Nejoblíbenější knihy roku 2017

Podle Goodreads jsem v předchozím roce přečetla 14 564 stránek. Nejpopulárnější knížkou, kterou spolu se mnou přečetlo nejvíc uživatelů serveru, bylo Jako zabít ptáčka od Lee Harper a nejdelší Američtí bohové od Neila Gaimana. Jaké publikace ale pro mě byly těmi nejzajímavějšími a nejvíc obohacujícími?

Nejoblíbenější knihy roku 2017

Na západní frontě klid – Remarque
Nebylo dobré rozhodnutí vzít si tuhle knížku na letní dovolenou. Ale rozhodně bylo dobré přečíst ji. Od střední jsem se některým klasickým dílům vyhýbala, protože mi moc připomínaly biflování na maturitu, ale už párkrát se mi potvrdilo, že se nestaly klasikou pro nic za nic.
Ještě jsem se nesetkala s knížkou, ve které by tak sugestivně a přitom bez jakéhokoli patosu byly vylíčeny zážitky ze zákopů první světové války. Otupělost, zmar, nepochopení toho, jak se může dít něco tak hrozného, odloučení od společnosti, která se nedokázala vžít do toho, co vojáci na frontě prožívají. Vše vyprávěno optikou studenta gymnázia, což výpovědi dodalo ještě strašidelnější tón.

Už před přečtením téhle knížky jsem byla dost silně pacifisticky smýšlející, ale tohle mé přesvědčení ještě utvrdilo a přála bych si, aby každý, kdo prosazuje válečná řešení současných konfliktů, si na jeden večer sedl do nějakého tichého koutku a knihu si přečetl.

Předběžné varování – Gaiman
Nechápu, jak jsem ještě před rokem mohla o Gaimanovi vědět jen to, že napsal Nikdykde, a blahosklonně jeho další tvorbu ignorovat. Čirou náhodou jsem jednoho lednového večera loňského roku zavítala na jeho blog a dřív, než jsem se nadála, už jsem na Amazonu objednávala jeho nebeletristickou View from the Cheapseats. Po přečtení krátkého eseje o knihovnách jsem se stala fanynkou.

Přiznám se, že některé jeho knížky mě nijak zvlášť nezaujaly – třeba všemi opěvovaní Američtí bohové. Ale sborníku povídek Předběžné varování jsem propadla. Ten chlap má totiž fakt velkou fantazii. A když se to zkombinuje s jeho literárním uměním, vede to k tomu, že po každé přečtené stránce si musíte dát na chvilku pauzu, abyste si plně vychutnali, co dalšího vám zase naservíroval.
Gaimanova tvorba mě vždycky nakopne k tomu, abych se začala snažit psát. Tak snad to konečně jednou vyjde.

Nenechte si ubližovat – Al Marewa
Kniha o sebeobraně by reálně asi k ničemu moc nebyla. Jak jsem si ověřila, chce to trénovat, trénovat a trénovat. Ale i tak mě obohatila mnohem víc, než bych čekala díky tomu, jak velký důraz při řešení (převážně vypjatých) situací kladla na vlastní úsudek a intuici. Dřív jsem potřebovala mít na všechno poučky a jasná řešení a své instruktory jsem zasypávala tunou hypotetických situací a chtěla po nich znát jejich optimální řešení.

V knize je propagována myšlenka, že člověk má dát na svou intuici a vlastní zhodnocení dané situace, protože to je to nejlepší, co v danou chvíli může udělat. Úvaha se mnou zůstala i mimo hodiny sebeobrany a pomohla mi mnohem víc začít spoléhat sama na sebe a vlastní úsudek.

Mohly by vás zajímat i moji favoriti loňského roku, kde se to hemžilo převážně literaturou faktu – nějakým tím budhismems, okupací Číny nebo cestopisem po malajsijké džungli.

Jaké byly vaše nejoblíbenější knihy roku 2017? Budu moc ráda, když se o ně podělíte v komentářích.

Knihovny

U dveří knihovny, kam jsem chodila jako malá, trůnila dvě velká zelená křesla. Vždycky jsem kolem nich co nejrychleji zahnula doleva mezi regály s knížkami pro děti. Vybrala jsem úlovky na následující týden a nervózně přešlapovala před oddělením pro dospělé, kdy se z něj vrátí mamka. Jen málokdy jsem se tam odvážila jít za ní. Měla jsem strach, že se mezi dospěláckými knížkami ztratím.

Na konci jedné uličky byla malá místnost oddělená od zbytku knihovny závěsem. Vždycky za ní někdo něco ťukal na stroji a byl tam cítit olej. Nikdy jsem se tam neodvážila nakouknout. Bála jsem se, že tam sedí někdo, kdo napsal všechny knížky v knihovně, a když ho vyruším, nebudu moct číst žádné nové.

Poději jsem do knihovny chodila sama. Procházela jsem regály se scifi a fantasy, listovala kartotékami a nedočkavě čekala, kdy vyjde nový díl Harryho Pottera.
Cestou domů jsem se nekoukala napravo ani nalevo, protože jsem pečlivě zkoumala úlovek, který jsem si z knihovny odnášela. Prohlížela jsem si obaly knížek, četla jejich obsahy a nemohla se dočkat, až se vydám na výpravu za tajemstvími, která skrávají.

Knihovna ve městě, kam jsem chodila na střední, byla obrovská. Moderní, prosklená budova s nádherným širokým schodištěm vedoucím z beletrie do literatury faktu. Mezi regály scifi jsem objevila Herberta, Žambocha a Sapkowského. Nahoru jsem se vydala jen párkrát, když jsem se rozhodla, že nutně potřebuji zhubnout, a nebyla si pořádně jistá, jak to udělat.
Každodenní dojíždění vlakem by bylo o dost nudnější nebýt knížek, které jsem si tam napůjčovala. Přečetla jsem snad všechny fantasy knihy, které tam měli, a udělala si dobrý přehled o tom, jak vypadá kvalitní literatura, protože jsem přečetla stohy té opravdu špatné.

Vysoká znamenala skripta. Skripta jsou v mém světě nesnášenliví agresoři, kteří se nesnesou s žádnou jinou psanou formou. Nedovolila mi číst žádné příběhy. Ani knížky o hubnutí.

Teď bydlím v ulici, kde je pobočka knihovny. Mými nejoblíbenějšími dny jsou středy, protože do knihovny přiváží knihy, které jsem si přes týden objednala. Většinou to vychází tak, že dopiju odpolední kávu a přijde mi email, že právě splnili mé rezervace. Okamžitě vyrazím a knihovnice se pokaždé diví, že jsem tam tak rychle.

Nedávno jsem byla na výpravě za knížkami a minula se s chlapcem ve věku kolem deseti let. Aktovku měl větší než byl on sám, rozčepýřené vlasy, brýle mu sklouzávaly z nosu. Oči měl upřené na zadní obal knížky. Kratičký okamžik, kdy jsme se míjeli, stačil na to, aby mi přivál vzpomínky na doby, kdy jsem byla úplně stejná.

Knihovnice je jedna z těch nejmilejších, které jsem zatím potkala. Čtenářům nechává připravené romány, o kterých se domnívá, že by se jim mohly líbit. Starším lidem pomáhá snést knížky ze schodů. Mně vždycky nabídne, ať si na chvilku sednu a něco si přečtu, že ona se mezitím podívá, jestli nemám splněné ještě nějaké další rezervace, ať tam nemusím chodit zbytečně.
Sednu si, prohlédnu novinky a přitom doufám, že knihy nedorazily, protože tam i zbytečně chodím tak ráda!

Uložit

Nejoblíbenější knihy roku 2016

Vždycky jsem ráda četla, ale teprve v roce 2016 jsem tomu propadla se stejnou intenzitou, jako když jsem byla na střední škole a hltala jsem jakékoli scifi nebo fantasy, které mi mohla knihovna nabídnout.
Čtení mě teď tak moc začalo bavit, protože jsem konečně přesně zjistila, co chci číst. Navzdory předchozím literárním zkušenostem jsem se pustila do literatury faktu. Zaměřila jsem se na antropologii, etnologii, cestování a osobní rozvoj. Dokonce jsem přečetla svou první poezii. A většinu toho jsem naprosto milovala.
Některé knížky mě sice bavily číst, ale moc jsem si z nich neodnesla do života. Jiné mě naopak svými názory a myšlenkami změnily už asi napořád. Jaké to byly a co mě naučily?

 
Žádná životní situace není tak těžká, abychom nedokázali být laskaví k sobě i ostatním.
Ještě nikdy se mi nestalo, abych kvůli knížce byla skoro dva týdny smutná. Pokud se ji rozhodnete přečíst, připravte se, že budete brečet.
Pro mě první ucelenější kniha o budhismu. Nečekala jsem, že některé myšlenky ve mně budou rezonovat tak silně.
Knížka mi pomohla změnit pohled na svět. Přepla mě z hodnotícího režimu, jestli je něco dobré nebo špatné, spravedlivé nebo ne, rychlé nebo pomalé. Akceptovala jsem, že život prostě je. Neskutečně osvobozující.
Pochopila jsem, jak je důležité být v přírodě a vnímat ji všemi smysly. Vzbudila ve mně touhu přestěhovat se do malé chatky uprostřed lesa a dny trávit posloucháním šumu stromů.
Kniha o tom, jak žijí původní obyvatelé Malajsie – v tropickém ráji, kde se nemusí soustředit na nutnost obstarávat potravu nebo se chránit před zimou. Chvílemi jsem měla pocit, jako bych četla nějakou utopii a ne reálné zkušenosti. A uvědomila jsem si, že s ostatními lidmi jde pěstovat mnohem hlubší vztahy, než jsem si do té doby myslela.

Jaké zajímavé knihy jste v minulém roce přečetli vy?