Co jsem se naučila ve Švédsku

Naučila ve Švédsku

  1. Tam, kde jí majitel hostelu s rodinou, opravdu není kuchyně pro hosty. Mohlo by napovědět to, jak vás nechápavě sledují při přípravě těstovin, nebo to, že tam nejsou žádné další stoly.
  2. Menu v angličtine znamená, že vám na objednávkovém automatu přeloží tlačítko “platit” a zbytek nechají ve švédštině.
  3. Mít ve stanu kufr na kolečkách je prostě zvláštní.
  4. Na silnicích musí být bezpečno a řidiči neustále ve střehu. Úprava rychlostních limitů každé dva kilometry se o to zaručeně postará.
  5. Dopravní značení Švédové celkově nepodceňují. Nestačí výstraha, že by do silnice mohlo vběhnout nějaké zvíře. Každé má rovnoprávně svou značku – prasata, jeleni, soby i ježci.
  6. Jen chudinky kočky pravidelně se rozvalující uprostřed silnic třetí třídy si vlastní značku ještě nezasloužily.
  7. Jsem schopná tolerovat mnohé – činskou pálivou brokolici, maledivský kokos s tuňákem na milion způsobů. Ale švédské dvou procentní víno je už prostě trochu moc!

Co za moudra jste si ze Švédska odvezli vy?

Přečteno za leden

Přečteno za leden

Michael Žantovský: Havel
Pustit se do téhle knížky chtělo trochu odhodlání kvůli tomu, že má přes pět set stránek. Pravidelně se mi odkrvovaly prsty, když jsem ji držela, ale obsah je tak zajímavý, že to za drobné fyzické útrapy stálo.

Nejvíc jsem ocenila, že kniha vlastně nebyla jen o životě Havla, ale zabývala se dobou, ve které žil. Dala mi do hlubších souvislostí významné události jako Pražské jaro, normalizaci, Sametovou revoluci nebo vstup do NATO. A přemýšlela jsem díky ní nad vekými hodnotami jako je pravda nebo zdvořilost. Vřele doporučuji. Kdy jindy číst tlusté bichle než za dlouhých zimních večerů!

5/5

Ladislav Špaček: Velká kniha etikety
Velká kniha etikety měla na Havla neplánovanou návaznost. Špaček působil na Hradě v době Havlova prezidentství a spousta jeho poznámek ve Velké knize etikety byla zmíněna i v Havlovi. Bylo hezké slyšet historky z více různých úhlů.

Kniha sama o sobě byla ve spoustě věcí užitečná, ale trochu mi přišlo, že se zabývá jen dvěma extrémy společenských situací – naprostým základem (pouštíme ženy do dveří) a pak tak formálními věcmi jako je recepce na vyslanectví, s čímž většina čtenářů nepřijde do styku. Knížka se četla rychle a příjemně, ale neodpověděla na všechny moje otázky.

4/5

Donal Ryan: Srdce na obrtlíku
Po předchozí literatuře faktu jsem měla náladu na něco odpočinkového, a proto jsem sáhla po Srdci na obrtlíku. Příběh z doby irské recese vyprávěný optikou dvaceti obyvatel menšího města nebyl špatný, ale nechytil mě u srdce.

Některé pasáže mi přišly zbytečně vulgární. Vzhledem k tomu, že každá kapitola byla věnována výpovědi jiné postavy, nezačala jsem ani s jednou sympatizovat. A příběh mě nepohltil tolik jako u klasicky vyprávěných románů. Zajímavá forma, ale pro mě nic, co bych si zamilovala.

3/5

Nedokončeno – Jaroslav Kmenta: Boss Babiš
Bosse Babiše jsem rozposlouchala a dostala se asi do dvou třetin. Kniha je nabitá fakty natolik, že se nesmíte zatoulat v myšlenkách, abyste neztrazili nit.

Popis Babišových podnikatelských praktik je přinejmenším dost smutný. A to, kolik lidí v republice to vůbec nezajímá nebo je ochotných nad tím za koblihy přivřít oči, ještě smutnější. Zbytek knížky už nejspíš poslouchat nebudu, ale i tak bych ji vřele doporučila všem, kdo si chtějí zase trochu “vylepšit” názor na českou politiku.

Jaké knížky jste v lednu přečetli vy?

Mlžný svět I

Nedávno na pár chvil vykouklo sluníčko po dlouhých týdnech, kdy se muselo žhavit žárovky pomalu i přes den. Hned jsem toho využila a vydala se aspoň na krátkou procházku. Věrna svému nedávnému předsevzetí jsem si s sebou vzala i foťák. Z počátku mi přišlo, že to bylo zbytečné, protože jsem nešla zrovna fotogenickou krajinou. Opadané stromy a úzké pěšiny lehce poprášené sněhem sice mají svoje kouzlo, ale na zajímavé fotky to většinou nestačí.

Pak jsem si ale všimla obrovské louže, která byla z jedné strany obklopena pískovcovou skálou a z druhé vzrostlými stromy. Klidná hladina je krásně odrážela a vytvářela tak působivý, snový dojem. Bylo mi jasné, že jsem našla svoje místo. Při horečném focení jsem si sice trochu nabrala do bot a zaschlé bahno budu muset nejspíš odsekat sekáčkem, ale focení mě bavilo a těším se, až se na místo vypravím zase na jaře, abych viděla jeho proměnu.

Ohlédnutí za rokem 2017

Ohlédnutí za rokem 2017

Zdá se, že tři sta šedesát pět dní je kratičká doba. Když jsem jednotlivé dny prožívala, viděla jsem hlavně jejich rutinu – probudit se, posedět u kávy, jít retušovat, zhltnout oběd a utíkat na focení. Večer se kouknout na seriál a hurá do hajan, aby se vše mohlo druhý den opakovat. Ale když jsem si stejně jako loni na začátku ledna sedla ke svému deníku a rozhodla se všechnu tu rutinu zapsat a zanalyzovat, byla jsem příjemně překvapená, že jsem se zase tak moc nenudila.

Měla jsem štěstí, že jsem poznala spoustu nádherných zákoutí naší úžasné planety. Na Maledivy se v myšlenkách vracím několikrát týdně a snažím si přehrávat každičký den, který jsme tam byli, abych na nic z toho nezapomněla, protože vím, že tak úžasné dobrodružství se odehrává jen párkrát za život.

V Londýně jsem si připadala jako hardcore cestovatel, když jsem si na pět dní sbalila jen do maličkého batohu (a pak z něj před letištní prohlídkou zapomněla vyndat železný obušek). A ve Švédsku jsem se zase cítila jako tremp, když jsme po celém dni výletování někde rozložili stany, zapálili vodnici, nalili víno a debatovali, dokud se nezačalo stmívat. Což většinou bývalo kolem druhé v noci.

V Čechách jsem splula Lužnici a Berounku, poprvé řídila vlastní loď, seděla u bezpočtu táboráků, přejedla se smažáku s hranolkami a v hlavě fantazírovala, jaké by to bylo strávit na řece jen s celtou a plavkami třeba čtrnáct dní v kuse.

V rekordním čase jsem se vyškrábala na Sněžku a s nacpanou krosnou na zádech se snažila škrábat po rovných cestách Malé Ameriky. Do té doby jsem si neuvědomila, že malé boty můžou být při delších túrách fakt velký problém.

Mnohokrát jsem samu sebe i ostatní poznala z nových stránek. Ty mě někdy mile překvapily a někdy naopak zklamaly.
Naučila jsem se, že slova ve skutečnosti až tak moc neznamenají, dokud nejsou podložená činy.
Že aniž bych chtěla, můžu se občas zachovat jako sobec a zpětně to pak pořádně mrzí.
Že můžu vyhořet v práci, kterou nade vše miluji.
Že občas je třeba střet s realitou někoho jiného, abych přestala fňukat a začala být zase vděčná.
Že všechno dopadne tak, jak má. A to je většinou dobře.

Jak jste si předchozí rok užili vy?

Ohlédnutí za rokem 2017

Když minimalismus nebyl jen módním výstřelkem

Velice ráda na Pinterestu procházím fotky dokonalých, minimalistických bytů, kde je všechno čistě bílé, v perfektním stavu a bezchybně naaranžované. Vždycky mě to inspiruje k tomu, přerovnat doma nějakou skříň a zamyslet se nad tím, jestli jsem něco nekoupila zbytečně.

Když jsem byla v létě ve Švédsku, navštívila jsem nádherně zařízený skanzen z doby, kdy minimalismus nebyl “jen” moderní filosofií, ale životní realitou většiny lidí. Interiéry bez kousíčku plastu, bez věcí na jedno použití a bez reklamních vzorků kosmetiky se mi líbily tolik, že jsem se rozhodla podělit se o ně s vámi a nenechat na ně sedat prach na disku počítače.

Taky na vás při prohlížení dýchá taková nostalgie?

minimalismus

minimalismus

minimalismus

minimalismus

minimalismus

minimalismus

minimalismus

minimalismus

minimalismus

Nejoblíbenější knihy roku 2017

Podle Goodreads jsem v předchozím roce přečetla 14 564 stránek. Nejpopulárnější knížkou, kterou spolu se mnou přečetlo nejvíc uživatelů serveru, bylo Jako zabít ptáčka od Lee Harper a nejdelší Američtí bohové od Neila Gaimana. Jaké publikace ale pro mě byly těmi nejzajímavějšími a nejvíc obohacujícími?

Nejoblíbenější knihy roku 2017

Na západní frontě klid – Remarque
Nebylo dobré rozhodnutí vzít si tuhle knížku na letní dovolenou. Ale rozhodně bylo dobré přečíst ji. Od střední jsem se některým klasickým dílům vyhýbala, protože mi moc připomínaly biflování na maturitu, ale už párkrát se mi potvrdilo, že se nestaly klasikou pro nic za nic.
Ještě jsem se nesetkala s knížkou, ve které by tak sugestivně a přitom bez jakéhokoli patosu byly vylíčeny zážitky ze zákopů první světové války. Otupělost, zmar, nepochopení toho, jak se může dít něco tak hrozného, odloučení od společnosti, která se nedokázala vžít do toho, co vojáci na frontě prožívají. Vše vyprávěno optikou studenta gymnázia, což výpovědi dodalo ještě strašidelnější tón.

Už před přečtením téhle knížky jsem byla dost silně pacifisticky smýšlející, ale tohle mé přesvědčení ještě utvrdilo a přála bych si, aby každý, kdo prosazuje válečná řešení současných konfliktů, si na jeden večer sedl do nějakého tichého koutku a knihu si přečetl.

Předběžné varování – Gaiman
Nechápu, jak jsem ještě před rokem mohla o Gaimanovi vědět jen to, že napsal Nikdykde, a blahosklonně jeho další tvorbu ignorovat. Čirou náhodou jsem jednoho lednového večera loňského roku zavítala na jeho blog a dřív, než jsem se nadála, už jsem na Amazonu objednávala jeho nebeletristickou View from the Cheapseats. Po přečtení krátkého eseje o knihovnách jsem se stala fanynkou.

Přiznám se, že některé jeho knížky mě nijak zvlášť nezaujaly – třeba všemi opěvovaní Američtí bohové. Ale sborníku povídek Předběžné varování jsem propadla. Ten chlap má totiž fakt velkou fantazii. A když se to zkombinuje s jeho literárním uměním, vede to k tomu, že po každé přečtené stránce si musíte dát na chvilku pauzu, abyste si plně vychutnali, co dalšího vám zase naservíroval.
Gaimanova tvorba mě vždycky nakopne k tomu, abych se začala snažit psát. Tak snad to konečně jednou vyjde.

Nenechte si ubližovat – Al Marewa
Kniha o sebeobraně by reálně asi k ničemu moc nebyla. Jak jsem si ověřila, chce to trénovat, trénovat a trénovat. Ale i tak mě obohatila mnohem víc, než bych čekala díky tomu, jak velký důraz při řešení (převážně vypjatých) situací kladla na vlastní úsudek a intuici. Dřív jsem potřebovala mít na všechno poučky a jasná řešení a své instruktory jsem zasypávala tunou hypotetických situací a chtěla po nich znát jejich optimální řešení.

V knize je propagována myšlenka, že člověk má dát na svou intuici a vlastní zhodnocení dané situace, protože to je to nejlepší, co v danou chvíli může udělat. Úvaha se mnou zůstala i mimo hodiny sebeobrany a pomohla mi mnohem víc začít spoléhat sama na sebe a vlastní úsudek.

Mohly by vás zajímat i moji favoriti loňského roku, kde se to hemžilo převážně literaturou faktu – nějakým tím budhismems, okupací Číny nebo cestopisem po malajsijké džungli.

Jaké byly vaše nejoblíbenější knihy roku 2017? Budu moc ráda, když se o ně podělíte v komentářích.

Mlžný svět

Včera večer jsem rozečetla Magického průvodce městem pod pahorkem. Knížka vypráví o knižním nakladateli, který na základě úryvků rukopisu jedné spisovatelky prozkoumává své rodné město a hledá, kde je nejvyšší výskyt V-částic. Částic, které některým místům propůjčují magickou atmosféru.

Na čtení se pořádně nemůžu soustředit. Příliš to rozviřuje moji fantazii a vrací mě to do doby, kdy jsem začínala studovat vysokou a ve volném čase jsem se věnovala fotografickému projektu “Mlžný svět”. Cílem série bylo zachytit městské parky a různá obyčejná městská zákoutí s magickou atmosférou.

Ani už nevím, proč jsem s projektem přestala. Nejspíš se tahle záliba rozplynula ve SWAT analýzách a marketingovém mixu. Magický průvodce městěm mi připoměl, jak mě průzkumy nových lokalit bavily. A jsem odhodlaná se k nim zase vrátit a všechno pečlivě zdokumentovat.

Jestli hledáte trochu magické inspirace, určitě si knížku přečtěte a pod článkem se podívejte na několik starších fotek, které jsem nafotila pro Mlžný svět před pár lety. Doufám, že sbírku co nejdřív rozšířím o nové přírůstky.

Přečteno za říjen


Přečteno za říjen
George Orwell: Farma zvířat

Klasika, která si zaslouží všechnu chválu, kterou obdržela. Navíc je to příjemná jednohubka na jeden večer. To, že ji rychle přečtete, ale neznamená, že vám stejně rychle sejde z mysli. Naopak tam bude hezky trůnit dalších pár dnů a vy budete přemýšlet a přemýšlet.

5/5

Lajla Rolstad: Vlčí ostrov
Mám ráda cestopisy. Mám ráda příběhy o tom, jak se lidé učí být soběstační. Mám ráda popisy krásné krajiny a objevování krás jednoduchého života. A tahle knížka to všechno zkombinovala v příjemném mixu, který pohladil na duši a způsobil, že jsem několik dní snila o tom, jaké by to bylo sbalit si svých pět švestek a vydat se také toulat do Kanady.

5/5

Neil Gaiman: Předběžné varování
Obyvkle se povídkovým sbírkám vyhýbám, ale u Gaimana vždycky ráda udělám výjimku. S každou přečtenou povídkou bylo víc a víc patrné, že Gaiman je spisovatelský génius. Dokázat na pár řádcích živě načrtnout charaktery a atmosféru a k tomu ještě vymyslet neotřepané, nečekané zápletky dokáže jen málokdo. Jednotlivé povídky jsem četla jako zákusky k odpolední kávě a bylo to skvělé.

5/5

Michal Viewegh: Báječná léta pod psa
Spousta českých knížek ve mně vzbuzuje nostalgii tím, jak mi je popisované prostředí blízké. A Báječná léta pod psa nebyla výjimkou. Humorné příběhy zasazené do doby normalizace byly vtipné a mrazivé zároveň. Určitě všem doporučuji.

4/5

Přečteno za říjen
Přečteno za říjen

Na Sněžku a zase zpátky

Na Sněžku se vydáváme schválně brzy ráno, abychom se vyhnuli zástupu turistů. Od lanovky až na vrchol ale stejně jdeme jako v rojnici. Nemám z toho radost, ale výhled, který na nás nahoře čeká, nakonec moje chmury rozptyluje. Fotím jako o život a několikrát se ujišťuji, že opravdu nejsem v Alpách ale v Krkonoších.

Není to ale na velké zdržování se. Jsme zpocení a málo obléknutí a fouká tak ledový vítr, že se přestávám divit, že už tu tolik lidí přecenilo své síly a v zimě umrzlo. Scházíme pozvolna dolů. Vítr sice trochu slábne, ale turistů neubývá. Chápavě se usmíváme na ty, co se plahočí do kopce.

Je odpoledne a kručí nám v břiše. Prošli jsme sice kolem několika míst, kde jsme si mohli dát oběd, ale vždycky nás odradilo množství lidí. Davy se k mé představě romantického oběda uprostřed hor prostě nehodí. Raději chroupu další jablko a na mapě plánujeme, kudy se vydat, abychom si užili trochu samoty.

Konečně se dostáváme na úroveň, kde zase začínají růst stromy. Sundaváme mikiny, je nádherné teplo. A před námi se vynořuje přesně ta malá, zapomenutá restaurace, kterou jsem si tak přála. Objednáváme si česnečku, která opravdu chutná po česneku, domácí bramboráky a pivo a jsme spokojení.

Obloha se mezitím strašidelně zatahuje. Přidáváme do kroku. S plným žaludkem to jde samo. Po chvilce odbočujeme na úzkou lesní pěšinu. Po jedné straně je sráz, na druhé straně rostou vysoké jehličnany. V mechu svítí muchomůrky. Konečně jsme sami a já si připadám, jako bych se procházela po tajném elfím lese. Nejradši bych si sedla do trávy a chvilku se kochala, ale černé mraky mě přesvědčují, že je lepší pokračovat.

Na pokoj dorážíme necelých dvacet minut předtím, než začne pršet. Jsem unavená, mě bolí hlava z toho, jak pořád fučelo, ale rozhodně to stálo za to.

Na Sněžku

Na Sněžku

Na Sněžku

Na Sněžku

Na Sněžku

Na Sněžku

Na Sněžku

Přečteno za srpen

Přečteno za srpen

Erich Maria Remarque: Na západní frontě klid
Co za lepší letní knihu jsem si mohla vybrat, než právě Na západní frontě klid, že? Tohle sugestivní líčení zážitků ze zákopů první světové války ve mně vzbuzovalo mrazení v zádech snad na každé stránce. A pokud bych do té doby, co jsem knížku četla, ještě náhodou nebyla proti válkám a násilí obecně, tohle vyprávění by bez pochyb změnilo můj názor.

5/5

Alain de Botton: Umění cestovat
Na Bottona jsem narazila díky jeho vtipné přednášce o tom, proč si vezmeme špatnou osobu, a prostě mě chytil. Soubor esejů Umění cestovat předkládá různé přístupy, jak jinak než že se rozvláčně vyvalujeme na pláži, můžeme uchopit cestování. Ať už vydat se po stopách života slavných umělců nebo začít znovu objevovat naše přilehlé okolí. Nejedná se o nějaké život měnící čtení, ale užila jsem si to a plánuji ve čtení tohohle autora pokračovat.

4/5

Sheryl Sandberg: Opřete se do toho
Na Sheryl Sandberg jsem narazila díky její přednášce na TEDu o stále přetrvávající nerovnoprávnosti mezi muži a ženami na nejvyšších pracovních místech. Přednáška byla úžasná a vážně moc jsem se snažila mít ráda i tuto knížku, která přednášku rozvíjí víc do hloubky. Některé postřehy v knize jsou výborné, ale celkově se prostě nedokážu ztotožnit s tak silným kariérismem, jako byl v knížce prezentován.

3/5

Jack Kornfield: Po extázi prádelna
Kniha se zabývá tím, jak velká světová náboženství pracují s duchovním rozvojem a cestou za osvícením. Jde o něco náročnější čtení na udržení pozornosti, ale každá kapitola je tak nabitá informacemi, že by vydala na samostatnou knihu. Jedná se o knížku, ke které se kvůli všem těm moudrům a pravdám, vyplatí vrátit. A já to mám určitě v plánu.

5/5

Přečteno za srpen
Přečteno za srpen