Český kras s krosnou na zádech

Mít šedesáti litrovou krosnu a vědět, že se do ní musím vejít s věcmi na celý víkend. To pak jeden rád oželí náhradní ponožky a vařič, aby se mu tam vešla lahev vína.

Pít vodu z potůčku a modlit se, že ta varovná hygienická zpráva pověšená poblíž už není aktuální a voda je pitná.

Jíst umělohomotným příborem přesmažený smažák s hranolkami a vědět, že z něj mám stejně větší radost, než z kulinářských rozmazleností v Praze.

Usnout pod širákem a ráno pak hledat, kam zvířata odtáhla batohy s jídlem.

Nemoct došlápnout na chodidla, ale přitom si to chtít zase co nejdřív zopakovat.

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Český kras

Uložit

Uložit

Přečteno za květen

Geniální přítelkyně – Elena Ferrante
Knížka, o které se mluvilo snad na každém knižním blogu, který jsem viděla. Z toho důvodu jsem k ní byla dost skeptická, ale musím uznat, že si opěvování zaslouží. Centrálním motivem je přátelsktví dvou dívek pocházejících z chudé neapolské čtvrti. Je vylíčeno s takovou upřímností, s jakou jsem se ještě nesetkala. Nedávno vyšel i druhý díl, který si určitě plánuji také přečíst.

4/5

Mapa Anny – Marek Šindelka
Sbírka povídek, ve kterých se toho ve skutečnosti až tak moc neděje, ale milovala jsem, jakých detailů si autor všímal, a poetiku, která byla všemi příběhy protkaná. Jeho další knížku, Únavu materiálu, si teď šetřím, až se dostanu do nějaké nostalgické nálady, abych si ji pořádně vychutnala.

5/5

Příběh služebnice – Margaret Atwood
Příběh služebnice na mě na Goodreads pravidelně vyskakoval v seznamech knih, které by si každý měl alespoň jednou za život přečíst. Když jsem pak zjistila, že se začne vysílat seriál, který je podle knížky natočený, bylo mi jasné, že přečtení nemůžu déle odkládat. A stálo to za to! Už dlouho se mi nestalo, že bych kvůli nějaké knížce musela ponocovat, abych ji dočetla.

5/5

Zázračný úklid – Marie Kondo
Na Zázračný úklid jsem čekala víc než půl roku, než na mě dojde řada v rezervacích v knihovně. Přečetla jsem ho na cestě do Brna a zpátky a hned po návratu domů jsem se pustila do úklidu. Byla jsem tak namotivovaná, že jsem vyhodila i věci, které jak postupně zjišťuji, docela potřebuji. Takže jestli mohu něco doporučit, s úklidem pár dní počkejte, ať pak nelitujete jako já.

4/5

Sapiens – Yuval Noah Harari
Kniha o trendech, které ovlivňují vývoj lidské společnosti – od kognitivní revolute, přes objev zemědělství až po objev nukleární bomby. Celkově šlo o zajímavé čtení, ale spíš bych ho brala jako obecný úvod k jednotlivým tématům.

4/5

Atlas zemí, které neexistují – Nick Middleton
Kniha má nádherný design, ale obsahově není příliš rozsáhlá. Přečetla jsem ji za necelý večer a spíš bych si ji dokázala představit jako články na blogu. Vzhledem k tomu, že jsem ji měla půjčenou z knihovny, nijak mi to nevadilo, ale kdybych ji kupovala, byla bych zklamaná. Nicméně šlo o zajímavé čtení, nevěděla jsem, že jsou i státy třeba o jednom obyvateli, které usilují o mezinárodní uznání.

3/5

V květnu jsem ještě rozečetla a nedočetla Na cestě od Kerouacka. Vážně jsem se snažila tím prokousat už jen kvůli tomu, že je knížka označovaná za beatnickou bibli, ale sazba textu byla tak nepřátelská, že jsem to vzdala.

Doma jsem měla také Čerpadlo 6, z něhož jsem přečetla první povídku. Ta nebyla špatná, ale nebyla ani tak dobrá, aby mě to přesvědčilo, abych ve čtení pokračovala.

 

Uložit

Uložit

Co jsem se naučila na Maledivách

  1. Chodit zahalená od hlavy k patě má jednu nespornou výhodu: nespotřebujete moc opalovacího krému.
  2. Konzumace jogurtů je doporučena jen opravdu otrlým jedincům. Místní totiž necítí potřebu dávat je do chlaďáků.
  3. Dovolenkový jídelníček se může skládat jen z tuňáka, rýže a kokosu. Celé tři týdny.
  4. I na ostrově, který vycházkovou chůzí přejdete za patnáct minut, se vyplatí mít auto. (Na ostrově dlouhém tak, že byste ho zvládli přehodit kriketovým míčkem, auto mají také. Ale plachta, kterou je přikryté, na něj už nejspíš přirostla.)
  5. Jak zažít trochu adrenalinu? Pokuste se pochopit místní lodní přepravu. Některé spoje jezdí jen v sudý den, jiné jen v lichý. Nic nejezdí v pátek a když jsou trochu větší vlny. A pak se pokuste dostat včas na letiště.
  6. Ani po třech týdnech nemusíte rozšifrovat, jestli se autem oficiálně jezdí vpravo nebo vlevo.
  7. Pochopíte tu hluboká filosofická moudra. Třeba to, že v životě nemůžeme mít nad vším kontrolu. Nikdy totiž nevíte, co z toho, co jste si objednali k jídlu, vám skutečně přinesou. A už vůbec netušíte, co vám pak naúčtují.

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Balkonová nostalgie

Ve vzduchu poletuje kávové aroma a tančí s bílými vlasy ženy na balkoně naproti.
Laškovně jí krade jednu vrásku za druhou.
Nejdřív vrásky bolesti a rýhy smutku, pak vlnky smíchu.
Hrbatá záda, třesoucí se ruce i chrupavky uší vytahané stářím.

Všechno je pryč.
Jediné, co existuje, je tahle nestárnoucí rozmluva s větrem.
Zavřené oči, ruce svírají studené zábradlí. V březových listech šumí vzpomínky (možná i v bukových, ale ty ve městech nerostou).
Poletující vlasy vypadají jako závoj.

Letmo se usměje a na tvářích se jí objeví ruměnec.
Na co myslíš?
Na dávného milence?
Na ukradené chvilky o samotě a dopisy, které si dodnes schováváš mezi oblečením?
?

Na ulici bouchnou dveře od auta. Vítr ustane.
Konec snění. Vrásky odhrnou závoj a naskáčou zpátky na čelo.
Přitáhnout si svetr těsněji k tělu a odejít do bytu.
Rozplynout se do reality.

Přečteno za duben

Většinou výběru knížek věnuji dlouhou dobu. Pečlivě pročítám recenze na Goodreads a na Amazonu, než se do nějaké pustím. Tenhle měsíc jsem se chtěla seznámit se současnou populární literaturou, a proto jsem zvolila jiný přístup. To, o čem jsem někde zaslechla zmínku a vysloveně se téma nemíjelo s mými zájmy, jsem si zarezervovala v knihovně. A pak se tím nějak snažila prokousat. Nemůžu říct, že bych z knížek byla zklamaná, ale s tím, jakého povyku se kolem některých vytvořilo, jsem od nich čekala trochu víc.

Nenechte si ubližovat – Al Marewa
Po několika letech, co se učím sebeobranu, jsem se dostala do bodu, kdy jsem frustrovaná tím, že nic neumím a stejně mě na ulici každý zmydlí. Což není úplně vhodné rozpoložení, pokud by skutečně na nějakou prekérní situaci došlo. Trenér, který mě dobře zná a ví, že to, co mám pochopit, si potřebuji přečíst, mi doporučil tuhle knížku. A byla skvělá. Čěrné na bílém tam bylo to, co se do mě snaží na sebeobraně vtlouct. Pasáže o tom, jak má člověk důvěřovat své intuici, a jak se psychicky zpevnit, bych doporučila přečíst každému (nejen ženám, na které je kniha primárně cílená).

5/5

O psaní – Alexandra Berková
Překvapivě knížka o tom, jak psát. Nečetla se mi snadno, ale i tak jsem si z ní toho hodně odnesla o tom, jak uvažovat o postavách nebo jak jednoduše vystavět příběh. Je tenoučká, takže se nechá přečíst za jeden nebo dva večery. Pokud se zajímáte o psaní, není tedy o čem váhat. Navíc ukázka toho, z jakých možných úhlů lze vyprávět o tom, jak šla Nanynka do zelí, je naprosto geniální.

4/5

Totální rauš – Norman Ohler
Zase ty drogy. Tentokrát ale z prostředí nacistického Německa. I přesto, že nešlo o napínavou beletrii ale o literaturu faktu, jsem tuhle knížku zhltla během dvou večerů. Vyprávění o tom, jak se ve velkém používal pervitin, aby měli vojáci větší výdrž, nebo jaký dopingový koktejl užíval Hitler, stálo za to. Vzhledem k tomu, že to byla kniha o drogách, bylo pomocí jejich (zne)užívání vysvětlováno až moc válečných událostí, ale beru to jako jeden z možných úhlů pohledu, který do celé problematiky vnesl nové světlo.

5/5

Literární spolek Laury Sněžné – Pasi Ilmari Jääskeläinen
Literární spolek a k tomu magický realismus. Asi nemusím zdůrazňovat, jak jsem na tuhle knížku byla zvědavá. Bylo to milé, originální čtení, ale od něčeho, co je opěvované na každém knižním blogu, jsem čekala maličko víc. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že by z knížky mohli udělat velice vizuálně zajímavý film (chvílemi mi přišlo, že autor měl podobnou úvahu a přizpůsoboval tomu styl psaní), a nejspíš si někdy v budoucnu přečtu i Město pod pahorkem, které u nás vyšlo nedávno. Ale prostě jsem čekala trochu víc.

3/5

O čem mluvím, když mluvím o běhání – Haruki Murakami
První knížka od Murakamiho, kterou jsem četla, a asi nebyla nejvhodnějším úvodem k tomuto autorovi. Ale byla jsem upřímně zvědavá, o čem všem se o běhání může psát. Sama běhám také a moc ráda, ale většina mých běžeckých zážitků by se nechala shrnout do dvou vět: “Bylo moc vedro/zima. Běžela jsem furt jen do kopce.” Běžecká část Murakamiho knížky by se zase mohla shrnout do: “Ztuhly mi z nějakého neznámého důvodu svaly. Ale doběhl jsem, protože nejsem máslo.” Murakami se téma pokusil rozvinout tím, že přemýšlel, jak běhání dlouhých tratí ovlivnilo jeho psaní, což bylo vcelku zajímavé, ale celkově by se tyhle myšlenky nechaly shrnout v jednom eseji a ne celé knížce.

3/5

Jaké knížky jste v dubnu přečetli vy?

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Přečteno za březen

Pokrm bohů – Terrence McKenna
McKenna je uznávaný etnobotanik a z více zdrojů jsem na tuto knížku slyšela chválu. Očekávala jsem od ní popis toho, jak jsme si v naší západoevropské kultuře hledali cestičky k různých druhům návykových látek. Kniha tématiku sice obsahovala, ale přišlo mi, že nepokrývala zásadní fakta, ale autor spíš vybíral ty drobnosti, které podporovaly jeho hypotézu o tom, že v pravěkém vývoji lidí sehrály významnou roli halucinogeny. Úvaha sama o sobě byla zajímavá svým silně nekonvenčním přístupem, ale bohužel mi nepřišlo, že by byla fakticky podložená.

3/5

Aristokratka na koni – Evžen Boček
Třetí díl Aristokratky mi zatím přišel nejvtipnější. Líbily se mi různé fomy, kterými Boček příběh vyprávěl. A hlavně jsem ocenila vstup nových postav na scénu, což oživilo vyprávění a přidalo nové zápletky. Knížka byla příjemná oddychovka na dva večery a jsem zvědavá, jaké bude divadelní představení na její motivy, na které se za měsíc chystám.

4/5

Divočina – Cheryl Strayed
Téhle knížce jsem dlouho vzdorovala kvůli tomu, jaký kolem ní byl všude humbuk. Pak jsem viděla rozhovor s autorkou a působila na mě jako rozumná ženská. Proto jsem se rozhodla, že dám knížce šanci. Na příběhu jsem oceňovala, jak upřímně byl odvyprávěný. Navíc jsem s autorkou soucítila v její zálesácké neznalosti. Jsem na tom totiž podobně. Miluji trávit čas v přírodě, ale rozhodně bych se nenazvala ostříleným zálesákem. Po přečtění jsem zkoukla i film, ale v porovnání s knížkou mi přišel jako ztráta času.

3/5

Už hořela, když jsem si do ní lehal – Robert Fulghum
Nebyla to Školka a první třetina mě ani trochu nebavila. Ale jsem ráda, že jsem to na začátku nevzdala, protože každé další vyprávění bylo milé pohlazení na duši.

4/5

Američtí bohové – Neil Gaiman
Vážně moc jsem se snažila mít tuhle knížku ráda, ale nešlo to. Sice jsem si užívala, jakým stylem byla napsaná, ale děj mi přišel nudný. Jako by se všechno dělo někde mimo knížku. Přiznávám, že asi v devadesáti procentech jsem to vzdala, protože už jsem se víc nedokázala nutit do čtení. Nic to ale nemění na tom, že se už těším na stejnojmenný seriál, který má vyjít každým dnem.

3/5

Tajný život stromů – Peter Wohlleben
Kniha pojednává o tom, jak komplexně funguje lesní ekosystém, jestliže do něj nezasahují lidé. Jsou v ní popsány vztahy mezi stromy a jinými rostlinami, životní cykly stromů nebo to, jak spolu komunikují pomocí spletité kořenové sítě. Informace, které knížka sděluje, musí v každém vyvolat přání, ať je víc lesů ponecháno jen samo pro sebe. Bohužel jsem knížku přečetla tak rychle, že si nepamatuji úplně všechno, co v ní bylo napsáno, ale nepochybuji o tom, že se k ní v budoucnu vrátím.

5/5

 

Uložit

Uložit

Uložit

Únorová povídka je hotová

V půlce února jsem si dala opožděné novoroční předsevzetí, že každý měsíc napíšu jednu povídku. Slibuji si od toho, že se rozepíšu a naučím se dokončovat rozvyprávěné příběhy, což doufám, že mi pomůže k dopsání knížky.

Únorová povídka se jmenuje Nejlepší zážitek v životě. Rozepsala jsem ji na dovolené což se hodně promítlo do její první verze. V ní hlavní hrdinka šetřila na stejnou dovolenou, na jaké jsem byla já, chtěla krmit rejnoky a chytat bronz na liduprázdných plážích. Při revizi, která již probíhala v Praze, jsem si musela přiznat, že to vůbec nesouvisí s dějem, a navzdory tomu, jak mě tyhle úseky bavilo psát, s největší pravděpodobností by je nikoho nebavilo číst.

Bylo zvláštní se po více jak desetileté odmlce k povídkám vrátit. Psávala jsem na střední, ale s neustále se zvyšujícím náporem učení a kvůli tomu, že jsem všechnu svou kreativní energii věnovala tomu, abych se naučila fotit, jsem přestala. Když jsem psala dřív, většinou vznikaly kraťoučké útvary, jež byly dost často spíš popisem atmosféry, kterou jsem chtěla ostatním zprostředkovat, než uceleným dějem. Taky jsem si dřív nelámala hlavu s tím, že bych po sobě povídky nějak víc upravovala. Proto mě teď překvapilo, jak je celý proces náročný a že i na pěti stránkách je možné nasekat spoustu faktických chyb. (O tom, že jsem začala psát v ich formě a skončila v er formě, je snad lepší se ani nezmiňovat.)

Neskutečně mě bavilo promýšlet, jak budou fungovat jednotlivé zákonitosti toho, co se v příběhu děje. Promýšlela jsem to dnem i nocí. Přes den jsem se nikam nehla bez malého černého zápisníku a když mě něco zajímavého napadlo před spaním, hned jsem to datlovala do mobilu. A díky tomu jsem si aspoň trochu připadala jako nefalšovaná spisovatelka.

Dneska mě ve vlaku napadl motiv na březen a už se nemůžu dočkat, až zase začnu psát!

Únorovou povídku si můžete přečíst tady.

Knihovny

U dveří knihovny, kam jsem chodila jako malá, trůnila dvě velká zelená křesla. Vždycky jsem kolem nich co nejrychleji zahnula doleva mezi regály s knížkami pro děti. Vybrala jsem úlovky na následující týden a nervózně přešlapovala před oddělením pro dospělé, kdy se z něj vrátí mamka. Jen málokdy jsem se tam odvážila jít za ní. Měla jsem strach, že se mezi dospěláckými knížkami ztratím.

Na konci jedné uličky byla malá místnost oddělená od zbytku knihovny závěsem. Vždycky za ní někdo něco ťukal na stroji a byl tam cítit olej. Nikdy jsem se tam neodvážila nakouknout. Bála jsem se, že tam sedí někdo, kdo napsal všechny knížky v knihovně, a když ho vyruším, nebudu moct číst žádné nové.

Poději jsem do knihovny chodila sama. Procházela jsem regály se scifi a fantasy, listovala kartotékami a nedočkavě čekala, kdy vyjde nový díl Harryho Pottera.
Cestou domů jsem se nekoukala napravo ani nalevo, protože jsem pečlivě zkoumala úlovek, který jsem si z knihovny odnášela. Prohlížela jsem si obaly knížek, četla jejich obsahy a nemohla se dočkat, až se vydám na výpravu za tajemstvími, která skrávají.

Knihovna ve městě, kam jsem chodila na střední, byla obrovská. Moderní, prosklená budova s nádherným širokým schodištěm vedoucím z beletrie do literatury faktu. Mezi regály scifi jsem objevila Herberta, Žambocha a Sapkowského. Nahoru jsem se vydala jen párkrát, když jsem se rozhodla, že nutně potřebuji zhubnout, a nebyla si pořádně jistá, jak to udělat.
Každodenní dojíždění vlakem by bylo o dost nudnější nebýt knížek, které jsem si tam napůjčovala. Přečetla jsem snad všechny fantasy knihy, které tam měli, a udělala si dobrý přehled o tom, jak vypadá kvalitní literatura, protože jsem přečetla stohy té opravdu špatné.

Vysoká znamenala skripta. Skripta jsou v mém světě nesnášenliví agresoři, kteří se nesnesou s žádnou jinou psanou formou. Nedovolila mi číst žádné příběhy. Ani knížky o hubnutí.

Teď bydlím v ulici, kde je pobočka knihovny. Mými nejoblíbenějšími dny jsou středy, protože do knihovny přiváží knihy, které jsem si přes týden objednala. Většinou to vychází tak, že dopiju odpolední kávu a přijde mi email, že právě splnili mé rezervace. Okamžitě vyrazím a knihovnice se pokaždé diví, že jsem tam tak rychle.

Nedávno jsem byla na výpravě za knížkami a minula se s chlapcem ve věku kolem deseti let. Aktovku měl větší než byl on sám, rozčepýřené vlasy, brýle mu sklouzávaly z nosu. Oči měl upřené na zadní obal knížky. Kratičký okamžik, kdy jsme se míjeli, stačil na to, aby mi přivál vzpomínky na doby, kdy jsem byla úplně stejná.

Knihovnice je jedna z těch nejmilejších, které jsem zatím potkala. Čtenářům nechává připravené romány, o kterých se domnívá, že by se jim mohly líbit. Starším lidem pomáhá snést knížky ze schodů. Mně vždycky nabídne, ať si na chvilku sednu a něco si přečtu, že ona se mezitím podívá, jestli nemám splněné ještě nějaké další rezervace, ať tam nemusím chodit zbytečně.
Sednu si, prohlédnu novinky a přitom doufám, že knihy nedorazily, protože tam i zbytečně chodím tak ráda!

Uložit

Nejoblíbenější knihy roku 2016

Vždycky jsem ráda četla, ale teprve v roce 2016 jsem tomu propadla se stejnou intenzitou, jako když jsem byla na střední škole a hltala jsem jakékoli scifi nebo fantasy, které mi mohla knihovna nabídnout.
Čtení mě teď tak moc začalo bavit, protože jsem konečně přesně zjistila, co chci číst. Navzdory předchozím literárním zkušenostem jsem se pustila do literatury faktu. Zaměřila jsem se na antropologii, etnologii, cestování a osobní rozvoj. Dokonce jsem přečetla svou první poezii. A většinu toho jsem naprosto milovala.
Některé knížky mě sice bavily číst, ale moc jsem si z nich neodnesla do života. Jiné mě naopak svými názory a myšlenkami změnily už asi napořád. Jaké to byly a co mě naučily?

 
Žádná životní situace není tak těžká, abychom nedokázali být laskaví k sobě i ostatním.
Ještě nikdy se mi nestalo, abych kvůli knížce byla skoro dva týdny smutná. Pokud se ji rozhodnete přečíst, připravte se, že budete brečet.
Pro mě první ucelenější kniha o budhismu. Nečekala jsem, že některé myšlenky ve mně budou rezonovat tak silně.
Knížka mi pomohla změnit pohled na svět. Přepla mě z hodnotícího režimu, jestli je něco dobré nebo špatné, spravedlivé nebo ne, rychlé nebo pomalé. Akceptovala jsem, že život prostě je. Neskutečně osvobozující.
Pochopila jsem, jak je důležité být v přírodě a vnímat ji všemi smysly. Vzbudila ve mně touhu přestěhovat se do malé chatky uprostřed lesa a dny trávit posloucháním šumu stromů.
Kniha o tom, jak žijí původní obyvatelé Malajsie – v tropickém ráji, kde se nemusí soustředit na nutnost obstarávat potravu nebo se chránit před zimou. Chvílemi jsem měla pocit, jako bych četla nějakou utopii a ne reálné zkušenosti. A uvědomila jsem si, že s ostatními lidmi jde pěstovat mnohem hlubší vztahy, než jsem si do té doby myslela.

Jaké zajímavé knihy jste v minulém roce přečetli vy?

Chybí mi léto

  1. Ta volnost, kdy můžu jen v tričku vyběhnout ven, sednout si na lavičku před domem a užívat si, jak mě sluneční paprsky štípou na kůži.
  2. Ten neustálý pohyb, když na kole brázdím pražské ulice nebo se s batohem na zádech toulám po švitořících lesích.
  3. Ta bezstarostnost, když vím, že všechno, co opravdu potřebuji k životu, mám ve vodotěsném barelu kousek od sebe.
  4. Ta nedočkavost, když vím, že každý víkend budu někde ztracená s lidmi, kteří pro mě tolik znamenají.
  5. Ta nostalgie, když mám oči upřené do vyhasínajícího ohně a začíná na mě doléhat fakt, že každá pohádka jednou skončí.

 

 

Uložit