Tak se dívej jinak

Nákup brýlí pro mě bývá agonickou záležitostí. Nejdřív se stresuji, jestli mi zase nepřibyly dioptrie, pak musím obejít deset optik, než najdu obroučky, které se mi líbí. A protože nejsem zrovna bystrozraký jedinec, při zkoušení musím být nalepená pět centimetrů před zrcadlem. Takže vidím ostře buď kombinaci brýlí a jednoho oka nebo brýlí a kořene nosu. Musím pak zapojit všechnu fantazii, abych si udělala alespoň trochu ucelenou představu, jak budu vypadat.

Minule mi tímhle koktejlem nepříjemných zážitků ještě trochu zamíchala optometristka, když prohlásila, že mi ty dioptrie trochu poladí. Díky tomu jsem si pak několik dní připadala jako po požití lehkých halucinogenů. Žádnou čáru jsem neviděla rovně, podlaha se zdála být výš, než je ve skutečnosti. A když jsem se při přípravě kávy podruhé praštila o dvířka kuchyńské linky, protože jsem neviděla jejich hranu, umínila jsem si, že zítra dojdu brýle hodit optometristce na hlavu.

Jenže mozek přes noc udělal nějakou svoji magii a ráno jsem přes brýle viděla tak rovně, jako bych je nosila odjakživa. A tak teď musím přemýšlet, co všechno v životě by bylo jasnější, kdybych se na to taky naučila dívat jinak.

Co jsem se naučila v Londýně

Co jsem se naučila v Londýně
V Londýně jsem byla sice jen pár dní, ale naučila jsem se tam spoustu veledůležitých lekcí!

  1. Vrátíte se do dětských let a vyzkoušíte takové hříčky jako hledat v různě zamotaných čárách, která vede do domečku. To když se budete snažit pochopit plán metra.
  2. Vrátíte se i na střední, protože s tou perfektní angličtinou, kterou kolem sebe uslyšíte, si budete připadat, jako byste znova dělali poslechy z Headwaye.
  3. Je fajn být vzorným fotografem a pro jistotu přes noc dobíjet baterku k foťáku. Ale už není tak fajn nechat ji v nabíječce, když jdete na celý den koukat na památky. Moc toho nenafotíte.
  4. Londýn je od nás sice jen kousek, ale už jsou patrné kulturní rozdíly. Jak jinak si vysvětlit, že snídaně za dvanáct liber se může skládat pouze z jednoho croissantu a půl litru mléka?
  5. Věřte navigaci, když tvrdí, že ten park před vámi je dlouhý šest kilometrů. Protože to pak opravdu po celém dni chození v nepohodlných botech budete muset ujít.

Byli jste v Londýně? Co za život měnící zkušenosti jste si odnesli vy?

Co jsem se naučila na Maledivách

  1. Chodit zahalená od hlavy k patě má jednu nespornou výhodu: nespotřebujete moc opalovacího krému.
  2. Konzumace jogurtů je doporučena jen opravdu otrlým jedincům. Místní totiž necítí potřebu dávat je do chlaďáků.
  3. Dovolenkový jídelníček se může skládat jen z tuňáka, rýže a kokosu. Celé tři týdny.
  4. I na ostrově, který vycházkovou chůzí přejdete za patnáct minut, se vyplatí mít auto. (Na ostrově dlouhém tak, že byste ho zvládli přehodit kriketovým míčkem, auto mají také. Ale plachta, kterou je přikryté, na něj už nejspíš přirostla.)
  5. Jak zažít trochu adrenalinu? Pokuste se pochopit místní lodní přepravu. Některé spoje jezdí jen v sudý den, jiné jen v lichý. Nic nejezdí v pátek a když jsou trochu větší vlny. A pak se pokuste dostat včas na letiště.
  6. Ani po třech týdnech nemusíte rozšifrovat, jestli se autem oficiálně jezdí vpravo nebo vlevo.
  7. Pochopíte tu hluboká filosofická moudra. Třeba to, že v životě nemůžeme mít nad vším kontrolu. Nikdy totiž nevíte, co z toho, co jste si objednali k jídlu, vám skutečně přinesou. A už vůbec netušíte, co vám pak naúčtují.

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

Balkonová nostalgie

Ve vzduchu poletuje kávové aroma a tančí s bílými vlasy ženy na balkoně naproti.
Laškovně jí krade jednu vrásku za druhou.
Nejdřív vrásky bolesti a rýhy smutku, pak vlnky smíchu.
Hrbatá záda, třesoucí se ruce i chrupavky uší vytahané stářím.

Všechno je pryč.
Jediné, co existuje, je tahle nestárnoucí rozmluva s větrem.
Zavřené oči, ruce svírají studené zábradlí. V březových listech šumí vzpomínky (možná i v bukových, ale ty ve městech nerostou).
Poletující vlasy vypadají jako závoj.

Letmo se usměje a na tvářích se jí objeví ruměnec.
Na co myslíš?
Na dávného milence?
Na ukradené chvilky o samotě a dopisy, které si dodnes schováváš mezi oblečením?
?

Na ulici bouchnou dveře od auta. Vítr ustane.
Konec snění. Vrásky odhrnou závoj a naskáčou zpátky na čelo.
Přitáhnout si svetr těsněji k tělu a odejít do bytu.
Rozplynout se do reality.

Chybí mi léto

  1. Ta volnost, kdy můžu jen v tričku vyběhnout ven, sednout si na lavičku před domem a užívat si, jak mě sluneční paprsky štípou na kůži.
  2. Ten neustálý pohyb, když na kole brázdím pražské ulice nebo se s batohem na zádech toulám po švitořících lesích.
  3. Ta bezstarostnost, když vím, že všechno, co opravdu potřebuji k životu, mám ve vodotěsném barelu kousek od sebe.
  4. Ta nedočkavost, když vím, že každý víkend budu někde ztracená s lidmi, kteří pro mě tolik znamenají.
  5. Ta nostalgie, když mám oči upřené do vyhasínajícího ohně a začíná na mě doléhat fakt, že každá pohádka jednou skončí.

 

 

Uložit

Na co kolem sebe se díváte?

Když jsem před deseti lety začínala fotit, pracovala jsem na projektu, kterým jsem se snažila dokumentovat obyčejné městské parky, tak aby měly tajemnou atmosféru. Nedávno jsem si na tento projekt vzpomněla a řekla si, že bych mohla vyzkoušet něco podobného, ale s videem. Vypravila jsem se na Roztyly, které osobně nepovažuji za příliš fotogenické místo, a snažila jsem se kolem zastávky metra zachytit co nejhezčí věci. Výsledkem je následující video.

Na co kolem sebe se díváte vy?

Budu vypadat jako jednorožec?

Ke komoře u nás v bytě mám zvláštní vztah. Na jednu stranu ji mám ráda. Kam jinam bych dala rýži, olivy, pruduškové čaje, prkýnko na šunku, přepravku na kočku, kladívko, hřebíky, šrouby a šroubováky, karimatky, spacáky, stan, ešusy, sešity ze střední, krosnu, pět batohů, leštěnku na gauč, žehlicí prkno, kýbl, koště, mop, sušák na prádlo, igelitky z Albertu a kufr s noži, které jsem dostala do výbavy?

Na druhou stranu to místo tak trochu nenávidím. Navzdory všem snahám je tam neustálý chaos. Občas mám pocit, že tam vzniká samovolně. Jako v životě. Nehledě na to, jak moc se v něm snažím udělat pořádek, náskládat jednotlivé kusy do kovových polic a pozavírat do úhledných krabiček, vždycky se najde něco, co nikam nepasuje. Nebo zrovna není čas to všechno třídit a tak to prostě nechám válet na zemi, že se k tomu někdy později vrátím, abych se s tím vypořádala.

A pak se najednou stane, že přes harampádí na zemi nedosáhnu na poličky. A místo toho, abych to po sobě uklidila, začnu prázdnou basu od piva používat jako schůdky. Což funguje skvěle do té doby, než si začnu být příliš jistá sama sebou a stoupnu moc na bok a basa se převrátí a zlomím si prostředníček na levé noze.

Nebo se takhle snažím vytáhnout karimatku a jsem tak našponovaná, že by ze mě měl radost nejeden učitel jógy, když tu mi z jedné poličky spadne na hlavu žehlička. Hezky špičkou doprostřed čela. To vás pak nutí zamyslet se nad dvěmi věcmi:
Je šance, že budete vypadat jako jednorožec?
A nestálo by za to někdy všechno z gruntu uklidit?

Zapomeneme na sebe?

Jako malá jsem každé léto trávila na vesnici. Prvního července jsme do auta naskládali domečky pro panenky, puzzle, pastelky, notesy a nějaké to oblečení a na dva měsíce zmizeli na chalupu. Každé ráno jsem s mamkou a ségrou chodila snídat zmrzlinu do Jednoty na náměstí. Odpoledne řešila dilema, jakou lahev vzít k rybníku, abych s ní mohla polívat klouzačku, a později to, jestli mi ručník bude ladit k plavkám, protože po Honzovi od vedle jsem pokukovala už od loňských prázdnin. Do dneška si vzpomínám na to, jak jsme se jednou se ségrou o půlnoci vydaly na místní hřbitov, i na to, jak jsme podnikly výpravu do lesa, abychom poprvé vyzkoušely cigarety.

Pak je ale spousta věcí, které si nepamatuji ani trochu. Jak pihaté byly kamarádky, se kterýma jsem prožila všechna dobrodružství? Jak jsme měly zařízený pokoj? Byla půda opravdu tak tajuplným místem nebo tam rodiče prostě jen uskladnili hromadu harampádí? A jak jsme vlastně všichni vypadali před patnácti lety? Jak nám zářily oči a které vrásky měly rodiče už tenkrát? Jak ráno svítilo sluníčko na terasu?

Nedávno jsem při třídění fotek náhodou narazila na pár starých záběrů z doby, kdy mi bylo asi deset let, a nestačila jsem se divit, jak vypadal náš králík a že jsem ho nosila na hlavě. Když si občas otevřu krabici se starými dopisy, ožívají mi v hlavě znovu teplá léta na zahradě u babičky, kdy jsem s třesoucím se srdcem čekala, jestli mi napíše SMSku a podle toho, jak dlouho mu to trvalo, usuzovala, jestli mě miluje.

Pamatovala bych si takové věci i bez pečlivě střežených krabic vzpomínek?

Sledujete odrazy světel na stropě?

Je pozdě večer. Ležím v posteli a místo toho, abych se snažila usnout, pozoruji svojí kočku. Sedí na kraji postele, ani se nehne a upřeně sleduje, jak se na stropě míhají odrazy světel od aut.

V tichu, kdy už celý dům spí, počítač je vypnutý, mobil mám ve vedlejší místnosti a nehraje žádná hudba, vzpomínám na to, jak jsem jako malá na dovolené usínala v karavanu.  V pruhovaném tričku, které bylo o dvě čísla větší, a s divně zacuchanými vlasy, protože jsem si chtěla vyzkoušet, jak se dělají dredy, jsem také upřeně sledovala odrazy světel aut na stropě. Poslouchala jsem vzdálený zvuk motorů a představovala si, za jakými bláznivými dobrodružstvími musí takhle pozdě v noci
uhánět.

Bylo krásné vydávat se na imaginární výpravy do exotických krajů a přitom se pomalu nořit do snů. A tak jsem se včera večer vykašlala na spánek. Ležela jsem a místo toho, abych sledovala záři z displejů, pozorovala jsem, jak se na stropě prohání prohání odrazy světel aut. Tentokrát už s rozčesanými vlasy jsem si představovala, za jakými dobrodružstvími se vypravili, a slíbila si, že to musím dělat častěji.

7 důvodu, proč mít na dovolené alergii na sluníčko

  1. Neopalíte se, takže vám po návratu domů nikdo nebude závidět.
  2. Je to záminka ke konverzaci, protože na pláži vás budou s podivem zastavovat snědí muži a ptát se, jakto že jste tak bledá.
  3. Budete schopni podávat přesné informace o tom, jaký je kde v danou hodinu stín.
  4. Důvěrně se seznámíte s místním lékárníkem.
  5. Pochopíte, že vzhled není všechno. Nebo se tím alespoň utěšujete, když víc než lidskou bytost připomínate dalmatina.
  6. Zjistíte, že i ve vedrech je možné přežít v dlouhých kalhotách a košilích. Takže aspoň nějak budete připomínat domorodce.
  7. Budete mít o čem psát na blog.