Co jsem se naučila na Maledivách

  1. Chodit zahalená od hlavy k patě má jednu nespornou výhodu: nespotřebujete moc opalovacího krému.
  2. Konzumace jogurtů je doporučena jen opravdu otrlým jedincům. Místní totiž necítí potřebu dávat je do chlaďáků.
  3. Dovolenkový jídelníček se může skládat jen z tuňáka, rýže a kokosu. Celé tři týdny.
  4. I na ostrově, který vycházkovou chůzí přejdete za patnáct minut, se vyplatí mít auto. (Na ostrově dlouhém tak, že byste ho zvládli přehodit kriketovým míčkem, auto mají také. Ale plachta, kterou je přikryté, na něj už nejspíš přirostla.)
  5. Jak zažít trochu adrenalinu? Pokuste se pochopit místní lodní přepravu. Některé spoje jezdí jen v sudý den, jiné jen v lichý. Nic nejezdí v pátek a když jsou trochu větší vlny. A pak se pokuste dostat včas na letiště.
  6. Ani po třech týdnech nemusíte rozšifrovat, jestli se autem oficiálně jezdí vpravo nebo vlevo.
  7. Pochopíte tu hluboká filosofická moudra. Třeba to, že v životě nemůžeme mít nad vším kontrolu. Nikdy totiž nevíte, co z toho, co jste si objednali k jídlu, vám skutečně přinesou. A už vůbec netušíte, co vám pak naúčtují.

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

0

Balkonová nostalgie

Ve vzduchu poletuje kávové aroma a tančí s bílými vlasy ženy na balkoně naproti.
Laškovně jí krade jednu vrásku za druhou.
Nejdřív vrásky bolesti a rýhy smutku, pak vlnky smíchu.
Hrbatá záda, třesoucí se ruce i chrupavky uší vytahané stářím.

Všechno je pryč.
Jediné, co existuje, je tahle nestárnoucí rozmluva s větrem.
Zavřené oči, ruce svírají studené zábradlí. V březových listech šumí vzpomínky (možná i v bukových, ale ty ve městech nerostou).
Poletující vlasy vypadají jako závoj.

Letmo se usměje a na tvářích se jí objeví ruměnec.
Na co myslíš?
Na dávného milence?
Na ukradené chvilky o samotě a dopisy, které si dodnes schováváš mezi oblečením?
?

Na ulici bouchnou dveře od auta. Vítr ustane.
Konec snění. Vrásky odhrnou závoj a naskáčou zpátky na čelo.
Přitáhnout si svetr těsněji k tělu a odejít do bytu.
Rozplynout se do reality.

0

Přečteno za duben

Většinou výběru knížek věnuji dlouhou dobu. Pečlivě pročítám recenze na Goodreads a na Amazonu, než se do nějaké pustím. Tenhle měsíc jsem se chtěla seznámit se současnou populární literaturou, a proto jsem zvolila jiný přístup. To, o čem jsem někde zaslechla zmínku a vysloveně se téma nemíjelo s mými zájmy, jsem si zarezervovala v knihovně. A pak se tím nějak snažila prokousat. Nemůžu říct, že bych z knížek byla zklamaná, ale s tím, jakého povyku se kolem některých vytvořilo, jsem od nich čekala trochu víc.

Nenechte si ubližovat – Al Marewa
Po několika letech, co se učím sebeobranu, jsem se dostala do bodu, kdy jsem frustrovaná tím, že nic neumím a stejně mě na ulici každý zmydlí. Což není úplně vhodné rozpoložení, pokud by skutečně na nějakou prekérní situaci došlo. Trenér, který mě dobře zná a ví, že to, co mám pochopit, si potřebuji přečíst, mi doporučil tuhle knížku. A byla skvělá. Čěrné na bílém tam bylo to, co se do mě snaží na sebeobraně vtlouct. Pasáže o tom, jak má člověk důvěřovat své intuici, a jak se psychicky zpevnit, bych doporučila přečíst každému (nejen ženám, na které je kniha primárně cílená).

5/5

O psaní – Alexandra Berková
Překvapivě knížka o tom, jak psát. Nečetla se mi snadno, ale i tak jsem si z ní toho hodně odnesla o tom, jak uvažovat o postavách nebo jak jednoduše vystavět příběh. Je tenoučká, takže se nechá přečíst za jeden nebo dva večery. Pokud se zajímáte o psaní, není tedy o čem váhat. Navíc ukázka toho, z jakých možných úhlů lze vyprávět o tom, jak šla Nanynka do zelí, je naprosto geniální.

4/5

Totální rauš – Norman Ohler
Zase ty drogy. Tentokrát ale z prostředí nacistického Německa. I přesto, že nešlo o napínavou beletrii ale o literaturu faktu, jsem tuhle knížku zhltla během dvou večerů. Vyprávění o tom, jak se ve velkém používal pervitin, aby měli vojáci větší výdrž, nebo jaký dopingový koktejl užíval Hitler, stálo za to. Vzhledem k tomu, že to byla kniha o drogách, bylo pomocí jejich (zne)užívání vysvětlováno až moc válečných událostí, ale beru to jako jeden z možných úhlů pohledu, který do celé problematiky vnesl nové světlo.

5/5

Literární spolek Laury Sněžné – Pasi Ilmari Jääskeläinen
Literární spolek a k tomu magický realismus. Asi nemusím zdůrazňovat, jak jsem na tuhle knížku byla zvědavá. Bylo to milé, originální čtení, ale od něčeho, co je opěvované na každém knižním blogu, jsem čekala maličko víc. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že by z knížky mohli udělat velice vizuálně zajímavý film (chvílemi mi přišlo, že autor měl podobnou úvahu a přizpůsoboval tomu styl psaní), a nejspíš si někdy v budoucnu přečtu i Město pod pahorkem, které u nás vyšlo nedávno. Ale prostě jsem čekala trochu víc.

3/5

O čem mluvím, když mluvím o běhání – Haruki Murakami
První knížka od Murakamiho, kterou jsem četla, a asi nebyla nejvhodnějším úvodem k tomuto autorovi. Ale byla jsem upřímně zvědavá, o čem všem se o běhání může psát. Sama běhám také a moc ráda, ale většina mých běžeckých zážitků by se nechala shrnout do dvou vět: “Bylo moc vedro/zima. Běžela jsem furt jen do kopce.” Běžecká část Murakamiho knížky by se zase mohla shrnout do: “Ztuhly mi z nějakého neznámého důvodu svaly. Ale doběhl jsem, protože nejsem máslo.” Murakami se téma pokusil rozvinout tím, že přemýšlel, jak běhání dlouhých tratí ovlivnilo jeho psaní, což bylo vcelku zajímavé, ale celkově by se tyhle myšlenky nechaly shrnout v jednom eseji a ne celé knížce.

3/5

Jaké knížky jste v dubnu přečetli vy?

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

0

Přečteno za březen

Pokrm bohů – Terrence McKenna
McKenna je uznávaný etnobotanik a z více zdrojů jsem na tuto knížku slyšela chválu. Očekávala jsem od ní popis toho, jak jsme si v naší západoevropské kultuře hledali cestičky k různých druhům návykových látek. Kniha tématiku sice obsahovala, ale přišlo mi, že nepokrývala zásadní fakta, ale autor spíš vybíral ty drobnosti, které podporovaly jeho hypotézu o tom, že v pravěkém vývoji lidí sehrály významnou roli halucinogeny. Úvaha sama o sobě byla zajímavá svým silně nekonvenčním přístupem, ale bohužel mi nepřišlo, že by byla fakticky podložená.

3/5

Aristokratka na koni – Evžen Boček
Třetí díl Aristokratky mi zatím přišel nejvtipnější. Líbily se mi různé fomy, kterými Boček příběh vyprávěl. A hlavně jsem ocenila vstup nových postav na scénu, což oživilo vyprávění a přidalo nové zápletky. Knížka byla příjemná oddychovka na dva večery a jsem zvědavá, jaké bude divadelní představení na její motivy, na které se za měsíc chystám.

4/5

Divočina – Cheryl Strayed
Téhle knížce jsem dlouho vzdorovala kvůli tomu, jaký kolem ní byl všude humbuk. Pak jsem viděla rozhovor s autorkou a působila na mě jako rozumná ženská. Proto jsem se rozhodla, že dám knížce šanci. Na příběhu jsem oceňovala, jak upřímně byl odvyprávěný. Navíc jsem s autorkou soucítila v její zálesácké neznalosti. Jsem na tom totiž podobně. Miluji trávit čas v přírodě, ale rozhodně bych se nenazvala ostříleným zálesákem. Po přečtění jsem zkoukla i film, ale v porovnání s knížkou mi přišel jako ztráta času.

3/5

Už hořela, když jsem si do ní lehal – Robert Fulghum
Nebyla to Školka a první třetina mě ani trochu nebavila. Ale jsem ráda, že jsem to na začátku nevzdala, protože každé další vyprávění bylo milé pohlazení na duši.

4/5

Američtí bohové – Neil Gaiman
Vážně moc jsem se snažila mít tuhle knížku ráda, ale nešlo to. Sice jsem si užívala, jakým stylem byla napsaná, ale děj mi přišel nudný. Jako by se všechno dělo někde mimo knížku. Přiznávám, že asi v devadesáti procentech jsem to vzdala, protože už jsem se víc nedokázala nutit do čtení. Nic to ale nemění na tom, že se už těším na stejnojmenný seriál, který má vyjít každým dnem.

3/5

Tajný život stromů – Peter Wohlleben
Kniha pojednává o tom, jak komplexně funguje lesní ekosystém, jestliže do něj nezasahují lidé. Jsou v ní popsány vztahy mezi stromy a jinými rostlinami, životní cykly stromů nebo to, jak spolu komunikují pomocí spletité kořenové sítě. Informace, které knížka sděluje, musí v každém vyvolat přání, ať je víc lesů ponecháno jen samo pro sebe. Bohužel jsem knížku přečetla tak rychle, že si nepamatuji úplně všechno, co v ní bylo napsáno, ale nepochybuji o tom, že se k ní v budoucnu vrátím.

5/5

 

Uložit

Uložit

Uložit

0

Únorová povídka je hotová

V půlce února jsem si dala opožděné novoroční předsevzetí, že každý měsíc napíšu jednu povídku. Slibuji si od toho, že se rozepíšu a naučím se dokončovat rozvyprávěné příběhy, což doufám, že mi pomůže k dopsání knížky.

Únorová povídka se jmenuje Nejlepší zážitek v životě. Rozepsala jsem ji na dovolené což se hodně promítlo do její první verze. V ní hlavní hrdinka šetřila na stejnou dovolenou, na jaké jsem byla já, chtěla krmit rejnoky a chytat bronz na liduprázdných plážích. Při revizi, která již probíhala v Praze, jsem si musela přiznat, že to vůbec nesouvisí s dějem, a navzdory tomu, jak mě tyhle úseky bavilo psát, s největší pravděpodobností by je nikoho nebavilo číst.

Bylo zvláštní se po více jak desetileté odmlce k povídkám vrátit. Psávala jsem na střední, ale s neustále se zvyšujícím náporem učení a kvůli tomu, že jsem všechnu svou kreativní energii věnovala tomu, abych se naučila fotit, jsem přestala. Když jsem psala dřív, většinou vznikaly kraťoučké útvary, jež byly dost často spíš popisem atmosféry, kterou jsem chtěla ostatním zprostředkovat, než uceleným dějem. Taky jsem si dřív nelámala hlavu s tím, že bych po sobě povídky nějak víc upravovala. Proto mě teď překvapilo, jak je celý proces náročný a že i na pěti stránkách je možné nasekat spoustu faktických chyb. (O tom, že jsem začala psát v ich formě a skončila v er formě, je snad lepší se ani nezmiňovat.)

Neskutečně mě bavilo promýšlet, jak budou fungovat jednotlivé zákonitosti toho, co se v příběhu děje. Promýšlela jsem to dnem i nocí. Přes den jsem se nikam nehla bez malého černého zápisníku a když mě něco zajímavého napadlo před spaním, hned jsem to datlovala do mobilu. A díky tomu jsem si aspoň trochu připadala jako nefalšovaná spisovatelka.

Dneska mě ve vlaku napadl motiv na březen a už se nemůžu dočkat, až zase začnu psát!

Únorovou povídku si můžete přečíst tady.

0

Knihovny

U dveří knihovny, kam jsem chodila jako malá, trůnila dvě velká zelená křesla. Vždycky jsem kolem nich co nejrychleji zahnula doleva mezi regály s knížkami pro děti. Vybrala jsem úlovky na následující týden a nervózně přešlapovala před oddělením pro dospělé, kdy se z něj vrátí mamka. Jen málokdy jsem se tam odvážila jít za ní. Měla jsem strach, že se mezi dospěláckými knížkami ztratím.

Na konci jedné uličky byla malá místnost oddělená od zbytku knihovny závěsem. Vždycky za ní někdo něco ťukal na stroji a byl tam cítit olej. Nikdy jsem se tam neodvážila nakouknout. Bála jsem se, že tam sedí někdo, kdo napsal všechny knížky v knihovně, a když ho vyruším, nebudu moct číst žádné nové.

Poději jsem do knihovny chodila sama. Procházela jsem regály se scifi a fantasy, listovala kartotékami a nedočkavě čekala, kdy vyjde nový díl Harryho Pottera.
Cestou domů jsem se nekoukala napravo ani nalevo, protože jsem pečlivě zkoumala úlovek, který jsem si z knihovny odnášela. Prohlížela jsem si obaly knížek, četla jejich obsahy a nemohla se dočkat, až se vydám na výpravu za tajemstvími, která skrávají.

Knihovna ve městě, kam jsem chodila na střední, byla obrovská. Moderní, prosklená budova s nádherným širokým schodištěm vedoucím z beletrie do literatury faktu. Mezi regály scifi jsem objevila Herberta, Žambocha a Sapkowského. Nahoru jsem se vydala jen párkrát, když jsem se rozhodla, že nutně potřebuji zhubnout, a nebyla si pořádně jistá, jak to udělat.
Každodenní dojíždění vlakem by bylo o dost nudnější nebýt knížek, které jsem si tam napůjčovala. Přečetla jsem snad všechny fantasy knihy, které tam měli, a udělala si dobrý přehled o tom, jak vypadá kvalitní literatura, protože jsem přečetla stohy té opravdu špatné.

Vysoká znamenala skripta. Skripta jsou v mém světě nesnášenliví agresoři, kteří se nesnesou s žádnou jinou psanou formou. Nedovolila mi číst žádné příběhy. Ani knížky o hubnutí.

Teď bydlím v ulici, kde je pobočka knihovny. Mými nejoblíbenějšími dny jsou středy, protože do knihovny přiváží knihy, které jsem si přes týden objednala. Většinou to vychází tak, že dopiju odpolední kávu a přijde mi email, že právě splnili mé rezervace. Okamžitě vyrazím a knihovnice se pokaždé diví, že jsem tam tak rychle.

Nedávno jsem byla na výpravě za knížkami a minula se s chlapcem ve věku kolem deseti let. Aktovku měl větší než byl on sám, rozčepýřené vlasy, brýle mu sklouzávaly z nosu. Oči měl upřené na zadní obal knížky. Kratičký okamžik, kdy jsme se míjeli, stačil na to, aby mi přivál vzpomínky na doby, kdy jsem byla úplně stejná.

Knihovnice je jedna z těch nejmilejších, které jsem zatím potkala. Čtenářům nechává připravené romány, o kterých se domnívá, že by se jim mohly líbit. Starším lidem pomáhá snést knížky ze schodů. Mně vždycky nabídne, ať si na chvilku sednu a něco si přečtu, že ona se mezitím podívá, jestli nemám splněné ještě nějaké další rezervace, ať tam nemusím chodit zbytečně.
Sednu si, prohlédnu novinky a přitom doufám, že knihy nedorazily, protože tam i zbytečně chodím tak ráda!

Uložit

0

Nejoblíbenější knihy roku 2016

Vždycky jsem ráda četla, ale teprve v roce 2016 jsem tomu propadla se stejnou intenzitou, jako když jsem byla na střední škole a hltala jsem jakékoli scifi nebo fantasy, které mi mohla knihovna nabídnout.
Čtení mě teď tak moc začalo bavit, protože jsem konečně přesně zjistila, co chci číst. Navzdory předchozím literárním zkušenostem jsem se pustila do literatury faktu. Zaměřila jsem se na antropologii, etnologii, cestování a osobní rozvoj. Dokonce jsem přečetla svou první poezii. A většinu toho jsem naprosto milovala.
Některé knížky mě sice bavily číst, ale moc jsem si z nich neodnesla do života. Jiné mě naopak svými názory a myšlenkami změnily už asi napořád. Jaké to byly a co mě naučily?

 
Žádná životní situace není tak těžká, abychom nedokázali být laskaví k sobě i ostatním.
Ještě nikdy se mi nestalo, abych kvůli knížce byla skoro dva týdny smutná. Pokud se ji rozhodnete přečíst, připravte se, že budete brečet.
Pro mě první ucelenější kniha o budhismu. Nečekala jsem, že některé myšlenky ve mně budou rezonovat tak silně.
Knížka mi pomohla změnit pohled na svět. Přepla mě z hodnotícího režimu, jestli je něco dobré nebo špatné, spravedlivé nebo ne, rychlé nebo pomalé. Akceptovala jsem, že život prostě je. Neskutečně osvobozující.
Pochopila jsem, jak je důležité být v přírodě a vnímat ji všemi smysly. Vzbudila ve mně touhu přestěhovat se do malé chatky uprostřed lesa a dny trávit posloucháním šumu stromů.
Kniha o tom, jak žijí původní obyvatelé Malajsie – v tropickém ráji, kde se nemusí soustředit na nutnost obstarávat potravu nebo se chránit před zimou. Chvílemi jsem měla pocit, jako bych četla nějakou utopii a ne reálné zkušenosti. A uvědomila jsem si, že s ostatními lidmi jde pěstovat mnohem hlubší vztahy, než jsem si do té doby myslela.

Jaké zajímavé knihy jste v minulém roce přečetli vy?

0

Chybí mi léto

  1. Ta volnost, kdy můžu jen v tričku vyběhnout ven, sednout si na lavičku před domem a užívat si, jak mě sluneční paprsky štípou na kůži.
  2. Ten neustálý pohyb, když na kole brázdím pražské ulice nebo se s batohem na zádech toulám po švitořících lesích.
  3. Ta bezstarostnost, když vím, že všechno, co opravdu potřebuji k životu, mám ve vodotěsném barelu kousek od sebe.
  4. Ta nedočkavost, když vím, že každý víkend budu někde ztracená s lidmi, kteří pro mě tolik znamenají.
  5. Ta nostalgie, když mám oči upřené do vyhasínajícího ohně a začíná na mě doléhat fakt, že každá pohádka jednou skončí.

 

 

Uložit

0

Na co kolem sebe se díváte?

Když jsem před deseti lety začínala fotit, pracovala jsem na projektu, kterým jsem se snažila dokumentovat obyčejné městské parky, tak aby měly tajemnou atmosféru. Nedávno jsem si na tento projekt vzpomněla a řekla si, že bych mohla vyzkoušet něco podobného, ale s videem. Vypravila jsem se na Roztyly, které osobně nepovažuji za příliš fotogenické místo, a snažila jsem se kolem zastávky metra zachytit co nejhezčí věci. Výsledkem je následující video.

Na co kolem sebe se díváte vy?

0

Budu vypadat jako jednorožec?

Ke komoře u nás v bytě mám zvláštní vztah. Na jednu stranu ji mám ráda. Kam jinam bych dala rýži, olivy, pruduškové čaje, prkýnko na šunku, přepravku na kočku, kladívko, hřebíky, šrouby a šroubováky, karimatky, spacáky, stan, ešusy, sešity ze střední, krosnu, pět batohů, leštěnku na gauč, žehlicí prkno, kýbl, koště, mop, sušák na prádlo, igelitky z Albertu a kufr s noži, které jsem dostala do výbavy?

Na druhou stranu to místo tak trochu nenávidím. Navzdory všem snahám je tam neustálý chaos. Občas mám pocit, že tam vzniká samovolně. Jako v životě. Nehledě na to, jak moc se v něm snažím udělat pořádek, náskládat jednotlivé kusy do kovových polic a pozavírat do úhledných krabiček, vždycky se najde něco, co nikam nepasuje. Nebo zrovna není čas to všechno třídit a tak to prostě nechám válet na zemi, že se k tomu někdy později vrátím, abych se s tím vypořádala.

A pak se najednou stane, že přes harampádí na zemi nedosáhnu na poličky. A místo toho, abych to po sobě uklidila, začnu prázdnou basu od piva používat jako schůdky. Což funguje skvěle do té doby, než si začnu být příliš jistá sama sebou a stoupnu moc na bok a basa se převrátí a zlomím si prostředníček na levé noze.

Nebo se takhle snažím vytáhnout karimatku a jsem tak našponovaná, že by ze mě měl radost nejeden učitel jógy, když tu mi z jedné poličky spadne na hlavu žehlička. Hezky špičkou doprostřed čela. To vás pak nutí zamyslet se nad dvěmi věcmi:
Je šance, že budete vypadat jako jednorožec?
A nestálo by za to někdy všechno z gruntu uklidit?

0