítomným pohledem) znamená: „Disky vašich zimních pneumatik jsou větší než disky, které máte na zadním sedadle, a menší, než ty, na kterých máte letní pneumatiky. Co s tím mám udělat?“
„Nešlo by to nějak dotáhnout?“
Technikovi se na tváři objeví shovívavý úsměv, který mají lidé vyhrazený pro blázny, jimž nemá cenu nic vysvětlovat, a kroutí hlavou.
„A co bych s tím teda měla dělat?“ ptám se neohroženě dál.
„Můžete ty pneumatiky vrátit. Nebo dokoupit disky, které k pneumatikám budou pasovat.“
„Kolik stojí disky?“ tážu se a představuju si, jak bude otravné vysvětlovat obchodu, odkud pneumatiky mám, že bych je chtěla vyměnit, pak je nějak pracně balit a táhnout je na poštu.
„Tisíc pět set,“ odpovídá technik pohotově.
„Tak to beru, objednejte je,“ říkám rozhodně (protože jsem si s sebou zapomněla vzít oba mobily a nemůžu se poradit s přítelem).
„Chcete tu rovnou nechat ty pneumatiky?“
„Jasně, bude to jednodušší,“ a spokojeně, jak jsem to skvěle zařídila, odjíždím.

Když jsem doma, volám příteli, abych mu podala report o celé akci.
„No, takže nám z toho obchodu omylem poslali místo čtrnáctek patnácky,“ říkám jako zkušená automechanička, “ale nedělej si starosti, už jsem objednala disky, co na to budou sedět.”
“Nechtěla bys radši zavolat do toho obchodu, aby nám to vyměnili, když udělali chybu?”
Nechtěla, ale nechávám se přesvědčit. Paní na infolince je velice ochotná a moc se omlouvá. Prý k nám hned zítra pošle PPL, aby si pneumatiky vyzvedlo. Takhle se to řeší!

Volám do pneuservisu, že nebudu chtít disky.
“Jak jsem zjistila, poslali nám z obchodu špatnou velikost. Skutečně jsme objednávali čtrnáctky a ne patnáctky, tak je budeme vyměňovat,” vysvětluji technikovi a tentokrát se moc omlouvám já.
“Ale čtrnáctky vám poslali, to ty disky jsou patnáctky,” odpovídá technik a úplně cítím, jak se mu hlavou honí: “Blbá ženská…”
“Ahá,” odpovídám nevinně, “tak to tedy necháme tak, jak jsme se domlouvali,” říkám potupně a naivně si myslím, že tím celá eskapáda končí.

Ale…
Hned druhý den volá technik: “Pani, tak to tady máte. Vezměte si s sebou šest tisíc. Hodilo by se vám přijet zítra v půl druhé, abychom to vyměnili?”
“Ano,” přitakávám a až tak moc nevnímám, co říká.

Že něco nehraje, mi začne docházet, až teprve, když zavěsím. Hmm … to asi tehdy myslel tisíc pět set za jeden disk … hmmm… šest tisíc … to se mi moc utrácet nechce.
Radostnou zprávu hned volám příteli. Sdílí stejné pocity jako já. A ať prý do pneuservisu zavolám, že bychom ty disky teda nechtěli.

Telefonní číslo onoho blazeovaného technika už znám pomalu zpaměti. A on zřejmě moje také, protože mě ani nenechá představit se a hned se ptá: “Co to bude tentokrát?” Opatrně mu sděluji, co mi leží na srdci.
“Jó pani, to už je pozdě,” odpovídá na mé oznámení, že disky nebudu chtít, “už jsme to všechno smontovali dohromady.”
Pípnu něco o tom, že teda zítra přijedu a zavěšuji.

Druhý den s posledními zbytky hrdosti parkuji na stejné čáře jako při předchozí návštěvě. V růžových botách opět cupitám do pneuservisu a v duchu se omlouvám všem ženám za to, co jsem provedla s naší pověstí.

Ale má to i kladnou stránku: S přítelem jsme se svorně shodli na tom, že co se auta týče, příště už budu zařizovat maximálně to, co za vůni tam budeme mít.

0

7 důvodů, proč ztratit platební kartu

Nekoupíte si tu desátou sukni, kterou tak nutně musíte mít.

Ani další boty.

A parfém.

Budete utrácet jen za to, co OPRAVDU potřebujete (= pečivo a nějakou zeleninu … a tu krásně cihlově červenou sukni), protože musíte vydržet s tím málem hotovosti, co vám zbylo v peněžence.

Popovídáte si se spoustou nových lidí – například s ochotným pánem na technické podpoře bankomatu a ne až tak ochotnou Slovenkou na zákaznické lince mBanky.

Dokonale se seznámíte s okolím bankomatu – se všemi šterbinami, tlačítky a dokonce i odpadkovým košem poblíž.

Otřese se váš dlouho testovaný skeptický pohled na lidi, když ten, kdo vaši kartu najde, ji zablokuje nikoli tím, že se bude snažit prolomit váš PIN, ale nechá ji zablokovat v bance!

0

Jak jsem si kupovala počítač

Zběsile trhám izolepu z té největší krabice, co mi trůní v pokoji. Připadám si jako tříleté dítě, když konečně usedne po celém dni netrpělivého čekání pod vánoční stromeček a pustí se do likvidace nádherných balících papírů, aby odhalilo, co za tajemství se skrývá uvnitř. Rozdíl je jedině v tom, že já vím, co je v kartonu schováno, a neznám žádného postaršího pána, který by byl ochotný mě obdarovávat, aniž by čekal něco na oplátku.

Ale to vzrušení, když černou, lesklou bedýnku vysvobodím z polystyrenu, je určitě stejné. Kabely zapojuju takovou rychlostí, jako by na ní závisel osud celého světa. Konečně už snad počítač bude stačit mému tempu práce a nebudu muset provozovat „z nouze multitasking“ (= než se vám otevře nějaký program, zvládnete si utřít prach na stole a pověsit vyprané prádlo)!

Ani nedýchám, když mačkám startovací tlačítko. Takového ušetřeného času mě čeká! Ale…
„CPU fan error,“ objeví se nepřátelským bílým písmem na ještě stále černé obrazovce. Error … to neznačí nic dobrého. Zkouším osvědčený trik „zapnout a vypnout,“ ale počítač si stále otravně stojí za tím, že s těmi větráky je fakt něco v nepořádku.

Jako správná mechanička se chopím křížového šroubováku a hrdě ho odnesu příteli, aby mi to nějak opravil (protože programátoři přece ví VŠECHNO o počítačích).Přítel vytahuje různé drátky a podivné destičky, které mi připomínají makety nějakého mimozemského města.

Po chvíli je hotovo. Upouštím od svých fantaskních představ a nedočkavě počítač znovu zapínám. Vteřiny se vlečou. Ale nakonec startují Windows a zdá se, že vše bude oukéj. Celý večer trávím romanticky nad instalací všech programů, co potřebuji k práci. Činnost je to dvojnásob zábavná vzhledem k tomu, že před měsícem jsem přesně to samé dělala na notebooku.

V radostném opojení ignoruji, že se mi počítač několikrát sám od sebe vypne. „To je jen náhoda. Do rána se to určitě nějak vyřeší,“ utěšuji se, když se to stane popáté a velice svědomitě ignoruji fakt, že by mohlo být něco v nepořádku.

Leč při rozbřesku se vše opakuje. Poslední kapkou je, když počítač svůj husarský kousek předvede uprostřed retušování jedné fotky.  Tohle tedy ne. Stejně rychle, jako jsem včera kabely zapojovala, je teď zase odpojuji, a snažím se počítač dostat do cárů, které ještě včera byly krabicí. Nic, co by pořádná dávka izolepy nespravila!

Vklouznu do bot na podpatku, na hlavu nasadím klobouk a začnu s těžkým nákladem cupitat na tramvaj. Po včerejším zážitku z jízdy po městě, kdy stihnout projet na zelenou bylo stejně adrenalinové jako zabít mouchu rukou, nechám auto radši nakřivo zaparkované před domem. Tramvaj mi samozřejmě ujede před nosem a při marné snaze skočit do vozu jako nějaký akční hrdina, mi ještě odletí klobouk do dáli, ale na to už jsem nějak zvyklá.

V obchodě prodavači zevrubně popisuju své nepříjemnosti a říkám si, že za takovou diagnózu mi v servisu určitě budou líbat ruce. Prodavač na klávesnici pracně vyťuká: „Hlásí chybu větráků a sám od sebe se vypíná,“ strčí mi papír k podpisu a nashledanou. Třicet dní prý uteče jako voda.

Doma zapínám notebook a doufám, že si nevšiml převratu, který jsem se snažila udělat. Ale šeredně se pletu. Ten malý mizera je snad ještě pomalejší než předtím. V následujícím měsíci se ještě pořádně procvičím v multitaskingu…

Uložit

0