Přečteno za březen

Pokrm bohů – Terrence McKenna
McKenna je uznávaný etnobotanik a z více zdrojů jsem na tuto knížku slyšela chválu. Očekávala jsem od ní popis toho, jak jsme si v naší západoevropské kultuře hledali cestičky k různých druhům návykových látek. Kniha tématiku sice obsahovala, ale přišlo mi, že nepokrývala zásadní fakta, ale autor spíš vybíral ty drobnosti, které podporovaly jeho hypotézu o tom, že v pravěkém vývoji lidí sehrály významnou roli halucinogeny. Úvaha sama o sobě byla zajímavá svým silně nekonvenčním přístupem, ale bohužel mi nepřišlo, že by byla fakticky podložená.

3/5

Aristokratka na koni – Evžen Boček
Třetí díl Aristokratky mi zatím přišel nejvtipnější. Líbily se mi různé fomy, kterými Boček příběh vyprávěl. A hlavně jsem ocenila vstup nových postav na scénu, což oživilo vyprávění a přidalo nové zápletky. Knížka byla příjemná oddychovka na dva večery a jsem zvědavá, jaké bude divadelní představení na její motivy, na které se za měsíc chystám.

4/5

Divočina – Cheryl Strayed
Téhle knížce jsem dlouho vzdorovala kvůli tomu, jaký kolem ní byl všude humbuk. Pak jsem viděla rozhovor s autorkou a působila na mě jako rozumná ženská. Proto jsem se rozhodla, že dám knížce šanci. Na příběhu jsem oceňovala, jak upřímně byl odvyprávěný. Navíc jsem s autorkou soucítila v její zálesácké neznalosti. Jsem na tom totiž podobně. Miluji trávit čas v přírodě, ale rozhodně bych se nenazvala ostříleným zálesákem. Po přečtění jsem zkoukla i film, ale v porovnání s knížkou mi přišel jako ztráta času.

3/5

Už hořela, když jsem si do ní lehal – Robert Fulghum
Nebyla to Školka a první třetina mě ani trochu nebavila. Ale jsem ráda, že jsem to na začátku nevzdala, protože každé další vyprávění bylo milé pohlazení na duši.

4/5

Američtí bohové – Neil Gaiman
Vážně moc jsem se snažila mít tuhle knížku ráda, ale nešlo to. Sice jsem si užívala, jakým stylem byla napsaná, ale děj mi přišel nudný. Jako by se všechno dělo někde mimo knížku. Přiznávám, že asi v devadesáti procentech jsem to vzdala, protože už jsem se víc nedokázala nutit do čtení. Nic to ale nemění na tom, že se už těším na stejnojmenný seriál, který má vyjít každým dnem.

3/5

Tajný život stromů – Peter Wohlleben
Kniha pojednává o tom, jak komplexně funguje lesní ekosystém, jestliže do něj nezasahují lidé. Jsou v ní popsány vztahy mezi stromy a jinými rostlinami, životní cykly stromů nebo to, jak spolu komunikují pomocí spletité kořenové sítě. Informace, které knížka sděluje, musí v každém vyvolat přání, ať je víc lesů ponecháno jen samo pro sebe. Bohužel jsem knížku přečetla tak rychle, že si nepamatuji úplně všechno, co v ní bylo napsáno, ale nepochybuji o tom, že se k ní v budoucnu vrátím.

5/5

 

Uložit

Uložit

Uložit

0

Únorová povídka je hotová

V půlce února jsem si dala opožděné novoroční předsevzetí, že každý měsíc napíšu jednu povídku. Slibuji si od toho, že se rozepíšu a naučím se dokončovat rozvyprávěné příběhy, což doufám, že mi pomůže k dopsání knížky.

Únorová povídka se jmenuje Nejlepší zážitek v životě. Rozepsala jsem ji na dovolené což se hodně promítlo do její první verze. V ní hlavní hrdinka šetřila na stejnou dovolenou, na jaké jsem byla já, chtěla krmit rejnoky a chytat bronz na liduprázdných plážích. Při revizi, která již probíhala v Praze, jsem si musela přiznat, že to vůbec nesouvisí s dějem, a navzdory tomu, jak mě tyhle úseky bavilo psát, s největší pravděpodobností by je nikoho nebavilo číst.

Bylo zvláštní se po více jak desetileté odmlce k povídkám vrátit. Psávala jsem na střední, ale s neustále se zvyšujícím náporem učení a kvůli tomu, že jsem všechnu svou kreativní energii věnovala tomu, abych se naučila fotit, jsem přestala. Když jsem psala dřív, většinou vznikaly kraťoučké útvary, jež byly dost často spíš popisem atmosféry, kterou jsem chtěla ostatním zprostředkovat, než uceleným dějem. Taky jsem si dřív nelámala hlavu s tím, že bych po sobě povídky nějak víc upravovala. Proto mě teď překvapilo, jak je celý proces náročný a že i na pěti stránkách je možné nasekat spoustu faktických chyb. (O tom, že jsem začala psát v ich formě a skončila v er formě, je snad lepší se ani nezmiňovat.)

Neskutečně mě bavilo promýšlet, jak budou fungovat jednotlivé zákonitosti toho, co se v příběhu děje. Promýšlela jsem to dnem i nocí. Přes den jsem se nikam nehla bez malého černého zápisníku a když mě něco zajímavého napadlo před spaním, hned jsem to datlovala do mobilu. A díky tomu jsem si aspoň trochu připadala jako nefalšovaná spisovatelka.

Dneska mě ve vlaku napadl motiv na březen a už se nemůžu dočkat, až zase začnu psát!

Únorovou povídku si můžete přečíst tady.

0

Knihovny

U dveří knihovny, kam jsem chodila jako malá, trůnila dvě velká zelená křesla. Vždycky jsem kolem nich co nejrychleji zahnula doleva mezi regály s knížkami pro děti. Vybrala jsem úlovky na následující týden a nervózně přešlapovala před oddělením pro dospělé, kdy se z něj vrátí mamka. Jen málokdy jsem se tam odvážila jít za ní. Měla jsem strach, že se mezi dospěláckými knížkami ztratím.

Na konci jedné uličky byla malá místnost oddělená od zbytku knihovny závěsem. Vždycky za ní někdo něco ťukal na stroji a byl tam cítit olej. Nikdy jsem se tam neodvážila nakouknout. Bála jsem se, že tam sedí někdo, kdo napsal všechny knížky v knihovně, a když ho vyruším, nebudu moct číst žádné nové.

Poději jsem do knihovny chodila sama. Procházela jsem regály se scifi a fantasy, listovala kartotékami a nedočkavě čekala, kdy vyjde nový díl Harryho Pottera.
Cestou domů jsem se nekoukala napravo ani nalevo, protože jsem pečlivě zkoumala úlovek, který jsem si z knihovny odnášela. Prohlížela jsem si obaly knížek, četla jejich obsahy a nemohla se dočkat, až se vydám na výpravu za tajemstvími, která skrávají.

Knihovna ve městě, kam jsem chodila na střední, byla obrovská. Moderní, prosklená budova s nádherným širokým schodištěm vedoucím z beletrie do literatury faktu. Mezi regály scifi jsem objevila Herberta, Žambocha a Sapkowského. Nahoru jsem se vydala jen párkrát, když jsem se rozhodla, že nutně potřebuji zhubnout, a nebyla si pořádně jistá, jak to udělat.
Každodenní dojíždění vlakem by bylo o dost nudnější nebýt knížek, které jsem si tam napůjčovala. Přečetla jsem snad všechny fantasy knihy, které tam měli, a udělala si dobrý přehled o tom, jak vypadá kvalitní literatura, protože jsem přečetla stohy té opravdu špatné.

Vysoká znamenala skripta. Skripta jsou v mém světě nesnášenliví agresoři, kteří se nesnesou s žádnou jinou psanou formou. Nedovolila mi číst žádné příběhy. Ani knížky o hubnutí.

Teď bydlím v ulici, kde je pobočka knihovny. Mými nejoblíbenějšími dny jsou středy, protože do knihovny přiváží knihy, které jsem si přes týden objednala. Většinou to vychází tak, že dopiju odpolední kávu a přijde mi email, že právě splnili mé rezervace. Okamžitě vyrazím a knihovnice se pokaždé diví, že jsem tam tak rychle.

Nedávno jsem byla na výpravě za knížkami a minula se s chlapcem ve věku kolem deseti let. Aktovku měl větší než byl on sám, rozčepýřené vlasy, brýle mu sklouzávaly z nosu. Oči měl upřené na zadní obal knížky. Kratičký okamžik, kdy jsme se míjeli, stačil na to, aby mi přivál vzpomínky na doby, kdy jsem byla úplně stejná.

Knihovnice je jedna z těch nejmilejších, které jsem zatím potkala. Čtenářům nechává připravené romány, o kterých se domnívá, že by se jim mohly líbit. Starším lidem pomáhá snést knížky ze schodů. Mně vždycky nabídne, ať si na chvilku sednu a něco si přečtu, že ona se mezitím podívá, jestli nemám splněné ještě nějaké další rezervace, ať tam nemusím chodit zbytečně.
Sednu si, prohlédnu novinky a přitom doufám, že knihy nedorazily, protože tam i zbytečně chodím tak ráda!

Uložit

0

Nejoblíbenější knihy roku 2016

Vždycky jsem ráda četla, ale teprve v roce 2016 jsem tomu propadla se stejnou intenzitou, jako když jsem byla na střední škole a hltala jsem jakékoli scifi nebo fantasy, které mi mohla knihovna nabídnout.
Čtení mě teď tak moc začalo bavit, protože jsem konečně přesně zjistila, co chci číst. Navzdory předchozím literárním zkušenostem jsem se pustila do literatury faktu. Zaměřila jsem se na antropologii, etnologii, cestování a osobní rozvoj. Dokonce jsem přečetla svou první poezii. A většinu toho jsem naprosto milovala.
Některé knížky mě sice bavily číst, ale moc jsem si z nich neodnesla do života. Jiné mě naopak svými názory a myšlenkami změnily už asi napořád. Jaké to byly a co mě naučily?

 
Žádná životní situace není tak těžká, abychom nedokázali být laskaví k sobě i ostatním.
Ještě nikdy se mi nestalo, abych kvůli knížce byla skoro dva týdny smutná. Pokud se ji rozhodnete přečíst, připravte se, že budete brečet.
Pro mě první ucelenější kniha o budhismu. Nečekala jsem, že některé myšlenky ve mně budou rezonovat tak silně.
Knížka mi pomohla změnit pohled na svět. Přepla mě z hodnotícího režimu, jestli je něco dobré nebo špatné, spravedlivé nebo ne, rychlé nebo pomalé. Akceptovala jsem, že život prostě je. Neskutečně osvobozující.
Pochopila jsem, jak je důležité být v přírodě a vnímat ji všemi smysly. Vzbudila ve mně touhu přestěhovat se do malé chatky uprostřed lesa a dny trávit posloucháním šumu stromů.
Kniha o tom, jak žijí původní obyvatelé Malajsie – v tropickém ráji, kde se nemusí soustředit na nutnost obstarávat potravu nebo se chránit před zimou. Chvílemi jsem měla pocit, jako bych četla nějakou utopii a ne reálné zkušenosti. A uvědomila jsem si, že s ostatními lidmi jde pěstovat mnohem hlubší vztahy, než jsem si do té doby myslela.

Jaké zajímavé knihy jste v minulém roce přečetli vy?

0

Chybí mi léto

  1. Ta volnost, kdy můžu jen v tričku vyběhnout ven, sednout si na lavičku před domem a užívat si, jak mě sluneční paprsky štípou na kůži.
  2. Ten neustálý pohyb, když na kole brázdím pražské ulice nebo se s batohem na zádech toulám po švitořících lesích.
  3. Ta bezstarostnost, když vím, že všechno, co opravdu potřebuji k životu, mám ve vodotěsném barelu kousek od sebe.
  4. Ta nedočkavost, když vím, že každý víkend budu někde ztracená s lidmi, kteří pro mě tolik znamenají.
  5. Ta nostalgie, když mám oči upřené do vyhasínajícího ohně a začíná na mě doléhat fakt, že každá pohádka jednou skončí.

 

 

Uložit

0

Na co kolem sebe se díváte?

Když jsem před deseti lety začínala fotit, pracovala jsem na projektu, kterým jsem se snažila dokumentovat obyčejné městské parky, tak aby měly tajemnou atmosféru. Nedávno jsem si na tento projekt vzpomněla a řekla si, že bych mohla vyzkoušet něco podobného, ale s videem. Vypravila jsem se na Roztyly, které osobně nepovažuji za příliš fotogenické místo, a snažila jsem se kolem zastávky metra zachytit co nejhezčí věci. Výsledkem je následující video.

Na co kolem sebe se díváte vy?

0

Budu vypadat jako jednorožec?

Ke komoře u nás v bytě mám zvláštní vztah. Na jednu stranu ji mám ráda. Kam jinam bych dala rýži, olivy, pruduškové čaje, prkýnko na šunku, přepravku na kočku, kladívko, hřebíky, šrouby a šroubováky, karimatky, spacáky, stan, ešusy, sešity ze střední, krosnu, pět batohů, leštěnku na gauč, žehlicí prkno, kýbl, koště, mop, sušák na prádlo, igelitky z Albertu a kufr s noži, které jsem dostala do výbavy?

Na druhou stranu to místo tak trochu nenávidím. Navzdory všem snahám je tam neustálý chaos. Občas mám pocit, že tam vzniká samovolně. Jako v životě. Nehledě na to, jak moc se v něm snažím udělat pořádek, náskládat jednotlivé kusy do kovových polic a pozavírat do úhledných krabiček, vždycky se najde něco, co nikam nepasuje. Nebo zrovna není čas to všechno třídit a tak to prostě nechám válet na zemi, že se k tomu někdy později vrátím, abych se s tím vypořádala.

A pak se najednou stane, že přes harampádí na zemi nedosáhnu na poličky. A místo toho, abych to po sobě uklidila, začnu prázdnou basu od piva používat jako schůdky. Což funguje skvěle do té doby, než si začnu být příliš jistá sama sebou a stoupnu moc na bok a basa se převrátí a zlomím si prostředníček na levé noze.

Nebo se takhle snažím vytáhnout karimatku a jsem tak našponovaná, že by ze mě měl radost nejeden učitel jógy, když tu mi z jedné poličky spadne na hlavu žehlička. Hezky špičkou doprostřed čela. To vás pak nutí zamyslet se nad dvěmi věcmi:
Je šance, že budete vypadat jako jednorožec?
A nestálo by za to někdy všechno z gruntu uklidit?

0

Zapomeneme na sebe?

Jako malá jsem každé léto trávila na vesnici. Prvního července jsme do auta naskládali domečky pro panenky, puzzle, pastelky, notesy a nějaké to oblečení a na dva měsíce zmizeli na chalupu. Každé ráno jsem s mamkou a ségrou chodila snídat zmrzlinu do Jednoty na náměstí. Odpoledne řešila dilema, jakou lahev vzít k rybníku, abych s ní mohla polívat klouzačku, a později to, jestli mi ručník bude ladit k plavkám, protože po Honzovi od vedle jsem pokukovala už od loňských prázdnin. Do dneška si vzpomínám na to, jak jsme se jednou se ségrou o půlnoci vydaly na místní hřbitov, i na to, jak jsme podnikly výpravu do lesa, abychom poprvé vyzkoušely cigarety.

Pak je ale spousta věcí, které si nepamatuji ani trochu. Jak pihaté byly kamarádky, se kterýma jsem prožila všechna dobrodružství? Jak jsme měly zařízený pokoj? Byla půda opravdu tak tajuplným místem nebo tam rodiče prostě jen uskladnili hromadu harampádí? A jak jsme vlastně všichni vypadali před patnácti lety? Jak nám zářily oči a které vrásky měly rodiče už tenkrát? Jak ráno svítilo sluníčko na terasu?

Nedávno jsem při třídění fotek náhodou narazila na pár starých záběrů z doby, kdy mi bylo asi deset let, a nestačila jsem se divit, jak vypadal náš králík a že jsem ho nosila na hlavě. Když si občas otevřu krabici se starými dopisy, ožívají mi v hlavě znovu teplá léta na zahradě u babičky, kdy jsem s třesoucím se srdcem čekala, jestli mi napíše SMSku a podle toho, jak dlouho mu to trvalo, usuzovala, jestli mě miluje.

Pamatovala bych si takové věci i bez pečlivě střežených krabic vzpomínek?

0

Krása všude kolem nás: Alpy 2016

Minulý týden jsem byla na dovolené v Alpách, kde jsme se šplhali do hor, chodili po zasněžených lesních cestách a jezdili na kole kolem horských jezer. Protože mě poslední dobou začalo zajímat vytváření videí, rozhodla jsem se, že kromě fotek tam i něco natočím.

Připadala jsem si jako v době, kdy jsem začínala fotit. Na svět kolem sebe jsem najednou koukala úplně jinýma očima. Sledovala jsem, jak se hýbou listy v poryvech větru, jak se tříští voda dopadající na kameny obrostlé mechem, jak pomaličku odkapávají kapky tajícího ledu. A znovu a znovu jsem si připomínala, jak je ten náš svět nádherný a jaké máme štěstí, že v něm můžeme žít.

Podívejte se na video, které na dovolené vzniklo. Je mi jasné, že není dokonalé, ale třeba se mi na vás pomocí něj podaří přenést alespoň trochu radosti a vděčnosti, kterou jsem v Alpách vnímala já.

0

Sledujete odrazy světel na stropě?

Je pozdě večer. Ležím v posteli a místo toho, abych se snažila usnout, pozoruji svojí kočku. Sedí na kraji postele, ani se nehne a upřeně sleduje, jak se na stropě míhají odrazy světel od aut.

V tichu, kdy už celý dům spí, počítač je vypnutý, mobil mám ve vedlejší místnosti a nehraje žádná hudba, vzpomínám na to, jak jsem jako malá na dovolené usínala v karavanu.  V pruhovaném tričku, které bylo o dvě čísla větší, a s divně zacuchanými vlasy, protože jsem si chtěla vyzkoušet, jak se dělají dredy, jsem také upřeně sledovala odrazy světel aut na stropě. Poslouchala jsem vzdálený zvuk motorů a představovala si, za jakými bláznivými dobrodružstvími musí takhle pozdě v noci
uhánět.

Bylo krásné vydávat se na imaginární výpravy do exotických krajů a přitom se pomalu nořit do snů. A tak jsem se včera večer vykašlala na spánek. Ležela jsem a místo toho, abych sledovala záři z displejů, pozorovala jsem, jak se na stropě prohání prohání odrazy světel aut. Tentokrát už s rozčesanými vlasy jsem si představovala, za jakými dobrodružstvími se vypravili, a slíbila si, že to musím dělat častěji.

0