Budu vypadat jako jednorožec?

Ke komoře u nás v bytě mám zvláštní vztah. Na jednu stranu ji mám ráda. Kam jinam bych dala rýži, olivy, pruduškové čaje, prkýnko na šunku, přepravku na kočku, kladívko, hřebíky, šrouby a šroubováky, karimatky, spacáky, stan, ešusy, sešity ze střední, krosnu, pět batohů, leštěnku na gauč, žehlicí prkno, kýbl, koště, mop, sušák na prádlo, igelitky z Albertu a kufr s noži, které jsem dostala do výbavy?

Na druhou stranu to místo tak trochu nenávidím. Navzdory všem snahám je tam neustálý chaos. Občas mám pocit, že tam vzniká samovolně. Jako v životě. Nehledě na to, jak moc se v něm snažím udělat pořádek, náskládat jednotlivé kusy do kovových polic a pozavírat do úhledných krabiček, vždycky se najde něco, co nikam nepasuje. Nebo zrovna není čas to všechno třídit a tak to prostě nechám válet na zemi, že se k tomu někdy později vrátím, abych se s tím vypořádala.

A pak se najednou stane, že přes harampádí na zemi nedosáhnu na poličky. A místo toho, abych to po sobě uklidila, začnu prázdnou basu od piva používat jako schůdky. Což funguje skvěle do té doby, než si začnu být příliš jistá sama sebou a stoupnu moc na bok a basa se převrátí a zlomím si prostředníček na levé noze.

Nebo se takhle snažím vytáhnout karimatku a jsem tak našponovaná, že by ze mě měl radost nejeden učitel jógy, když tu mi z jedné poličky spadne na hlavu žehlička. Hezky špičkou doprostřed čela. To vás pak nutí zamyslet se nad dvěmi věcmi:
Je šance, že budete vypadat jako jednorožec?
A nestálo by za to někdy všechno z gruntu uklidit?

Zapomeneme na sebe?

Jako malá jsem každé léto trávila na vesnici. Prvního července jsme do auta naskládali domečky pro panenky, puzzle, pastelky, notesy a nějaké to oblečení a na dva měsíce zmizeli na chalupu. Každé ráno jsem s mamkou a ségrou chodila snídat zmrzlinu do Jednoty na náměstí. Odpoledne řešila dilema, jakou lahev vzít k rybníku, abych s ní mohla polívat klouzačku, a později to, jestli mi ručník bude ladit k plavkám, protože po Honzovi od vedle jsem pokukovala už od loňských prázdnin. Do dneška si vzpomínám na to, jak jsme se jednou se ségrou o půlnoci vydaly na místní hřbitov, i na to, jak jsme podnikly výpravu do lesa, abychom poprvé vyzkoušely cigarety.

Pak je ale spousta věcí, které si nepamatuji ani trochu. Jak pihaté byly kamarádky, se kterýma jsem prožila všechna dobrodružství? Jak jsme měly zařízený pokoj? Byla půda opravdu tak tajuplným místem nebo tam rodiče prostě jen uskladnili hromadu harampádí? A jak jsme vlastně všichni vypadali před patnácti lety? Jak nám zářily oči a které vrásky měly rodiče už tenkrát? Jak ráno svítilo sluníčko na terasu?

Nedávno jsem při třídění fotek náhodou narazila na pár starých záběrů z doby, kdy mi bylo asi deset let, a nestačila jsem se divit, jak vypadal náš králík a že jsem ho nosila na hlavě. Když si občas otevřu krabici se starými dopisy, ožívají mi v hlavě znovu teplá léta na zahradě u babičky, kdy jsem s třesoucím se srdcem čekala, jestli mi napíše SMSku a podle toho, jak dlouho mu to trvalo, usuzovala, jestli mě miluje.

Pamatovala bych si takové věci i bez pečlivě střežených krabic vzpomínek?

Krása všude kolem nás: Alpy 2016

Minulý týden jsem byla na dovolené v Alpách, kde jsme se šplhali do hor, chodili po zasněžených lesních cestách a jezdili na kole kolem horských jezer. Protože mě poslední dobou začalo zajímat vytváření videí, rozhodla jsem se, že kromě fotek tam i něco natočím.

Připadala jsem si jako v době, kdy jsem začínala fotit. Na svět kolem sebe jsem najednou koukala úplně jinýma očima. Sledovala jsem, jak se hýbou listy v poryvech větru, jak se tříští voda dopadající na kameny obrostlé mechem, jak pomaličku odkapávají kapky tajícího ledu. A znovu a znovu jsem si připomínala, jak je ten náš svět nádherný a jaké máme štěstí, že v něm můžeme žít.

Podívejte se na video, které na dovolené vzniklo. Je mi jasné, že není dokonalé, ale třeba se mi na vás pomocí něj podaří přenést alespoň trochu radosti a vděčnosti, kterou jsem v Alpách vnímala já.

Sledujete odrazy světel na stropě?

Je pozdě večer. Ležím v posteli a místo toho, abych se snažila usnout, pozoruji svojí kočku. Sedí na kraji postele, ani se nehne a upřeně sleduje, jak se na stropě míhají odrazy světel od aut.

V tichu, kdy už celý dům spí, počítač je vypnutý, mobil mám ve vedlejší místnosti a nehraje žádná hudba, vzpomínám na to, jak jsem jako malá na dovolené usínala v karavanu.  V pruhovaném tričku, které bylo o dvě čísla větší, a s divně zacuchanými vlasy, protože jsem si chtěla vyzkoušet, jak se dělají dredy, jsem také upřeně sledovala odrazy světel aut na stropě. Poslouchala jsem vzdálený zvuk motorů a představovala si, za jakými bláznivými dobrodružstvími musí takhle pozdě v noci
uhánět.

Bylo krásné vydávat se na imaginární výpravy do exotických krajů a přitom se pomalu nořit do snů. A tak jsem se včera večer vykašlala na spánek. Ležela jsem a místo toho, abych sledovala záři z displejů, pozorovala jsem, jak se na stropě prohání prohání odrazy světel aut. Tentokrát už s rozčesanými vlasy jsem si představovala, za jakými dobrodružstvími se vypravili, a slíbila si, že to musím dělat častěji.

7 důvodu, proč mít na dovolené alergii na sluníčko

  1. Neopalíte se, takže vám po návratu domů nikdo nebude závidět.
  2. Je to záminka ke konverzaci, protože na pláži vás budou s podivem zastavovat snědí muži a ptát se, jakto že jste tak bledá.
  3. Budete schopni podávat přesné informace o tom, jaký je kde v danou hodinu stín.
  4. Důvěrně se seznámíte s místním lékárníkem.
  5. Pochopíte, že vzhled není všechno. Nebo se tím alespoň utěšujete, když víc než lidskou bytost připomínate dalmatina.
  6. Zjistíte, že i ve vedrech je možné přežít v dlouhých kalhotách a košilích. Takže aspoň nějak budete připomínat domorodce.
  7. Budete mít o čem psát na blog.

 

Co jsem se naučila v Alpách

  1. Rakouští silničáři mají tajný prostředek, díky kterému udržují většinu silnic suchých navzdory jakémukoli množství sněhu nebo deště.
  2. A podobný přípravek používají pravděpodobně i na své domy, které jsou vždy naprosto dokonale opravené.
  3. Řízek s rýži je regulérní pokrm! (A brambůrky s příchutí leča bohužel také.)
  4. Když vám opálený, šedesátiletý Rakušan bude doporučovat nádhernou dvohodinovou procházku, připravte se na celodenní výšlap s takovým převýšením, za jaké by se nemusel stydět ani Mount Everest.
  5. Krávy nežerou pampelišky a většina plotů kolem jejich pastvin je pod proudem. Neptejte se, kolikrát za sebou jsem se to naučila.
  6. Nemusíte mít strach, že byste v dubnu mokli. Tou dobou ještě normálně sněží.

Výlet do Českého Švýcarska podruhé

Ráno mě budí kapky deště bubnujícího o střechu. Líně se převaluji z jednoho boku na druhý a přemýšlím, jestli by v takovém počasí nebylo lepší strávit celý den v křesle před krbem s horkým čajem a zachumlaná do deky.

Chvilku se tou myšlenkou nechávám unášet, ale pak se odhodlám a vylezu z postele. Už když jsme sem včera přijeli, měla jsem pocit, jako bych vstoupila do časové bubliny. Chata, ve které přespáváme, totiž vypadá, jako by ji někdo před dvaceti lety neprodyšně uzavřel, a my byli jejími prvními návštěvníky po dlouhé době.

Na každém kroku dýchá nostalgie, protože zastarálá lednička ve mně vyvolává vzpomínky na to, jak jsem byla malá a v ledničce doma nedosáhla na vyšší poličky. Z přesně takových hrníčků jsem srkala horký čaj během podzimních prázdnin u babičky. A v povlečení s kytičkami jsem měla zabořený nos, když mi mamka četla pohádky před spaním.

Balím si do batohu jablka a tatranky a vzpomínám na to, jak nám rodiče na školní výlety připravovali řízky s chlebem. Dřív jsem se za to styděla, ale teď by se docela hodily.

Program na sobotu je jasný: fotka pod Pravčickou bránou, oběd na Mezní louce, ulovit někde pohledy a na pramicích zase zpátky k autu.

Ač jsem v nádherné přírodě, první úsek cesty jsem docela podrážděná. Pravda, zvolila jsem hodně známou cestu přes park, ale že půjdeme sedm kilometrů v nepřetržitém zástupu německy, rusky, francouzsky a anglicky hovořících turistů, jsem opravdu nečekala. Chtěla jsem slyšet zpěv ptáků a šum listů, ne pokřikování, kde ještě se musí někdo vyfotit.

Za Mezní loukou už je naštěstí klidněji. Všichni turisté jsou naskládaní v pohodlných autobusech s klimatizací, srkají rospustnou kávu z automatu a spokojeně si odškrtávají další místo, které navštívili. A já se můžu ponořit do obdivování krajiny kolem.

Na neděli máme naplánovanou už jen krátkou odpočinkovou trasu, abychom stihli dojet včas zpátky do Prahy. Průvodce říká, že je to příjemná vycházka vhodná pro rodiny s dětmi. Dvě hodiny stoupáme do strmého kopce, přelézáme spadané klády a šplháme na obrovské balvany. Chvílemi mám pocit, že se mi vzbouří posádka. Ale naštěstí jsou to dobrodruzi, takže se vyškrábeme i na několik rozhleden.

Výlet zakončujeme pořádným obědem. Mastnýma rukama rychle dopisuji pohledy, abych je odsud stihla poslat, a vracíme se domů. O pár puchýřů a spoustu příjemných zážitků bohatší.

Co jsem se naučila v Thajsku

  1. Ví, jak udělat neodolatelné nabídky. Proč si kupovat jednu dopisní známku za 10 bahtů, když můžete mít dvě za třicet?
  2. Pokud během dovolené sníte víc prášků než doma za celý rok, možná nejte úplně stavění pro tropy.
  3. To, že existují mastičky, po nichž mizí opálení, neznámená, že vám to jako dalmatinovi bude slušet.
  4. Je možné žít jen na tropickém ovoci.
  5. Jaká je ideální oprava, když vám nefunguje termostat u klimatizace a v pokoji je pořád zima? Vypnout klimatizaci!
  6. Když červené víno stojí třikrát víc než v Čechách, dostanete skvělou příležitost, jak detoxikovat svůj organismus.
  7. Kdo má větší auto, má většinou přednost. Kdo má skútr a odvahu, má přednost vždycky.

Co jsem se naučila při zařizování nového ateliéru

Když se sejdu v jedné místnosti s kladivem a šroubovákem, vždycky je to velice poučná záležitost. Při zařizování tohoto ateliéru jsem se naučila například tyto věci:

  1. Když chcete sestavovat nábytek, je dobré vzít si  s sebou alespoň nějaké nářadí. Nebudete pak muset hřebíky zatloukat držáky pozadí.
  2. Existuje zhruba milion typů garnýží. Garantuji, že v každém novém prostoru bude takový typ, na nějž jste ještě nekupovali jezdce.
  3. I přesto, že budete krok za krokem následovat návod, je možné postavit skříň zrcadlově obráceně.
  4. Když postavíte skříň zrcadlově obráceně, nemusí se vám do ní vejít poličky a je šance, že ji budete muset úplně celou rozebrat. (Ano, i vytahat hřebíky, které jste tak poctivě zatloukli držákem pozadí.)
  5. Pokud si vše chcete udělat sami, záhy zjistíte, že aku šroubovák má o něco komplikovanější ovládání než: “Drahý, mohl bys to prosím zašroubovat?”

Jaké jsou vaše zkušenosti se sestavováním nábytku?

Tři mrknutí a jeden a půl nádechu

Bylo 12:37 a přesně po dobu dvou vteřin na sebe hleděl pár mědově hnědých a blankytně modrých očí. Byl to pohled, který si nevšímal plnosti rtů a ostrosti rysů obličeje, ale zkoumal, kolik vrásek od smíchu má ten druhý kolem očí.

Nepromluvili spolu jediné slovo. Jen spolu sdíleli tři společná mrknutí a jeden a půl nádechu. Ale přesto cítila, že když jeho řasy rozvířily vzduch, šeptal jí tajemství, která nikomu jinému neprozradí. A spolu s tím, jak se jí rozšířily zorničky, odhalila mu, jakou samotu cítila celý život.

Tři mrknutí a jeden a půl nádechu. Po takovou dobu si majitelka medově hnědých očí připadala celá. A od té doby věděla, že život někdy může dávat smysl.